16/10/2020 | téma | Petr Nagy

Stručný průvodce Tvárnicí

Zná ji sice převážně úzký okruh lidí z knižní branže, přesto se kolem ní vedou vzrušené debaty. Řeč je o literární ceně Tvárnice, kterou začal v roce 2017 každoročně vyhlašovat literární obtýdeník Tvar.

Redaktor časopisu Milan Ohnisko tehdy způsob jejího fungování osvětlil v článku „Tvárnice — cena, která má váhu“: „Tvárnice bude cenou udělovanou za Literární dílo roku jediným literárním kritikem, který bude pro každý ročník znovu vybírán veřejným hlasováním ze skupiny kritiků nominovaných redakcí Tvaru. Úkolem takto zvoleného Kritika roku bude sledovat původní českou literární produkci, která vstoupí do veřejné komunikace v daném kalendářním roce. O průběhu svého sledování a hodnocení bude Kritik roku podávat pravidelné zprávy formou studie, eseje či rozhovoru, které budou zveřejňované na stránkách Tvaru. Výsledek svého rozhodnutí rovněž zdůvodní literárněkritickou statí.“

Krátce poté se dočkalo nové ocenění kritické reakce — zdaleka ne poslední — na webu i-Kanon. Autorem příspěvku s názvem „Tvárnice — cena pro domo sua?“ byl literární historik a editor Michal Kosák, který mimo jiné napsal: „Ti, kteří byli redakcí Tvaru — ať chtěli, či nechtěli — nominováni, nutně tedy působí jako nedobrovolná stafáž takového ocenění. Elektronické hlasování je k tomu zajištěno tak robustně, že vyhrát může snadno ten, kdo si pořídí nejvíc e-mailových adres (případně se bude připojovat z různých IP adres), tj. mezi oceněné lze katapultovat kohokoli. Kritikem roku tak snadno může být ten, kdo cenu nejvíce chce, nebo má jen nejodhodlanější příznivce.“

Rok první

První Kritičkou roku se stala Olga Stehlíková, s níž při té příležitosti vyšel v Tvaru rozhovor „Poezii preferovat nehodlám“, připravený Milanem Ohniskem. Stehlíková po povinném hlášení o aktuálním stavu tuzemské literatury, nazvaném „Co jsem zahlédla“, nakonec vyhlásila Literárním dílem roku sbírku Pavla Kolmačky Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018), jíž podle ní autor završil monumentální trilogii básnických sbírek (viz Moře, Wittgenstein bije žáka). Následně vyšel její rozhovor s vítězným kritikem druhého ročníku, jímž se po internetovém hlasování stal Jan M. Heller.

Komentář i-Kanonu na sebe nenechal dlouho čekat, namísto Kosáka jej ovšem napsal literární historik a editor Jiří Flaišman, platící od té doby za „úhlavního nepřítele“ Tvárnice. Flaišman zde kritizuje text Stehlíkové pojednávající o Kolmačkovi a jeho oceněné sbírce („Má autor vyznamenaný touto cestou nějaký prostředek, jak se ocenění bránit? Lze si totiž těžko představit, že někdo může unést povídání na okraj svého díla, jaké předvedla O. Stehlíková, a současně se opájet z udělení ceny.“) a v návaznosti na její rozhovor s Janem M. Hellerem připomíná existenci Ceny F. X. Šaldy, která se uděluje kritickým osobnostem napříč uměleckými žánry.

Rok druhý

V polovině roku 2019 sepsal Jan M. Heller svou průběžnou reflexi české literární produkce („Nesnesitelná setrvačnost slov“) a počátkem letošního roku ocenil knihu Petra Borkovce Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). Ve stejném čísle Tvaru (2/2020), opatřeném již tradičně úvodníkem Milana Ohniska, předal Heller štafetu nové Kritičce roku Evě Klíčové, kterou zde rovnou vyzpovídal. Ještě předtím se ale Tvárnice dočkala dalších kritických komentářů, na něž zareagoval Milan Ohnisko.

První z nich napsala Barbara Čiháková na webu Dobrá čeština, kde na adresu dotyčné literární ceny výsměšně podotkla: „Zajímavé je, že se do této soutěže nikdo dobrovolně nehlásil, z nominací se nedá takřka ani odhlásit a cenu nikdo nechce, protože to znamená, že musíte celý rok psát pro Tvar recenze a jiné texty. Prozatím vyhrávali lidé, kteří do Tvaru psali i před oceněním, ale co se stane, až bude zvolen někdo, kdo tam ani psát nechce? Pokud byste chtěli někoho ze svých známých uvést do trapné situace, hlasujte, bude legrace.“

