Tak pravil mimočlověk

Ukázka vnitřních zápisků provokatéra Petra Bakaláře. Soubor deníkových miniatur ukazuje, co se děje v hlavě kontroverzního publicisty a psychologa, který svými texty zálibně šťouchá do psychologických a sociálněvědních témat z nečekaných stran.

■ Když se sešli jako rodina, vždy se mu zdálo, že někdo chybí. Tentýž pocit mělo ve třídě i na hřišti, na večírku, vlastně kdekoli se ocitlo. Vždy někdo chyběl.

Už dávno se smířilo s tím, že se nikdy neukáže, ovšem přání zjistit, kdo to je a proč nepřišel ani jednou, v něm stále je.

■ Terapeut: „Jaký máte vztah k autoritám?“

M.: „Nemohu posoudit, ještě jsem žádnou nepotkal.“

■ Základní suma nápadů už v člověku byla tak v pěti letech (jestli ne dříve), ale trvalo léta, než to dostalo formu. Asi tak jako Slunci trvá, než se energie vzniklá termonukleární reakcí v jádře dostane na povrch a tam se vyzáří.

K tomu patří i údiv nad tím, co vše z něj — zcela mimo jeho vůli — vystupuje.

Fantazie M-moll

Na sto skrytých mikrofonů je instalováno po kavárnách, barech, na lavičkách na Petříně. Když má náladu, naladí si to on-line a hledá rozhovor, který ho bude bavit. Výborná pomůcka pro osamělé, alespoň takto moci participovat na životech a emocích těch, kdo někoho mají.

Poznámka: Možná by sto bylo málo a nestačilo by na to najít něco uspokojivého, hodně by ale záleželo na tom, kde přesně by byly.

■ Mladá recepční v drážďanském hostelu s revolucionářským baretem na hlavě, která jako by vystoupila z jeho jinošských snů, se ho zeptala: „Kolik nocí tu budeš chtít zůstat?“ M.: „Šlo by to celý život?“

■ Když přemýšlelo o tom, se kterými ze svých bývalých přítelkyň by chtělo strávit noc, napadly ho tři — M.-2, L.-3 a S. A to i když si dobře pamatovalo, že ke konci ho to s nimi již moc nebavilo, že je nechalo jít s lehkým srdcem. Snad by mělo existovat právo poslední noci s odloženým plněním. Ovšem jedna noc by stačila.

Na druhou stranu rádo by si popovídalo s M.-1, L.-1 a s L.-2, to by mohlo být klidně i vícekrát.

■ Pan N. mu s neskrývanou hrdostí v hlase vyprávěl, že když byl jeho otec v 80. letech ve Vídni, zašel do hotelu Sacher a tam, i když ho to stálo spoustu peněz, si dal — světe, div se — kávu se sachrem. To je skutečně smutné. Takto se přeci cestovat nedá.

V každém případě se provinil proti cestovatelskému desateru — v Pardubicích si člověk nesmí koupit perník, v Paříži nesmí navštívit Eiffelovku ani Louvre, v Benátkách nesmí vstoupit na gondolu, v Las Vegas nesmí hrát; vše — pokud již tato přání člověk má (chyba č. 1) — musí zůstat v rovině fantazie, nemělo by se realizovat (chyba č. 2).

Poznámka: Ta hanba logicky padá i na něj — schází se s někým, kdo má takového otce.

■ Po letech navštívilo na cyklovýletě Světlou, kde s L.-1 strávili v roce 1993 deset dní jako ve filmu. Téměř nic nepoznávalo, vše působilo cize, i ten stůl, kde večer sedávali a mluvili o světě; bylo s nimi tehdy jejich mládí (i když ono in sensu stricto nikdy mladé nebylo). Jako pozdrav Severní Americe tam teď vypilo colu.

■ Včera večer potkalo na tramvajové zastávce v Revoluční pana P., je to historik, chodíval za mámou, psal něco o jeho dědečkovi. Informuje ho o novinkách v rodině — o otcově pohřbu, o sporech se sourozenci, celkové mizérii života. Nastupují do stejné tramvaje.

Po dvou zastávkách si uvědomilo, že to není P., že ho vůbec nezná. Také vlastně street art.

■ Baba v tramvaji někomu dává rady, extrakt svého života (stojí za ním, slyší jen hlas): „Mysli si svoje a nikomu to neříkej.“

Jenže ta kreatura měla pravdu — relativně hladké fungování světa je založeno na tom, že se něco jiného myslí a něco jiného říká.

Existovalo v jeho životě období, kdy by na tohle slyšelo, popř. kdo by mu to musel říci, aby to přijalo?

■ Kdyby bylo bohaté, najalo by agenturu, která by lidem, k nimž má pozitivní vztah, zpříjemňovala život. Zničehonic by se jim začala plnit přání, o kterých by vědělo — někoho potkat, sehnat tu a tu věc, lepší práci. Vše by pochopitelně muselo vypadat jako náhoda.

