02/06/2016 | komentář | Jan Váňa

Tak trochu lidskej intelektuál

Na víkend 27. až 29. května připadly letošní oslavy šestistého výročí od upálení Jeronýma Pražského s podtitulem „Evropan, vzdělanec, buřič“. Po loňských poměrně výrazných a rozmanitých aktivitách připomínajících mučednickou smrt Jana Husa, který byl na hranici postaven jedenáct měsíců před Jeronýmem, se jednalo spíše o komorní a úzce profilovaný program. Vinu na tom má celá řada faktorů, jak těch mýtotvorných — Husův příběh je tak nějak více koherentní a více „mučednický“ —, tak těch pragmatických — menší ideologická průraznost přitahuje menší finanční prostředky. Navíc má Jeroným letos tu smůlu, že musí konkurovat megalomanským oslavám sedmistého výročí narození Karla IV.

Mýtus o neposedném intelektuálovi

Podobně jako u Husa nebyl ani v případě Jeronýma historicky doložen rok jeho narození, obecně se datuje 1378 nebo 1379. Jako místo narození a jinošského života se jako pravděpodobné uvádí Nové Město pražské. Kontext městského sociálního prostředí by mohl vysvětlovat Jeronýmovu afiliaci k bujarému a kosmopolitnímu životnímu stylu, která obzvlášť výrazně kontrastuje s klidnou a kontemplativní představou Jana Husa pocházejícího z jihočeské vesničky.

V letech 1395—1396 se Jeroným zapsal na artistickou fakultu, v roce 1398, tedy pět let po Husovi, získal hodnost bakaláře. Podobně jako Hus patřil mezi nemajetné studenty, což vyplývá z jeho přísahy o chudobě z roku 1404. Díky stipendiu se ještě jako bakalář vypravil do Oxfordu, odkud pak do Čech přivezl pověstné „kacířské“ Viklefovy spisy. Následně studoval ještě na univerzitách v Paříži (tam složil první mistrovské zkoušky), v Kolíně nad Rýnem a v Heidelbergu.

V tomto období se taky začíná budovat Jeronýmův mýtus o neposedném intelektuálovi. Podle teologa Martina Chadimy byl Jeroným „intelektuál, jehož protivníci většinou nebyli schopni čelit jeho argumentaci, a nestačili mu ani co do charismatu, ani co do vzdělanosti či výmluvnosti“, rovněž byl „ducha neklidného, myšlení hlubokého i těkavého“ a „svou osobitostí šířil neklid, paniku, obdiv i nenávist“. Z řady míst, v nichž nějakou dobu působil (např. právě v Paříži a v Kolíně nad Rýnem), musel uprchnout, protože mu za jeho konání hrozily disciplinační postihy.

 

Tak trochu jiná „pražská kavárna“

„Jeroným nesedí doma a nenadává u televize,“ řekla ve svém sobotním kázání na Střeleckém ostrově farářka Lenka Ridzoňová. „Ale jde s kůží na trh.“ V tzv. „Pochodu rebelů“, který sobotní slavnosti zahajoval, jsme vedle praporů s rudými kalichy a maket husitských zbraní mohli zahlédnout i romskou a tibetskou vlajku, transparent s kusem citátu Martina Luthera Kinga, muže v tričkách České pirátské strany nebo s Václavem Havlem. Z čela průvodu, hned za rozměrným transparentem „Nenávist není řešení“, se v pravidelných intervalech ozývala hesla volající na pomoc hrdiny historických událostí jako „Luthere, Kalvíne, vaše doba nemine“, „Jeroným — pravdy syn“ či „Petr, Pavel — Václav Havel“.

Věnceslav Černý: Jeroným na sněmu kostnickém

Věnceslav Černý: Jeroným na sněmu kostnickém

V soutěži o přízeň české historické paměti si Jeroným nevybudoval nijak pevnou pozici. Na rozdíl od dalšího letošního „jubilanta“ Karla IV., který „přípravě budoucího vzpomínání věnoval nemalé úsilí i prostředky“, je obraz Jeronýma Pražského zatížen zřetelným puncem bezstarostnosti, cynismu, až jakousi existenciální lehkostí. Obvykle je na něj odkazováno jako na buřiče, aktivistu, vtipálka, člověka s nadhledem. „Kdyby žil Jeroným dneska, bydlel by na Klinice,“ zaznělo v úvodním slovu historika Petera Morée v panelové diskusi o mučedníkově významu pro současnou společnost.

Zatímco Hus vedl vášnivá a celou osobností procítěná kázání pro tisícihlavé davy (vzpomeňme na Vávrův film z roku 1954 i loňskou trilogii Jiřího Svobody), Jeroným skládal a na veřejnosti prozpěvoval rozverné satirické písně, pořádal maškarní průvody a demonstrace, šířil výsměšné tabule. Podle kostnické obžaloby se v roce 1414 Jeroným vykálel na dřevěný kříž v kostele sv. Jakuba a k obdobným aktivitám pak vybízel i svoje následovníky. Na rozdíl od Husa nebyl vysvěcen na kněze, což mu umožnilo pobírat přinejmenším částečnou ochranu neutrality akademických disputací. Postupně se ale stal natolik nonkonformní personou, že byl stejně jako Hus předvolán před koncil do Kostnice.

 

Hloubavý rošťák

Přestože byl Jeroným obratným učencem a filozofem a svoje reformistické postoje opíral o důsledně vědeckou argumentaci, zdaleka nejvíc dnes rezonuje právě jeho smysl pro humor a nadhled, jeho „šaškovství“. Červená frygická čapka, typický Jeronýmův vizuální atribut, má odkazovat k jeho filozofickému vzdělání. Zároveň ale provokuje odkazem k instituci šaška — intelektuála, který má jako jediný právo hovořit o skutečném stavu věcí, ovšem za cenu toho, že je jeho hlas často marginalizován či bagatelizován. Šaškova tvrdá a neúprosná analýza společenských poměrů je trpěna právě proto, že je do značné považována za neškodnou, jako by šlo o pouhé popichování.

Právě v tomhle ohledu je jeronýmovský étos pro dnešek víc než aktuální. Příběh o Husovi je příběh boje dobra se zlem, svatosti s pokleslostí, víry v osud s váhavostí. Je schematický a vystavěný na jednoduchosti binárních opozic. Příběh Jeronýma je plný vrtkavosti, neklidu, excentrických výpadů, taškařic a naschválů — ale i marného snažení. „Jeroným je člověk z masa a kostí,“ říká Ridzoňová. Husův příběh je ve srovnání s ním státotvorný, idealistický, mobilizující — rozhodně však ne lidský.

Mýtus o Husovi je pohodlný. Zbavuje nás odpovědnosti tím, že ji nakládá na bedra tajuplné transcendentální entitě, jakémusi abstraktnímu mesiáši, který se obětuje, aby „jeho lid“ nemusel. Mýtus o Jeronýmovi je pochybovačný. Nutí nás, abychom se vypořádali s jeho rozporuplností. Přitom nám ale ukazuje, že i když se sami dopouštíme chyb, vždy máme šanci se na svět kolem nás znovu dívat kriticky a drobnou, úpornou a mnohdy nejistou aktivitou jej měnit ve férovější místo.