24/12/2021 | ukázka |

Taková pitomost!

Vánoční povídka spisovatelky Ilony Ferkové. Za celou redakci časopisu Host a webu H7O vám přejeme příjemné vánoční svátky a šťastný nový rok. K běžnému provozu se vrátíme počátkem ledna.

Z romštiny přeložila Karolína Ryvolová, nakladatelství Kher

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat do školy. Venku mrzlo a já jsem neměla pořádné boty. Škola byla kousek, tak deset minut od nás, ale stejně mě ta zima štvala. Jó, v létě, to se to chodilo, to sluníčko hřálo už od rána, ale teď! — mrzutě jsem se protahovala — teď v té ledárně je slunko slabé, uši mi mrznou a nos mám červený jako řepu.

„Tak co je, Rózo, vstávej!“

„Už jdu, tati.“

„Tak pohyb! My na tebe čekat nebudeme!“ zatahal mě bráška za vlasy.

„Táto, koukej, co dělá!“

„Ale, ale, hlavně v klidu, Andrejku.“

Táta postavil na stůl konvici s čajem a mazal krajíce sádlem. Máma už šla do práce na šestou. Táta se o nás staral, protože byl v invalidním důchodu.

„Každej den to samý! Furt jenom čaj a chleba se sádlem. Někdy bys nám taky moh dát něco jinýho.“

„Co takhle dort?“ posmíval se mi Andrejko.

„Dort budete mít o Vánocích! Chleba je zdravej a dobrej, tak nemelte a jezte.“

Ještě jsme měli staršího bráchu Karla, který už chodil na stavbu, a nejstarší Dušan byl pekař. Naše jediná ségra Etka pracovala v patronce Kovohutě. Bráchové se venku koulovali. Sotva jsem vystrčila nos, Andrej mě trefil koulí do makovice.

„Co děláš, brácha?!“ okřiknul ho Karel a hned šel za mnou oklepávat mi sníh z vlasů. „Dobrý, Rózi?“

„Jo, nic mi není. Tak jdeme, nebo ještě přijdeme pozdě do školy.“

Se mnou do třídy chodila taková potrhlá rakľori Helena. Byla hrozně chytrá, ale taky trochu divná. Hezká nebyla, černé vlasy nosila ve dvou cůpkách s pěšinkou uprostřed, měla huňaté obočí, silné brýle a mluvila strašně rychle. Ostatní spolužačky se jí smály a moc se s ní nebavily, což se mnou teda taky ne. Odněkud se i s rodiči toho roku přistěhovali a koupili tady dům. Nelíbilo se mi, když se jí posmívali nebo ji tahali za copy, ale taky jsem si říkala, co je mi do toho, to ať si vyřídí gádžové mezi sebou.

Odpoledne jsem se vracela ze školy a Helena šla kousek přede mnou. Zničehonic vyskočil zpoza rohu jeden raklo, zvednul ruce nad hlavu a strašlivě se na ni zaškaredil jako čert. Helena zůstala stát jako opařená a roztřásla se. Já jsem přiskočila, sebrala jsem ze země kamínek a trefila jsem ho rovnou mezi oči. Poskakoval bolestí, ale hned se vrhnul ke mně a chtěl se rvát, a tak jsem rychle řekla: „Jestli se mě nebo Heleny jenom dotkneš, ty blbečku, tak si tě moji bráchové podaj!“ a postavila jsem se před ni a výhružně jsem si mnula dlaně. Vypadal jako rozzuřený divočák, byl aspoň o hlavu větší a o dva roky starší. Chodil do naší školy, akorát že to byl páťák a my jsme byly třeťačky. Chvíli si mě naštvaně měřil, ale pak se začal smát: „Může přijít celá ta vaše cikánská famílie a uvidíme, kdo s koho!“ Chytil se za čelo a utíkal pryč. Otočila jsem se na Helenu. Ještě pořád se klepala a s vytřeštěnýma očima potřásala hlavou; nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.

