„Kdys v Benátkách jsem na most vzdechů vkročil;
dva protějšky tam – palác s vězením.“

George Gordon Byron, 1818

Benátky, město dóžat, město renesanční nádhery, město lagun, odrazů a stínů, je městem fantazie. Je to město duchů nepodléhajících měřitelnému času. Je to město vjemů a v první řadě niternosti.

Benátky se svými zrcadly a optickými klamy jsou místem, kde Richard Wagner nalezl inspiraci pro operu Tristan a Isolda, tu trýznivou oslavu života, lásky a smrti, a kde také zemřel v paláci Vendramin Calergi v pokoji s výhledem na Velký kanál v únoru 1883. Byly i oblíbeným městem Sergeje Pavloviče Ďagileva, který zemřel v grandhotelu Des Bains de Mer na ostrově Lido v srpnu 1929. Wagner se snažil ve své velké opeře propojit všechna umění a Ďagilev se snažil spojit všechna umění ve svém velkém baletu. První tvořil, druhý přetvářel. Oba byli symboly svých dob. Oba nalezli inspiraci v Benátkách. Oba přijeli do Benátek zemřít.

Ďagilev se narodil ve vojenských kasárnách v novgorodské oblasti v březnu 1872. Jeho otec byl důstojníkem carské gardy, oddaným a věrným služebníkem imperátorovým. Jeho syn poprvé navštívil Benátky jako osmnáctiletý se svým bratrancem a milencem Dmitrijem Filosofovem v roce 1890. Vzal sem i mladého tanečníka Vaclava Nižinského po jejich první vydařené pařížské sezoně v roce 1909. Ďagilevovi bylo tehdy 37 let a Nižinskému 21. Impresário se ubytoval s novým mladým milencem v grandhotelu Des Bains. Vaclav se chodil často koupat a opalovat. Ďagilev přihlížel. Odmítal se koupat na veřejnosti.

O dva roky později, v roce 1911, byl v grandhotelu Des Bains ubytován Thomas Mann, který byl o tři roky mladší než Ďagilev, o Wagnerovi tvrdil, že zásadní měrou ovlivnil jeho mladický jemnocit, a v roce 1902 napsal povídku na tristanovské téma. Krátce po pobytu v Des Bains dopsal novelu Smrt v Benátkách pojednávající o slavném mnichovském spisovateli Gustavu Aschenbachovi, který se také odmítá koupat na veřejnosti, ale miluje to „nejnepravděpodobnější ze všech měst“, Benátky, a dalšího mladého Poláka Tadzia. Aschenbach sedává na pláži a obdivuje polského jinocha, který pro něj je symbolem dokonalé krásy. Zatímco obdiv přerůstá ve vášeň, Benátkami se šíří asijská cholera.

Aschenbach se stejně jako Ďagilev narodil na venkově, v jednom malém slezském městečku. Stejně jako Ďagilev byl synem státního zaměstnance, v jeho případě vysokého soudního úředníka, a i jeho rodina byla plná důstojníků, soudců a úředníků. Aschenbach se stejně jako Ďagilev ubytoval v hotelu Des Bains na ostrově Lido: „Když dopoledne u moře nehnutě utkvíval tíživým a nezodpovědným pohledem na vytouženém, když mu byl nedůstojně v patách na sklonku dne v uličkách, kudy vskrytu obcházela odporná smrt, jevila se mu ta nestvůrnost nadějná a mravní zákon neplatný.“ V den, kdy měl Tadzio odjet z Benátek, ho Aschenbach ráno viděl, jak se pere na pláži s jiným chlapcem cizí národnosti, statným Jašuem. Tadzio brzy podlehl. „Jeho křečovité pokusy tu tíhu ze sebe setřást chvílemi zcela ustávaly a opakovaly se už jen jako záškuby.“ Aschenbach vzápětí zemřel. „Uplynulo několik minut, než muži sesunuvšímu se v židli přispěchali na pomoc. Odnesli ho do jeho pokoje. A ještě téhož dne přijal zarmoucený svět s úctou zprávu o jeho smrti.“ Ďagilev znal Mannovu novelu velmi dobře. Měl ve zvyku obdarovávat jí své důvěrné přátele. Anton Dolin od něj dostal jeden výtisk k narozeninám v červenci 1924.

V srpnu 1929 zanechal sedmapadesátiletý Ďagilev svého nejnovějšího chráněnce, šestnáctiletého Igora Markeviče, po společně zhlédnutém představení Tristana v Mnichově a vrátil se do Benátek do grandhotelu Des Bains. Několik dní nato se k němu přidali dva z jeho tehdejších milenců, Boris Kochno a Sergej Lifar. Diabetik Ďagilev zemřel 19. srpna. Kromě Kochna a Lifara byla jeho skonu přítomna i Misia Sertová. Jakmile zdravotní sestra konstatovala smrt, Kochno zničehonic strašlivě zařval a vrhl se na Lifara. Vypukla divoká rvačka, jejíž účastníci se vzájemně kopali, drásali a kousali. „Dva vzteklí psi se přetahovali o pánovo tělo,“ komentovala to Misia. Gondola o dva dny později dopravila Ďagilevovo tělo

