Taje masových rituálů

Nacvičoval jste někdy na spartakiádu? Já jsem na spartakiádách nikdy necvičil, ani je nenacvičoval. Jednak jsem byl dítě chartistů, takže o mne organizátoři neměli velký zájem, a jednak jsem chodil do školy v malé vesnici, kde se to s organizovaným životem moc nepřehánělo. Jako dítě jsem samozřejmě o spartakiádách věděl, ale mnohem více jsem prožíval První máje, kterých jsem se sice také neúčastnil, ale fascinovala mě ta hromadná organizace a také to pro mě byl takový tajemný svět, do kterého jsem chtěl proniknout a pochopit ho. Jako dítěte chartistů se vás kolektiv stranil… To já si vzpomínám, jak jsme jako mladší žáci zmateně pobíhali s krabicemi od bot po tělocvičně a nacvičovali sestavu, která se ve výsledku měla odehrávat s takovou modrou kvazistavebnicí draků. Ale nevybrali nás. Myslím, že se opravdu jednalo o cvičení nejmladšího žactva, kdy kluci i holky ještě cvičili dohromady se skládacím hadem. Dělal jsem o spartakiádách výstavu v Budapešti a toho hada jsme si půjčili z Národního muzea a vystavovali ho tam. A to celý život žiju s tím, že výsledek měl být drak. Vy jste se ale do zkoumání toho tajemného světa hromadné organizace lidské masy pustil. Kdy se tak stalo a co bylo tím impulzem? Spartakiády jsem začal zkoumat před více než deseti lety, právě jako jeden z příkladů masové akce. Nechápal jsem totiž od dětství, jak bylo možné tak obrovský dav zorganizovat, co lidi přimělo se na něčem takovém podílet. Výzkum spartakiád jsem však na čas přerušil a věnoval se jiným věcem, zejména intelektuálním dějinám devadesátých let, politice paměti, Sládkovým republikánům a podobně. Vrátil jsem se ke spartakiádám, až když jsem měl možnost napsat o nich knížku, která nakonec po různých průtazích vyšla loni. Změnil se váš pohled na ten přece jen shora organizovaný „mus“? Můj pohled na spartakiády se proměnil dost zásadně. Původně jsem je chtěl zkoumat jako příklad manipulace, jako jakýsi experiment kolektivní psychologie, trochu podle vzoru výzkumu politiky třetí říše. Během své práce a hlavně při rozhovorech s účastníky i organizátory jsem si však brzy uvědomil, že pro ně se většinou nejednalo o manipulaci, nebo to tak prostě nevnímali, a spíše chtěli mluvit o jiných věcech. Nejčastěji zdůrazňovali význam, jaký pro ně spartakiády měly v překročení každodenní šedi reálného socialismu. Mnohdy také zmiňovali sokolskou tradici, která velmi často měla hlubší rodinné kořeny.

Den ozbrojených sil na I. celostátní spartakiádě v červenci 1955. Cvičení s puškou, foto: Česká televize

Není právě ta ochota účastnit se něčeho takového — i ta původně sokolská klika věděla, že to cvičení dostává úplně jiný ideový rozměr — vlastně dokladem úspěšné manipulace? Kdyby Němci neprošli denacifikací, taky by mnozí třeba v médiích dojatě vzpomínali na všechny ty hromadné akce, kdy k sobě lidé měli tak nějak blíž. Možná by se ta otázka dala ještě zobecnit: existuje v malých dějinách nějaká slepota vůči těm velkým politickým? Přiznám se, že jsem často na tuto vaši „slepotu vůči velkým dějinám“ narážel. „Moji“ cvičenci byli schopni ideologický kontext cvičení uzávorkovat a prostě jej nevnímat. Když jsem se jich ptal, jestli jim nevadilo, že svými těly vytvářeli třeba pěticípou hvězdu, tak mi odpovídali, že si na nic takového nevzpomínají. Což je vlastně pochopitelné, protože oni jako cvičenci neměli přehled o tom, co vlastně znázorňují. To je docela typické pro moderní rituály. Pro mě jako vědce, tedy někoho, kdo přichází z určité elitní pozice odborníka, je tam však metodologický i etický problém: je mou rolí přesvědčovat pamětníky, že jsou jejich vzpomínky „špatné“? Pro mě bylo mnohem zajímavější zkoumat, jak se to vlastně mohlo stát, že je tak velký rozdíl mezi mediální reprezentací spartakiád (myslím tou dobovou, oslavnou, třeba v Rudém právu) a vnímáním cvičenců. Jedna z odpovědí, ke které jsem snad dospěl, je, že na společnost za komunismu je třeba se dívat v podstatě jako na každou moderní společnost, která je vysoce strukturovaná, s vyhraněnými třídami, sociálními skupinami, jež všechny mají své zájmy. Když jsem se na problém popularity spartakiád podíval těmato očima, tak se docela rychle ukázalo, že pro určité skupiny obyvatelstva byly spartakiády úžasný zážitek a pro jiné pustá manipulace. Rozdíly byly značné v regionálním měřítku, ale také v národnostním — například Slováci se účastnili s mnohem menším nadšením, Poláci skoro vůbec. Existoval velký rozdíl mezi ženami a muži, pro ženy byly spartakiády často určitým státem garantovaným únikem z rodinných povinností, alespoň jednou týdně. Dosah spartakiád byl však také sociálně omezený. Ve své knížce cituji anketu z šedesátých let, kde se ptali na spartakiády slavných osobností kultury jako Miloše Formana a podobně. Kromě Věry Čáslavské žádná z asi dvaceti osobností ani ve snu neuvažovala, že by se spartakiád účastnila. Podobně tomu bylo i na druhém konci sociálního žebříčku. Například socialistická chudina, většinou Romové, se na nácviku podíleli velmi málo. Zejména na Slovensku se účast na spartakiádách velmi silně váže ke střední třídě ve větších městech. Samozřejmě nejvýraznější skupinou, která se spartakiád účastnila, byli bývalí sokolové a jejich potomci. A samozřejmě jedna z nejzajímavějších otázek, kterou jsem si pokládal, byla, jak komunisté dokázali obě tak protikladné tradice sloučit. Odpověď by byla na dlouho, ale určitě hrálo velkou roli, že jak komunismus, tak sokolství mají podobný pohled na tělesnou kulturu. Pro oba je to věc kolektivní zodpovědnosti, role jedince má být co nejmenší, má se podřídit zájmu celku. Nemá se jednat o soutěž, ale o výsledek kolektivního úsilí. Nedělá se to pro zisk, ale pro obecné blaho. Nejsou při tom diváci, každý se má zapojit a tak dále. Celý rozhovor vyjde v Hostu 06/2017.