„Tak pojď, odvedu tě domů, bydlíš daleko?“

„Hmm,“ vymáčkla ze sebe a rukou ukázala směrem, kde stál jejich dům. Šly jsme pomalu, ještě byla trochu otřesená. Dovedla jsem ji až k vrátkům a zazvonila jsem.

„Já… já jsem ji dovedla, paní, víte, tady jeden kluk…“ jazyk se mi zadrhával, když jsem tu gádžovku uviděla. Byla strašně krásná! Vypadala jako modelky z časopisů. Podívala jsem se na ni a pak na Helenu a hlavou mi prolítlo, jestli je Helena vůbec její dcera.

„To jsi hodná. Je ti něco, Helenko?“ otočila se k dceři a políbila ji do vlasů.

„Ne, maminečko, už je to dobré. To je spolužačka Rozálie.“ Gadži mi podala ruku.  

„Tak pojďte dál. Povíš mi, Rozárko, co se stalo.“

Zůstala jsem stát ve dveřích a nakukovala jsem dovnitř. „Tak pojď, neboj, nikdo tady není. Taťka je v práci. Ukážu ti svůj pokojíček.“

„Co?! Ty máš jako pokojíček sama pro sebe?“

„No, ty ne?“

„My spíme se ségrou a s bráchama v jednom pokoji, ale postel máme každej svoji.“

„Koukej, to je moje království!“

Pokoj měla fajnový. Všude sedělo spousta plyšových medvědů a nejrůznějších dlouhovlasatých panenek a na klavíru stály mraky fotek, ale co mě zaujalo, byla její knihovnička.

„Ty jo, to koukám, kolik máš knih, celou skříňku! To jsi už všechno přečetla, viď, proto jsi taková chytrá!“

„Pojďte do kuchyně, připravila jsem vám svačinu!“ zavolala na nás její máma a čtverácky na mě mrkla oběma očima.

„Paní, já už musím domů. Máte to tu moc hezký a tolik knížek, co tu máte, tak to jsem viděla jenom v knihovně!“

„Děkuju, Rozárko, ale všechny ty knihy, co tu vidíš, jsou mého manžela, on je právník, víš. Akorát ty pohádky, co má v pokojíčku Helenka, jsou její. Ty máš ráda knížky?“

„Jo, to mám. Někdy si chodím pučovat do knihovny. Ale teď už opravdu musím jít, táta se—“ nedopověděla jsem. Helenka se totiž rozbrečela, protože se lekla, že už mě asi neuvidí.

„Ale přijdeš ještě, ne, Rozárko?“ řekla rychle její máma. „Helenka ti půjčí nějakou knížku.“

„Jé! Děkuju.“

„A tady máš koláčky na cestu.“

Styděla bych se jíst u gádžů, tak jsem byla ráda, že mi je dala až s sebou. Přišla jsem domů, táta uvařil plněné papriky s omáčkou a bramborem. „Fuj, zas tohleto jídlo, co nesnášim!“ rozkřikla jsem se.

„Dyť ho nemusíš. Naší princezně není nic dost dobrý!“

Naštvaně jsem odmašírovala do svého, nebo spíš našeho pokoje. Rozhlédla jsem se po jediných dvou postelích, co tam stály. Proč jsem jí lhala, že máme každý svou postel?! Já spím v jedné se sestrou a Andrejko s Karlem v té druhé. Nejstarší Dušan spí sám v kuchyni. Vjela do mě zlost. Záviděla jsem Heleně úplně všechno: to, jak se baví s mámou, její pokojíček i ty pitomé panenky a plyšové medvědy, a ze všeho nejvíc jsem jí záviděla knížky, jak to, že jich může mít tolik… Hodila jsem sebou na postel a užírala jsem se vzteky. Strčila jsem ruku do kapsy, vytáhla pytlíček s koláčky a mrskla jsem jím o zeď. Vánoce jsou za tři týdny. Máma taky napeče, peče skvělé koláče, a cukroví taky umí! A taky jim řeknu, ať mi každý pod stromeček koupí jednu knížku!