na hřbitovní ostrov San Michele, kde jeho ostatky spočívají dodnes. Na náhrobku je rusky, v azbuce i latince, napsáno: „Benátky, věčná inspirace našeho ztišení, S. D. 1926.“ Sergej Ďagilev a Thomas Mann se zřejmě nikdy nesetkali. Život prvního a představivost druhého z nich se ale překrývaly v očividně pozoruhodné míře. Souběhu událostí, k němuž nedošlo úmyslně a který nedokážeme s určitostí vysvětlit, říkáme náhoda nebo shoda okolností. Pokud však vystoupíme z těsného světa lineární kauzality a začneme uvažovat spíš v oblasti kontextu a souhry než příčin, začne být nepopiratelné, že na představivost Manna i Ďagileva, dvou velikánů estetického cítění 20. století, působilo mnoho vlivů (pro začátek můžeme zmínit Benátky a Wagnera), které prvního z nich přiměly vytvořit jistou fikci a druhého žít v nápadném souladu s ní.

Navíc si musíme položit otázku, zda Mannův příběh byl v nějakém ohledu méně skutečný než Ďagilevův život. Heinrich Mann v recenzi bratrovy novely uvedl, že ústřední otázkou Smrti v Benátkách je: „Co bylo dříve – skutečnost nebo poezie?“ Thomas Mannmluví v autobiografické črtě Obrys života z roku 1930 o „vrozené symbolice a kompoziční oprávněnosti“ Smrti v Benátkách jako příběhu, který podle něj byl „prostě vzat ze skutečnosti“. Tvrdil, že v něm nebylo nic vymyšleného, žádné prostředí, postava ani událost. Tadzio, jak už nyní víme, byl ve skutečnosti jistý Władysław Moes, mladý Polák, který trávil v Benátkách dovolenou. Jašu byl jakýsi Janek Fudakowski. Aschenbach se v mnohém podobá Gustavu Mahlerovi, který zemřel v roce 1911. Thomas Mann, v jehož tvorbě jako celku se nápadně propojují autobiografické a smyšlené prožitky, označil svou novelu za „krystalizaci“.

Kde tedy končí fikce a začíná realita? Možná, že už samotná otázka předpokládá falešný protiklad. Pro Manna byl vnější svět zajímavý jen jako výchozí surovina umění – život byl podřízen umění. A Ďagilev se snažil vést život fiktivní postavy jako novodobý Rastignac v hávu des Esseintese či Charluse. Theodor Herzl napsal na přelomu 19. a 20. století, že „sen se od činu tolik neliší, jak si mnozí myslí. Veškerá činnost člověka má svůj počátek ve snu a později se opět stává snem.“ A zhruba ve stejné době mohl Oscar Wilde zaujmout k této otázce pro něj typicky provokativní stanovisko: „Člověk má žít tak, aby se stal něčím na způsob fikce. Být faktem znamená selhat.“ Marcel Duchamp stíral hranici mezi uměním a životem tím, že do svých děl začleňoval skutečné předměty, ačkoli hlásal opačný záměr. Man Ray propojoval různá období, kultury a dějiny, když vyfotografoval evropskou tvář vedle africké masky. Truman Capote a Norman Mailer psali „romány ze skutečnosti“ a Tom Wolfe ve svém „novém žurnalismu“ předkládal čtenářům něco, co jeden kritik prohlásil za „fakticky podložené výmysly“. Máli estetika 20. století nějaké jednotné hlavní téma, tedy to, že vnitřní život a činný život jsou jeden a týž.

Nebo snad ne? Není toto splynutí jen sebeospravedlňujícím prohlášením umělce 20. století? Novodobým plagiátem Shelleyho básníka-zákonodárce? Možná je ale na tomto tvrzení něco pravdy. Třeba byla říše idejí po většinu 18. a celé 19. století opravdu výrazněji odlišená od praktického světa a reality společnosti. Obě sféry od sebe odděloval mravní smysl, systém společenských pravidel. Ideje se mnohem častěji rodily z předepsaného souboru mravních zásad vycházejících v podstatě z křesťanství a jen okrajově z humanismu. Z hlediska těchto zásad se pak mělo vykládat i jednání a chování. Tento kodex pozitivní morálky oddělující myšlení od jednání jako nárazníkové pásmo však v průběhu 20. století zanikl. Fantazie a akce se v důsledku toho vzájemně sblížily v kolosálním romantismu a iracionalismu naší doby, a co víc – splynuly v jedno.

Vjemy jsou vše. Přízrak se stal skutečností a skutečnost přízrakem. John Ruskin dokonce popisuje Benátky jako přízrak „nad mořskou písčinou, tak křehký – tak tichý – tak prostý všeho kromě své krásy, že jsme docela dobře mohli být na pochybách, co je město a co jeho stín, když jsme pozorovali matný odraz v klamném zrcadle laguny“. A Friedrich Nietzsche prorokoval, že se z nás všech stanou Benátčané: „Celé Benátky se skládají ze stovky hlubokých tich – v tom je jejich kouzlo. Symbol pro budoucí lidstvo.“

Překlad Daniela Orlando


Vychází v nakladatelství Argo.