IV.

Tomáš setrvával ve svém pokoji a četl. Seděl, dlaně spojené nad čelem, palce přitisknuté na kořínky vlasů, natolik pohlcen, že když se otvíraly dveře, ani se nepohnul. Ti, kdož vcházeli, mysleli při pohledu na jeho knihu otevřenou na stále stejných stránkách, že četbu předstírá. Četl. Četl s nedostižnou pečlivostí a pozorností. Vzhledem ke každému znaku nacházel se v situaci samce, jehož má pozřít kudlanka nábožná. Vzájemně se pozorovali. Slova vystupující z knihy, jež nesla smrtelnou moc, působila na pohled, který se jich dotýkal, mírnou a pokojnou přitažlivostí. Každé z nich, jako přivřené oko, vpouštělo dovnitř příliš ostrý pohled, jejž by za jiných okolností nestrpělo. Tomáš se tedy kradl směrem k těmto chodbám a bezbranně se jim přibližoval až do okamžiku, v němž byl spatřen hlubinou slova. To stále ještě nebylo děsivé, naopak to byl okamžik bezmála příjemný, který by rád prodloužil. Jakožto čtenář radostně pozoroval tu jiskřičku života, kterou bez pochyby probudil. S rozkoší se viděl v oku, jež ho vidělo.

Sama jeho rozkoš stala se nesmírnou. Tak nesmírnou a tak nelítostnou, že jí podléhal s jistou hrůzou, a když se vztyčil, nesnesitelný to okamžik, aniž obdržel od svého společníka v hovoru náznak spoluúčasti, spatřil veškerou absurditu spočívající v tom, že je pozorován slovem jako živou bytostí, a ne pouze jedním slovem, nýbrž všemi slovy nacházejícími se v onom slově, všemi, jež ho provázejí a která rovněž v sobě samých obsahují jiná slova, jako andělský zástup sahající do nekonečna, až k oku absolutna. Než by se odvrátil od textu, jenž kladl tak značný odpor, ze všech sil se jej snažil opanovat, vytrvale odmítaje odtrhnout svůj pohled, stále se považuje za důkladného čtenáře, zatímco slova se již chápala jeho a počínala ho číst. Byl lapen, hněten nadsmyslovými dlaněmi, hryzán zubem plným mízy; svým živoucím tělem vstoupil do anonymních tvarů slov, uděloval jim svou podstatu, formoval jejich vztahy, poskytoval slovu být své bytí. Dlouhé hodiny setrvával bez hnutí, místo očí tu a tam slovo „oči“: byl nehybný, okouzlený a odhalený. A také o chvíli později, když se poddal a pohlížeje na svou knihu poznal se s odporem ve formě textu, který četl, uchoval si představu, že zatímco slovo a slovo On hřadujíce na jeho ramenou začaly svou krvavou řež, v jeho smyslů již zbavené osobě přebývala temná řeč — odhmotněné duše a andělé slov —, jež pátrala v jeho hlubinách.

temny_tomas

Když poprvé rozeznal tuto přítomnost, byla noc. Díky světlu, jež se snášelo dolů skrze okenice a dělilo postel vedví, viděl, že je pokoj úplně prázdný a tak nezpůsobilý uchovat v sobě jakýkoli předmět, až tím trpěl zrak. Kniha hnila na stole. Po pokoji nikdo nechodil. Jeho samota byla naprostá. A přesto, tak jako si byl jist, že v pokoji, a dokonce ani na světě nikdo není, stejně tak si byl jist, že tu někdo je, někdo, kdo obývá jeho spánek, důvěrně se k němu blíží, je kolem něj a v něm. Prostým pohybem se posadil a snažil se proniknout noc, pokoušeje se rukou nahmatat světlo. Podobal se však slepci, jenž po zaslechnutí hluku chvatně rozsvítí lampu: nic mu neumožňovalo v jakémkoli tvaru či formě tuto přítomnost uchopit. Potýkal se s čímsi nepřístupným, cizím, s něčím, o čem bylo možno prohlásit: toto neexistuje… a co ho přesto naplňovalo hrůzou, když cítil, jak to bloudí v hájemství jeho samoty. Když po celé noci a celém dnu probdělých s touto bytostí hledal odpočinek, byl náhle zpraven o tom, že tuto bytost vystřídala jiná, stejně nepřístupná, stejně temná, a přesto odlišná. Byla to obměna toho, co neexistovalo, odlišný způsob absence, jiné prázdno, v němž ožíval. Teď už to bylo jisté, někdo se k němu blížil, někdo, kdo se nezdržoval všude a nikde, ale pár kroků od něj, neviditelný a určitý. Pohybem, jejž nic nemohlo zastavit, jejž nic nemohlo urychlit, šla mu vstříc mocnost, s níž nemohl vejít ve styk. Chtěl utéci. Vrhl se do chodby. Sotva dech popadaje a téměř bez sebe, neudělal ani pár kroků, když shledal, že ta bytost se k němu nezadržitelně blíží. Vrátil se do pokoje. Zabarikádoval dveře.

