11/02/2022 | fejeton |

Svět jako divadlo a bezdomoví

„Před usnutím nám táta hrával pohádky. Vzpomínám, jak jeho chlupatá ruka lehce nadnášela blikačku na kolo s jistotou, že je to hvězda. A když měl za to, že spíme, a hvězda se stávala zas blikačkou, s bratrem jsme přes zeď ještě naslouchali jeho hlasitému kloktání a představovali jsme si, že nebydlíme ve 2+1 na hradeckém předměstí, ale kdesi u vodopádu.“ Fejeton Ondřeje Macla.

Táta se živil pohádkami i jako profesionál, tahal kulisy v loutkovém divadle Drak. Dík této práci dokonce objel svět, navštívil New York, Paříž, Bělehrad. Samotné hraní pod režisérem Kroftou ovšem vyžadovalo až vojenskou disciplínu, bylo třeba na vteřinu přesně rozevírat oponky či posouvat praktikábly, jinak bylo zle! Jinak se iluze kouzelného světa zhroutila a kulisákovi hrozilo pokárání, ne-li výpověď.

Po menších partech ve sboru či sólech na flétničku dostal táta roku 1996 příležitost hrát poprvé jednu z hlavních rolí. Mělo to být v Nádherném úterý podle Daisy Mrázkové. Nádherné úterý touží být co nejnádhernější a nestrpí na světě nic smutného. A právě tehdy se ozvala tátova zvalchovaná záda. Vyjela mu plotýnka a bylo po kariéře.

Jakmile se dal táta trochu do kupy, zašel si na pracák a po několika brigádách zakotvil na postu pracovníka v azylovém domě. Představoval si, že to bude podobné jak v divadle — zajímavé tváře, příběhy a dramata, jen místo dramatiků je budou psát spíš politikové. Ostatně když se dramatik Václav Havel stal prezidentem, jedním z jeho prvních kroků byly rozsáhlé amnestie. A právě z tisícovek propuštěných vězňů povstalo mnoho porevolučních bezdomovců. Nový režim jim daroval svobodu, ale už nemyslel na jejich začlenění; sociální služby vznikaly nahodile zespoda, z ducha občanské společnosti. Anebo i z Ducha svatého. Za vznikem tátova azyláku, v bývalé ubytovně pro vietnamské dělníky, stály totiž křesťanské dobrovolnice, které se shlukovaly v nově založené charitě.

Foto: Petr Macl

„Vedle bývalých vězňů se začali objevovat staří opuštění alkoholici, občas psychicky nemocní, občas mladí z děcáků — když jim bylo osmnáct, kopli je do vrtule a papa. Zprvu žádní Romové, jenom pan Horváth, který se pokládal za Ježíše, žádné ženy s dětmi, to přišlo až později. Do vedení charity pak nastoupila tvoje máma, neskutečnej buldozer, a dál to celkem znáš, jako děti jste byly u toho.“ 

Ano, s trochou nadsázky lze říct, že jsem trávil dětství mezi lidmi bez domova. Mnohé z nich si pamatuji jménem: nevidomý Ježek, Beran, Honza Král ve věku naší mámy (vždy jí chodil gratulovat k narozeninám), Slovák Šaňo, jiný přezdívaný Knížepán, Ludva — spalovač peřin, pan Kuthan, který pořád něco jedl… Pro tátu se tyto postavy stávaly emblémem lidství, na rozdíl od magistrátních úředníků, na které nadával, či přátel z kostela, mezi nimiž byl za exota. A čím déle pracoval s těmito postavami, tím více se jim podobal: zhrubl, nedbal o sebe, jednu dobu dokonce kalil první ligu a sám začal mít psychické potíže. Ale nějakým zázrakem se zase vzpamatoval a dělal nám nádherného tátu.

Nejnádhernější bývaly Vánoce. Ani si nepamatuju, že bychom je někdy trávili sami jako rodina; vždy se šlo na azylák. Táta kmital v tamní kuchyni, ředitelka-máma kázala chlapům o Bohu a ti si po jejím požehnání rozbalovali balíčky s kávou a ponožkami. Jednou sem osud zavál i japonskou členku filharmonie, která by jinak byla večer sama, a když spustila na housle melodii „Krásná je Neapol“ — koledy moc neznala — dali se chlapi do zpěvu a jako bychom pluli na moři. 

Druhý den jsme hrávali na náměstí před katedrálou Živý betlém. Větší role si rozdělili farníci, já s bratrem jsme mívali part rozběsněného Heroda s Ezechielem, Honza Král hrával jednoho z králů a ostatní chlapi dřepící v dekách u ohně se po vzoru pastýřů starali o vypůjčená zvířata. A jakmile anděl zažehl světlici na kometě, měli se zvednout a jít se v průvodu poklonit Ježíškovi. Ale občas na to někdo zapomněl a usnul, někdo vstal a došel někam jinam. Občas někdo o Vánocích umrzl a někoho ukopali. A dlouho jsem se chodil stříhat k jisté Ivetce, jejíž syn ukopal bezdomovce a ona si v reakci na to nastěhovala tři chlapy z ulice k sobě domů, jednoho i do pokoje vězněného syna, a stala se jejich pečovatelkou. 

Za neštěstí si člověk může sám, ať se v něm tedy i vykoupe, zněl u nás v Hradci výraz pohrdání vůči sociální práci. A táta, než aby komu co vysvětloval, vodil chlapy různě s sebou. Bavilo mě, jak s nimi konfrontoval farníky třeba i na farních plesech; a když jednomu shořel statek, chlapi mu ho pomáhali zase vystavět.

„Souvislosti? To je spíš pro sociologa. Já tohle nezkoumám, hasím, co hoří nejvíc,“ upřesnil mi táta svůj úděl v e-mailu, „jsem jako Stalker — převádím ze zóny bídy do zóny šťastné společnosti domovců, abychom si navzájem zvyšovali ekonomický růst a blahobyt, přestože žití jest Hospodinovo. A už mě nezlob. Pa.“ 

Od Daisy Mrázkové k Andreji Tarkovskému. 

Od Nádherného úterý k slzavému údolí, kde se potulují psi.

Jakmile jsem přežil své divoké dospívání, ve kterém jsem ztratil víru v člověka i Boha, kdy jsem pyšně usoudil, že mohu žít jen jako umělec, jediný skutečný bezdomovec, tvůrce jiných světů, a kdy jsem zanevřel na blikačky a hvězdy svého dětství… Tehdy mi táta — a bylo to naposledy, co jsem na něj dal — rozmluvil studium uměleckých škol a ponoukl mě, abych se napřed vyučil něčím užitečnějším. A tak jsem si bez dlouhého přemýšlení podal přihlášku na sociální práci. 

Pokračování příště.

Autor je spisovatel a performer.