Autorem druhého textu je opět Jiří Flaišman, který upozornil na to, že nejvyšší počet hlasů nezískala v anketě Eva Klíčová, nýbrž Petr Onufer. „Na rozdíl od mínění Barbory Čihákové myslíme, že cílem hlasování nemuselo být, aby byl někdo uveden ‚do trapné situace‘, jako spíše poukaz na pofidernost samotné ankety. O tom, jestli je to i ‚legrace‘, si jistě myslí něco jiného skutečný vítěz hlasování, něco jiného v Tvaru a něco jiného ostatní, kteří udělování této ceny s napětím sledují a hlasují pro svého oblíbeného kritika. Jak uvádí poznámka z rámečku Výsledky Tvárnice na druhé stránce výše zmíněného čísla Tvaru, do vyhlášení prvních pěti míst nebyl zahrnut Petr Onufer, protože ‚odmítl účast v soutěži‘ (už se tam ovšem nepíše nic o tom, že dostal nejvíce hlasů).“ 

Situace se začala přiostřovat. Milan Ohnisko na jejich adresu ve svém úvodníku mimo jiné napsal: „Jiří Flaišman to vzal z gruntu a svůj výsměch Tvárnici vypolstroval citátem z podobně laděného textu Barbory Čihákové, jenž vyšel na webu Dobrá čeština o pár chvil dřív. Pokud by oba soutěžili o cenu ‚Jak něco poflusat bez ohledu na fakta‘, těžko předvídat, kdo by vyhrál, našlápnuto mají oba solidně.“

Jeho slova nezůstala bez odezvy. „Na naši nejmladší glosu o Tvárnici se ve čtrnáctideníku, odkud toto ocenění vzešlo, jali reagovat. A reakce je bohužel stejná jako cena sama, totiž nedomyšlená. Ve Tvaru — asi v euforii z distribuce stavebního materiálu — se nás totiž rozhodli také na nějakou cenu nominovat. Milan Ohnisko ji ve svém editorialu v č. 2/2020 nazval ‚Jak něco poflusat bez ohledu na fakta‘, což je sice název trochu krkolomný, avšak radost z toho, že jsme se ocitli v užším výběru, nám to nekalí,“ napsal na konci ledna Jiří Flaišman.

Rok třetí

Poté se Tvárnice připomněla až zářijovým textem Evy Klíčové „Triumf emocí: kapitalistický dojezd. Český literární poločas 2020“. „Kauzu Tvárnice“ pak přiživil jeden z prvních dílů nového pořadu Akcent na Vltavě, který v polovině září připravil Petr Šourek. Za účelem reflexe tohoto „zajímavého pokusu oživit literární kritiku, který sám vyvolává ostrou kritiku“ si přizval trojici již zmíněných osobností spjatých tak či onak s krátkou historií tohoto ocenění: Jana M. Hellera, Jiřího Flaišmana a Petra Onufera.

Teprve odvysílání tohoto pořadu, který namísto očekávané diskuse nabídl sestřih trojice rozhovorů s jednotlivými hosty, vyvolalo vskutku bouřlivou odezvu na sociálních sítích, kde se kromě samotné Tvárnice probíral i zmíněný rozhlasový pořad. Jak se ukázalo, třeba Petr Onufer předem vůbec netušil, že bude řeč o této ceně nebo že tam nakonec bude mluvit i někdo jiný. Mnohé také překvapilo, že mezi hosty nefiguroval nikdo z redakce Tvaru, která cenu vyhlašuje. Teprve tato diskuse, výjimečná už tím, že se odehrála bez vypjatých emocí a její hlavní účastníci (Petr Onufer, Jan M. Heller, šéfredaktor Tvaru Adam Borzič) si v ní dokázali navzájem vyjasnit svá stanoviska, vnesla světlo do celé notně zašmodrchané kauzy, o které se mezitím znovu psalo i na stránkách Tvaru (16/2020).

Zde o dění kolem Tvárnice pojednávaly hned tři texty — Borzičův editorial, příspěvek Magdalény Křížové „Člověče, nezlob se aneb Soutěž o kritice, či soutěž o kritika?“ a text „Policajti nebo rošťáci“, podepsaný „redakce Tvaru“. Zatímco Magdaléna Křížová nabídla věcnou obhajobu smyslu dané literární ceny, zbylé dva texty ostře polemizovaly s kritiky Tvárnice, včetně domnělých (jak se později ukázalo ve zmíněné facebookové diskusi) strůjců celé „onuferiády“, Jiřího Flaišmana a Petra Onufera. Zatímco druhý jmenovaný se přesvědčivě „obhájil“ na sociálních sítích, Jiří Flaišman tak učinil prostřednictvím svého Prohlášení ke kauze Tvárnice na i-Kanonu, kde se také — nevěda o výše popsaném facebookovém smíru — zastal Petra Onufera.

Pokračování příště.