Vyčkával se zády opřenými o zeď. Ale ani minuty, ani hodiny nevyčerpaly jeho čekání. Cítil, že je stále blíže stále obludnější absenci a že setkání s ní vyžaduje nekonečno času. Každým okamžikem ji cítil blíže sebe a předbíhal ji o nepatrný, avšak nepotlačitelný zlomek trvání. Viděl ji, tu děsivou bytost, jak se k němu v prostoru již tiskne, a — nacházejíc se mimo čas — zůstává přitom nekonečně vzdálena. Čekání a úzkost tak nesnesitelné, že ho oddělovaly od jeho samého. Jakýsi jiný Tomáš opustil jeho tělo a vyšel vstříc hrozbě, jež unikala. Jeho oči se pokoušely hledět nikoli do prostoru, nýbrž do trvání a do bodu v čase, který ještě neexistoval. Jeho dlaně se snažily dotknout nehmatatelného, neskutečného těla. Byl to pokus tak namáhavý, že ona věc, jež se od něj vzdalovala a ve svém vzdalování se ho pokoušela k sobě přitáhnout, se mu jevila totožná s tou, která se nevypověditelně přibližovala. Padl k zemi. Měl pocit, že je pokrytý špínou. Každá část jeho těla zakoušela agónii. Jeho hlava byla přinucena dotýkat se zla, jeho plíce ho vdechovat. Ležel tu na podlaze; svíjel se, pak vcházel do sebe a hned zase vycházel. Ztěžka se plazil, sotva se lišící od hada, jímž by se rád stal, aby uvěřil v jed, který cítil v ústech. Strkal hlavu pod postel do kouta plného prachu a odpočíval ve výkalech jako v osvěžovně, kde mu bylo lépe než v sobě samém. V tomto stavu cítil, jak ho kouslo nebo udeřilo (to nemohl vědět přesně) to, co se mu zdálo být slovem, co se ale spíše podobalo gigantické kryse, všemocnému zvířeti s pronikavýma očima a ryzími zuby. Když ji spatřil několik palců od své tváře, nemohl odolat touze ji pozřít, uvést ji do co nejhlubšího důvěrného vztahu se sebou samým. Vrhl se na ni a vnořiv jí nehty do útrob snažil se jí zmocnit. Nastal konec noci. Světlo, jež zářilo skrz okenice, zhaslo. Avšak boj s děsivým zvířetem, které nakonec projevilo nedostižnou důstojnost a vznešenost, trval nezměrně dlouhou dobu. Hrozný boj pro bytost, která ležíc na zemi skřípala zuby, drásala si tvář, rvala si oči, aby do nich vehnala zvíře, a která by se podobala šílenci, kdyby se podobala člověku. Byla téměř krásná, na to, že byla černým andělem pokrytým zrzavou srstí, jemuž jiskřily oči. Chvíli se jeden z nich domníval, že zvítězil, a s nepotlačitelnou nevolností sledoval, jak do něj sestupuje slovo nevinnost, které ho špiní. Hned vzápětí ho naopak požíral ten druhý, vtahoval ho dírou, jíž prve vešel, a pak ho jako tvrdé, prázdné tělo vyvrhoval. Vždy znovu byl Tomáš odmršťován do hlubin své bytosti slovy, jež ho strašila a která pronásledoval jako svoji noční můru a jako vysvětlení této noční můry. Shledával, že je stále prázdnější a těžší, pohyboval se v zajetí nekonečné únavy. Jeho tělo po tolikerých bojích celé zprůsvitnělo a na ty, kteří na něj pohlíželi, působil poklidným dojmem spánku, ačkoli byl bez přestání bdělý.

Překlad Petr Janus

 

Vydává nakladatelství Rubato.


Francouzský filozof, literární kritik a spisovatel Maurice Blanchot (1907—2003), jehož dílo oceňovali nebo na něj navazovali významní tvůrci a myslitelé, jako byli E. Lévinas, G. Bataille, M. Foucault, J. Derrida či R. Barthes, vydal román Temný Tomáš poprvé r. 1941. Jeho zkrácená verze z r. 1950 byla přeložena do vícera světových jazyků a nyní vychází i česky.