Postaralo by se ovšem i o své nepřátele (realizace jejich nočních můr).

■ Z celé české kinematografie se mu nejvíce zamlouval jeden motiv z filmu Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Šlo o to, že aby vodníci zůstali vodníky, nesměli nikdy spát s člověkem.

Mělo pocit, že mu podobné nebezpečí — byť v rafinovanější podobě — také hrozí. Po lopatě: prostě nesmí něco běžného udělat, ale na rozdíl od vodníků neví co.

Co se týká nejfilosofičtější věty, kterou kdy v českém filmu uslyšelo, tak to bylo, když v závěrečné scéně Světáků říká Brodský svým dvěma parťákům: „Hlupáčkové, nezáleží na tom, že se to nestalo až do důsledků, důležitý je, že se to mohlo stát.“

Jde o to, že večer předtím byli jen krok od erotického dobrodružství. Nakonec by to mohlo být ve věcech sexuality i jeho vyznáním.

■ S. mu říkala, že má několik lidí, kterým může zavolat ve tři v noci a oni přijedou (přitom se nejedná o sex). Ono nemělo nikoho ani na tři odpoledne. Tedy mělo, ale bylo to vždy až za týden, kdy už to nepotřebovalo, když už bylo po všem. Chtělo by někoho bleskového, prostě blitzfreunda.

Co se jeho týkalo, klidně by někam jelo ve tři ráno, přišlo by mu to cool, v každém případě zajímavější než přes den.

***

■ Vrcholem intimity mezi ním a ženou, něco na úrovni uzavření pokrevního bratrství, je, když jí uprostřed noci zazpívá několik svých oblíbených písniček.

Mluví tedy za sebe, co by to mohlo být pro ni, vůbec netuší.

■ Přijelo na konferenci do Hradce Králové. Když s jistým zpožděním vstoupilo do velké auly a uslyšelo první větu jednoho z panelových řečníků, ihned vědělo, že zde nemůže setrvat ani minutu (obsah, ale především mrtvá energie).

Jelikož teď již nešlo jednoduše vycouvat, obešlo aulu zadem podél křesel z eurofondů a druhým východem vyšlo do svobody.

Jako parodie to nebylo špatný.

Poznámka: Stále více se u něj tato tendence projevuje — přijít, vidět a zmizet, tedy: veni — vidi — exii.

■ Letní den na Kampě, hráli si, honili se, s křikem po sobě házeli sandály. Jedna bota vletěla do Vltavy.

Vždy jednou za několik let si na ni vzpomene, jaký je as její osud, zdali je již v Hamburku apod.

■ Na leteckých katastrofách se mu nezamlouvá především to, že letadlo padá moc rychle na to, aby se lidé stihli seznámit a ještě spolu něco zažít.

V tomto ohledu je lepší loď, jenže tam to zase kazí fakt, že se každý chce zachránit. Optimum asi neexistuje.

■ Co všechno se může dít v činžáku, ve kterém žiješ, a ty o tom nevíš; asi ani o vraždě by ses nedozvěděl.

Proto by měla být v přízemí velká nástěnka, kde by každý byt měl svůj prostor, kam by se psaly novinky. Variantou jsou i domovní noviny-měsíčník, popř. domovní rozhlas. A proč ne třeba vzájemná pozvání na oběd? Dům jako prapůvodní tlupa, pokus o obnovení základní antropologické jednotky.

■ Neopakovatelnou filmovou atmosféru zažilo v roce 1999 na půlnočním promítání v kině Aero, kde dávali Život Briana — diváci se chytli a od první minuty se nezadržitelně smáli, kinem probíhaly úplné fotbalové vlny.

Od té doby nic podobného nezažilo (ani když bylo na stejném filmu ve stejném kině o měsíc později, dost možná i se stejnými lidmi, kteří si přišli pro nášup) a tiplo by si, že nikdo z tehdejších diváků také ne.

Fantazie: Po letech někoho v hospodě uslyší, jak o té filmové noci vykládá. Bude to jako setkání přátel z fronty.

***

■ Typologie milostných vztahů se dá přiřadit k různým hudebním stylům, popř. zpěvákům. Tak např. láska cohenovská (stálá přítomnost smutku, nemožnost dosáhnout klidu, vědomí, že všeho jen do času), michalodavidovská (barevná hudba, plesnivé džínsy, vodka s džusem), bří-nedvědovská (s vůní táboráku) apod.

■ V baru v Podmoklech si zahrálo svoji první šachovou partii v Děčíně, pochopitelně vítěznou, ale o to teď nejde.

Takže zbývá ještě nějaký ten sex a vražda, ale to už by měla být hračka.

■ Uvítalo by, kdyby vedle „zabil se v autě“ existovalo třeba „zabil se v knihovně“, což by znamenalo, že ho o život připravil střet s osudovou knihou.