Druhý den ráno táta zase volá: „Rózo, vstávej! No ne?! Já nevěřím vlastním vočím, Rozára už je voblečená!“

„Taky bys mi občas moh říct Rozárko, ne? A kluci taky. Furt na mě akorát volaj ,kozo Rózo‘! Že já jsem se musela narodit zrovna do týhle rodiny!“

Ve škole se ke mně hned přitočila Helena. „Máš dneska přijít k nám, maminka ti zapomněla poděkovat. Já jsem jí to všechno řekla, jak to bylo. Přijdeš?“

„Jo, přijdu, ale pučíš mi ňákou knížku?“

Než jsme došly k nim, už padla tma. Hned za dveřmi mě Helena zatáhla do svého pokojíčku.

„Tady si vyber, jakou chceš knížku, tahle je krásná, to jsou legendy o pražských strašidlech.“

„Tak jo, potom ti řeknu, jak se mi to líbilo. A odkud jste sem vlastně přišli?“

„My jsme Pražáci a náš taťka tady má ňákou velkou práci. No a tátovi kamarádi nám našli tenhle dům a my ho koupili a teď tu žijem.“

„Helenka nemá žadné sourozence,“ vmísila se do toho její máma. „A ty máš?“ a podívala se na mě těma svýma modrýma očima.

„Já mám tři bráchy a jednu ségru.“

„Tak to máte doma veselo!“ zasmála se. Přikývla jsem.

„A máš určitě taky babičku,“ pípla Helena. „Já už ji nemám…“ a sáhla si na krk, kde se třpytil zlatý řetízek. Odvrátila se a utřela si slzy.

„Jo, bábu mám, ale bydlí na vesnici, pracuje v JZD, stará se o krávy.“

Helena s maminkou se rozesmály. „Ty jí říkáš bába?“

„Jo, všichni jí tak říkáme.“

„Jestli chceš být Helenčina kamarádka, tak tě naučím správně mluvit. Já učím na gymnáziu.“

Bylo mi trapně. Proč to řekla? Já snad neumím mluvit, nebo co? Hodila sem na ni takový obličej, že jí to hned došlo.

„Samozřejmě jenom jestli chceš.“

„Nechej nás už být, my si chceme povídat o knížkách,“ řekla Helena a zavřela za ní dveře.

„Hele, můžu se zeptat, proč sis šáhla na řetízek, když jsme mluvily o tvojí bábě?“

„Babička mi ho dala, než umřela, a řekla, že kdykoliv na něj šáhnu, bude se mnou. Na, podívej se,“ sundala si ho z krku a podala mi ho. „Vidíš? To je andělíček, který mě má chránit.“

„Moc tě teda nechrání.“

„Ale chrání! Vidíš, že mi do cesty poslal tebe. Ty ses za mě postavila proti takovýmu obrovi. Tak a teď ti něco zahraju,“ a pohodila řetízek na klavír. Stěží jsem vnímala, co hraje, oči jsem měla přilepené na řetízku. Hlavou mi běželo: dyť mě má taky celá rodina ráda, všichni mě rozmazlují, bába taky, tak proč mi taky nedala takový řetízek? Kromě sušenek jsem od ní nikdy nic nedostala. Co kdybych ten řetízek sebrala? Žárlivost mi našeptávala „Vem ho!“, ale srdce mě přemlouvalo, abych to nedělala. Helena by pak byla hrozně smutná.

Skladba dozněla.

„Líbilo se ti to?“

„Jo, bylo to hezký.“

Sáhla si na krk, řetízek nikde. Začala pobíhat sem tam po pokoji a s brekem volala mámu. Ta přiběhla z kuchyně. „Co je, Helenko, uklidni se a řekni mi, co se děje.“

„Nemám řetízek, mami, podívej! Rózo, neviděla jsi ho? Sundala jsem ho a dala jsem jí ho podržet, aby se podívala. Kam jsi ho dala, co?!“ ječela.

