Je to překvapení už jen z toho důvodu, že tento nakladatelský dům si s vydáváním současné české poezie příliš nespojujeme. Je známo, že pro autora jsou performance a důraz na experimentální složku důležitými. V určitém protikladu k tomu nových jedenáct textů působí až poměrně tradičně. Experiment poněkud ustoupil, snad svázán formátem stran.

Poetika autora se od jeho prvních knih poměrně výrazně proměnila. Po surrealistickém dědictví již mnoho stop nenalézáme. Nadále jsou všechny básně psány volným veršem, bez náznaků rýmů, nevytratil se však důraz na silný obraz. Ten ale prorůstá verši organicky (například „V noci jsi pak viděl přicházet / nohy a břicho osvětlené baterkou“, s. 9). Také zvuky, skřípání, hlasy jsou přítomny všude. Ostatně škrábance a skřípění za nimi se promítly i do obálky využívající motivu autorovy fotografie poškrábaného parapetu.

typlt-za-dlouho

Kupodivu často se v básních vyskytuje motiv vody, který se prolíná celou sbírkou. Důležitou roli hraje rovněž architektonický prostor (klenby, patra, stropy), který se proměňuje, hroutí. Jako by byl bez statiky, stále v pohybu, dynamice zde někdy napomáhá i grafické uspořádání veršů (báseň „Skrzydło“). A i přes borcení se vše sune stále vpřed.

Nejdelší skladba „Zlomek B101“, která tvoří závěrečnou třetinu útlé, jen pětačtyřicet stran rozsáhlé sbírky, je básní v rámci sbírky nejepičtější. I milovník kratších a koncentrovanějších veršů se může nechat snadno strhnout a unést. Pro mne představuje nejen vrchol sbírky a jeden z vrcholů Typltovy tvorby, ale rozhodně i jednu z nejvýraznějších česky psaných básní poslední doby.

Jsou dny, kdy si člověk říká, že když už nic, tak aspoň umí rozlišit lepší a horší poezii. Pak ale otevře noviny, čte výsledky cen a říká si, že asi ne. Nejde o to, že by autorům nemělo být přáno, jen houšť. Ale jako kdyby četl jiné knihy. Je zde jistě řada sbírek, které by si nominaci zasloužily rovněž. Domnívám se však, že Typltova sbírka pak určitě. Jedná se o neuspěchaný, vybroušený a kompaktní celek. Možná až doklad názorového zklidnění středního věku. Kupodivu v sobě zahrnuje i určitou civilnost a ukotvenost v běžnosti a přítomnosti, včetně zaplnění prostoru všedními a obyčejnými věcmi. Dle mého soudu autorova dosud nejsoukromější a nejintimnější sbírka. Povedený návrat, na který mělo cenu si počkat. Pro mne jedna z příjemných událostí, zvláště pro svou konzistentnost výrazu, úspornost, barvitou úpornost a snahu o sdělení.


Jaromír Typlt: Za dlouho, Argo, Praha 2016