Lze uvažovat i o hromadných „haváriích“, kdy dotyk vyvolá tak silnou ničivou energii, že zabije i čtenáře, kteří sedí poblíž.

■ Ví, že když se v osmnácti jako samouk učilo německy, vypisovalo si především smutná slovíčka a záporné věty: samota, klid, prázdno, hřbitov, čas nemám a mít nebudu apod.

To už byla ovšem misantropie daleko přesahující zdravou míru. Jednoznačně vliv otce.

■ Prochází se na nádvoří děčínského zámku a po jeho terasách a nenápadně — a pohříchu marně — vyhlíží rodinu, ke které by se přidalo.

Stále to v něm je, tahle potřeba zažít šťastné dětství, nebo alespoň několik chvil z něj.

■ Ještě hluboko do druhého stupně ZŠ měli s tátou takový rituál, kdy si ho zavolal k sobě do pokoje, posadil ho na gauč, dal si jeho nohu na kolena a stříhal mu nehty na nohou.

To byl jejich father—son moment.

Poznámka: Ne, nešimral ho po chodidle ani nehladil, jednalo se jen o ty nehty, ale i tak to bylo dobré, dodnes to ještě trochu cítí.

***

■ Kdysi se mu zdávalo o tom, že ho ve snu navštívila některá z jeho lásek, na dnešek ale mělo sen, ve kterém mu jistý milionář předával šek.

Zkazilo se i na této úrovni, už není pro co žít.

Ultimátní seznamovací fantazie

Ve frontě v klementinském bufetu se dáš do řeči s mladou ženou, a než přijdete na řadu, vše podstatné si řeknete. Dalších třicet společných let bude jen jakýmsi dovětkem, komentářem a poznámkovým aparátem.

■ Začíná rozhovory s laskavostí Karla Čapka, ale obvykle končí jako Himmler.

Jeho chyba to ovšem není, snaha o dorozumění na jeho straně je přítomna vždy.

■ Věc, kterou nikdy nechápalo: Proč mají např. v Jablonci nad Nisou Hotel Praha? Dochází ke kognitivní disonanci: Přijel jsem do Jablonce, nebo do Prahy? Když přijedeme do Jablonce, máme se cítit jako v Praze? Neměly by mít hotely spíše pomístní názvy? Nebo má být Praha symbolem něčeho hoch, vyspělejšího, než je okolí? Je pravdou, že v Praze hotel Jablonec nenajdeme.

Jiný případ je ovšem např. hotel Paříž v Praze — tam je Francie přítomná slohem, atmosférou, ale to se rozhodně netýká podniku shora uvedeného.

Jednoznačně téma pro výzkumný grant.

***

■ V kuchyni si vytvořilo koutek hříchu, kde kouří balené cigarety a pije grog nebo střiky (adoptuje tzv. kovbojskou mentalitu, „Marlboro Man style“) a přitom sní nebo vzpomíná na patřičně zkreslenou minulost. V jiných částech bytu se chová víceméně civilně.

Několik takových chvil denně mu umožňuje zachovat si jakžtakž duševní rovnováhu.

■ Tak jako bývaly opravenky v knihách, měly by být přiloženy i k lidem (na co si máš dát pozor, o čem nemluvit apod.). V některých případech by ovšem svojí délkou daleko přesahovaly rozsah knihy.

■ Podobně jako v jazyce, tak i v životě existuje něco jako vrozená gramatika — cítíš, jak by některé věci měly být, že by měly určitým způsobem vypadat, přičemž to není nijak rigidně fixováno, třeba existuje pět variant, ale pokud to není ani podle jedné z nich, trpíš.

■ Je třeba se smířit s tím, že v přítomnosti některých lidí ho nenapadá vůbec nic (dalo by se říci, že působí jako rušička).

Vynikne — jako ostatně vše — hlavně v kontrastu, např. „rozhovor“ s X., druhý den pak návštěva u pana ing. D.

Nečekej soucit od ženy

Nečekej, že ji zahlédneš na eskalátoru, pak spolu pojedete ve stejném voze metra, abyste zcela náhodou oba vystoupili na Florenci, šli na autobus č. 135, kde by byla poslední dvě volná místa vedle sebe. Tohle se neděje ani ve filmech.

K činu ti musí stačit, že ji uvidíš, jak stojí na eskalátoru jedoucím opačným směrem, víc od náhody nečekej.

■ Marně uvažovalo, která z těchto fantazií je méně pravděpodobná:

  1. Léto, někde v Arizoně u benzínky zastaví, vystoupí ze širokého amerického vozu, s bouchnutím zaklapne dveře a koupí si ledovou Coca-Colu v plechovce za 0,39 $.
  2. Doprovází syna na trénink fotbalových žáků Sparty.
  3. Říká své sekretářce, aby mu objednala ubytování v hotelu Central v Berlíně.
  4. Pracuje jako jazzový pianista v nočním klubu / je pouliční hudebník na Manhattanu.
 

Vydává nakladatelství Druhé město.