„Já ti ho vrátila a tys ho položila na klavír. Tady je, u fotky tatínka, Helenko, koukej. Na, vem si ho.“ Vzala si ho a zapnula kolem krku. Oněměle jsem zírala, co se to právě stalo.

„Tak já už musím jít domů, paní Tománková, už je pozdě.“

„Viď, že se na Helenku nezlobíš, Rozárko. Přijdeš zítra?“

Šla jsem domů, hustě sněžilo a byla mi zima. Chtělo se mi brečet, ale podívala jsem se na nebe a vločky mi padaly do očí a tály mi na obličeji jako slzy. Kousek od domu už jsem slyšela bratry, jak se smějí. „Kde se couráš, Rózo, už jsme tě chtěli jít hledat!“ dobírali si mě a házeli po mně měkké sněhové koule. Zaběhla jsem dovnitř a rychle jsem si sundala boty. Nohy jsem měla úplně červené a celé mokré. Večer jsem dostala vysokou teplotu. Táta s mámou mě uložili do postele mezi sebe a celou noc se o mě starali. Ráno už mi bylo líp, ale neodvažovala jsem se vylézt zpod duchny. Všichni přišli za mnou a sedli si ke mně na postel.

„Naše Rózinka je nemocná. Neboj, všechny sladkosti, co o svátcích vykoledujeme, doneseme tobě.“

„I penízky?“

Bratři se na mě vrhli a začali mě lechtat. „Penízky ne!“ A všichni se smáli.

Maminka už do práce nešla. Dostala volno na celý týden vánočních svátků. Chtěla být doma a s tátou všechno chystat na Vánoce. Pekla cukroví a pomalu nakupovala, co bylo potřeba.

„Tak co, ty moje churavá holčičko, zrovna jsi musela onemocnět, když jsem tě chtěla vzít nakupovat dárky?“ žertovala se mnou Etka.

„Jé, nechoď! Počkej, až budu zdravá!“

Podívala se na mě a políbila mě na tváře. „No pěkně hoříš.“

„Snad zas nemá teplotu?“ polekala se máma.

„Koukni na ni, mami, nemá,“ mrkla na mě spiklenecky Etka. „Přinesu ti něco dobrýho. A co chceš pod stromeček?“

„Knížku pohádek!“ vypadlo ze mě.

„Cože?! Takovou pitomost! A co boty, ty červený kozačky, jak jsi chtěla?“

„Ty chci taky!“

„A modrý z nebe bys nechtěla?“

„Jdi už a neblbni jí hlavu.“

Z dráťáku hrála pěkná písnička, Matuška s Pilarkou zpívali Sněží. Ve čtyřiašedesátém to byl velký šlágr. Dívala jsem se z okna. Padalo už od včerejška, sněhu muselo být nejmíň po kolena. Myslela jsem na děti, jak venku sáňkují, a pomalu jsem usínala.

„Tolik sněhu ještě nebylo! Všechno jsem od vrat odházel lopatou. Jak je jí?“ Táta měl zvenčí ještě ojíněné kníry.

„Pšt! Nedělej randál, zrovna usnula, je bez teplot.“

Po obědě přišla domů Etka ověšená balíky. „Že tys všechno utratila!“ spráskla ruce maminka. „Takovejch balíčků!“

„Ale každýmu jsem koupila jenom něco malýho a levnýho.“

„Tak běž, schovej to do almary a zamkni ji na klíč.“

Do školy už se taky nechodilo, byly vánoční prázdniny.

„Rózi, potkal jsem ve městě tu rakľori, takovou tu praštěnou s velkejma brejlema. Byla asi se svou mámou, ptala se po tobě. Řek jsem jí, že jsi nemocná,“ povídá bráška Andrej.

„A vona řekla něco?“

„Akorát: ,Jé, to je mi líto, tak ji moc pozdravuj.‘ Ještě její máma řekla, jestli k nim nechceš přijít, až budeš zdravá.“

„Co je to za lidi?“ ptala se Etka.

„To je jedna bohatá paní. Chodím s její dcerou do školy.“ A pak jsem se rozpovídala a všechno jsem jí řekla.

„Tak k nim už teda nikdy — slyšíš? — nikdy nepudeš! To nejsou dobrý lidi. Kdyby se ten řetízek nenašel, zavolala by policajty a tebe by vzali do ústavu!“

A konečně tu byl Štědrý den. Máma od časného rána vařila a pekla a bytem se nesla neodolatelná vůně. Táta s Etkou v ložnici zdobili stromek, vázali na něj panáčky z kolekcí a dovnitř nás nepouštěli. Každý rok jsme měli vysoký a huňatý stromeček a všichni se těšili, co pod ním najdou. Večeřelo se a pak se rozdávaly dárky. Toho roku jsem dostala ze všech nejvíc. Byly tam červené kozačky i další věci, ale ještě větší radost jsem měla z knížek. Dostala jsem dvě. Jedna byla Krása nesmírná a ta druhá se jmenovala Pučálkovic Amina. Objala jsem sestřičku a dala jí pusu.

„Já jsem ti pořídila jen jednu, tu druhou máš od bráchů.“

Objala jsem i bratry a maminku s tatínkem jsem políbila. Byla jsem šťastná. Všichni seděli kolem stolu, povídali si a zobali pohoštění, jen maminka byla unavená, tak se natáhla na postel. Šla jsem za ní a zašeptala jsem: „Mami, já ti budu číst, chceš?“ Přikývla na souhlas. Četla jsem jí pohádku o princovi, kterému otec slíbil překrásnou princeznu. Máma poslouchala, ale za chvilku už bylo slyšet, jak zlehka pochrupuje.

Večer někdo zaklepal na dveře. Táta šel otevřít a uviděl krásnou madam s malou holčičkou.

„Co chcete, paní?“

„Prosím vás, bydlí tady Rozárka?“

„Ano, to je moje holka.“

„Můžu s ní na chvilku mluvit?“

„A co od ní chcete?“

„Nebojte se, moje dcera by jí chtěla něco říct.“

„Rózko, je tady ňáká paní.“ Šla jsem ke dveřím a uviděla Helenu.

„Rozárko, můžeš mi odpustit, jak jsem se k tobě zachovala? Já vím, že jsem na tebe vyjela nespravedlivě. Přinesla jsem ti dárek.“

Rozbalila jsem hezoučkou červenou krabičku a uvnitř jsem uviděla řetízek se srdíčkem.

„To je zlatý?“ vyvalila jsem oči.

„Doufám, že se ti líbí,“ řekla Helenčina máma. „Víš, když nám tvůj bratr řekl, že jsi nemocná, Helenka si to moc vyčítala. Ale potom si dodala odvahy a šly jsme koupit řetízek. Trvala na tom, že ti ho předá až dnes.“

„Můžeme vás pozvat dál?“ řekl rychle táta.

„Kdepak, nechceme rušit v tak významný den.“

„Maminko, prosím tě, chtěla bych si jen na chvilku s Rozárkou popovídat!“

Vzala jsem ji za ruku a zavedla ji dovnitř. Stůl byl plný jídla a pití a po zemi se válel balicí papír z dárků. Táta nalil její mamce sklenici červeného vína a přiťukl si s ní.

„Šťastné a veselé!“ popřáli si vzájemně.

„Koukej, taky jsem dostala pod stromeček knížky,“ ukazovala jsem Helence. „Vidíš, to je moje rodina. Mám bráchy a ségru, který mám moc ráda. Jsem šťastná, že jsem se narodila právě do týhle rodiny.“

Ostatní nechápali, o čem to mluvím. Jen táta se na mě mile podíval, protože on jediný věděl, co jsem tenkrát ve vzteku řekla. Poděkovala jsem Helence za dárek a slíbila jsem jí, že k nim po svátcích přijdu na návštěvu. Paní Tománková taky poděkovala a se všemi si potřásla rukou. A pak s Helenkou pomalu vyšly z domu do požehnané zimní noci.