Zatímco postava Tomáše Bati je většinově přijímána kladně jako symbol prvorepublikového rozmachu, o mnohém svědčí už jen přízvisko „geniální podnikatel“, obraz Jana Antonína je v paměti veřejnosti poněkud pokrčený. Ať už bývá označován za kolaboranta a zrádce — ač byl oficiálně rehabilitován —, nebo je dokonce zaměňován s osobou svého staršího sourozence. Zlínský pomník je tak sám o sobě určitou metaforou toho, jak je na mladšího Baťu nahlíženo — jako na toho druhého shrbeného vzadu, stojícího ve stínu velkého zakladatele. Přitom to byl právě Jan Antonín, za jehož ředitelování obuvnický koncern získal světový význam. Pohled, respektive pohledy, s nimiž přichází Markéta Pilátová ve své knize, tak tohoto muže vykreslují výrazně odlišným způsobem než zmíněný monument.

 

Sága rodu Baťů

Děj románu se většinou odehrává v Brazílii, kam během nacistické okupace emigrovala jedna z větví rodiny Baťovy, a útržkovitě i v Čechách. Tak jako ve svých předchozích knihách pracuje Pilátová i zde s mnohostí perspektiv a zorných úhlů. Příběh pozoruhodné osobnosti, jíž Jan Antonín bezpochyby byl, nechává čtenáře skládat z vyprávění několika různých postav — živých i mrtvých. Hlavní slovo má sám zlínský obuvník nebo spíš jeho duch, ale zdárně mu sekundují i další členové rodiny — dcery Ludmila a Edita, vnučka Dolores, srbínský zeť Ljubodrag a epizodicky i chátrající továrna v brazilské Batatubě, jeden z jeho spolupracovníků Laďa Pinka nebo Jindřich Waldes. Vypravěči si postupně předávají pomyslný štafetový kolík, přeskakuje se v čase i v místě, nejprve je pozornost směřována na moment smrti hlavy rodiny, pak se spolu s ním a jeho dcerami vracíme do doby příjezdu do Brazílie a budování místních obuvnických závodů, pohled Dolores nás posouvá zase zpět do současnosti. Do toho se svým možná trochu školometským výkladem principů baťovského systému řízení vpadne batatubská fabrika. Počátek knihy tak může působit lehce chaoticky, zvláště pokud se člověk příliš neorientuje ve spletité baťovské historii, kterou utvářela nejedna velká křivda i šarvátky o vládu nad rodinným impériem, stejně jako přitěžující historické okolnosti druhé světové války a následného nástupu komunistů v bývalém Československu. Toto možné úvodní zmatení je však záhy velmi rychle kompenzováno a potřebné reálie jsou dodány a dále dávkovány přiměřeně v průběhu zbytku celého románového děje.

Pilatova S Batou v dzungli

Esence baťovství

Každá kniha, v níž figurují postavy odkazující k reálným historickým osobám, je téměř nevyhnutelně vystavena srovnání s tím, jak to bylo „doopravdy“. Baťovský román se rozhodně nesnaží tvářit jako seriózní historická práce, naopak subjektivní pól je v něm výrazně a otevřeně akcentován. Pokud by byl příběh vyprávěn z perspektivy kanadské části rodiny, dost pravděpodobně by některé skutečnosti byly podány jinak. Stejně tak obhájci prezidenta Beneše, který v knize nepřímo hraje roli jednoho z hlavních záporáků, by se asi proti některým věcem ohradili. To už se však dostáváme na příliš tenký led spekulací: způsob podání historických faktů je nakonec vždy v nemalé míře věcí interpretace. Je však třeba zdůraznit, že Pilátová pracovala s mnohými historickými dokumenty — přepisy některých z nich se vyskytují přímo v knize, se svědectvími pamětníků — především Baťovy vnučky Dolores — i se svými zkušenostmi z Brazílie, kde sama vyučovala češtinu potomky někdejších baťováků právě v Baťou založených městech. Prostředí i postavy tak působí naprosto věrohodně a nejen to, takřka dokonale se jí povedlo zachytit i onoho baťovského činorodého ducha. V knize je všechno — ten prapodivný amalgám slovácko-valašské houževnatosti, zarputilosti a bodrosti, touhy po velikosti (pro některé velikášství), obrovské víry v práci a v to, že jejím prostřednictvím může člověk udělat ze světa lepší místo, a nakonec tu najdeme i příslušný dialekt. V případě nářečí je třeba ocenit způsob, jímž ho Pilátová používá zejména v kapitolách vyprávěných Janem Antonínem. Čím emotivněji a rozčíleněji postava čtenáři líčí některé momenty ze svého života, tím více se zcela přirozeně uchyluje právě k nářečním výrazům. Asi nejpatrnější je to v části, v níž „Šéf“ vzpomíná na svou maminku, na Zlín nebo popisuje, jak jej synovec Tomík připravil o vládu nad pobočkami ve světě poté, co byl ve své vlasti odsouzen za kolaboraci s nacisty. Příběh naopak lehce zadrhává v momentech, kdy se některá z postav snaží reflektovat, že už se vlastně nachází na onom světě, a že tudíž má na věci jiný náhled než lidé žijící. Když například Jindřich Waldes, jeden z Baťových přátel, zakladatel firmy KOH-I-NOOR a velký mecenáš umění, který nejasně zahynul v době okupace během své cesty do Ameriky, nejprve předestře možnou verzi své smrti, pak ale několikrát ostentativně zdůrazní, že vlastně vůbec není důležité, jak zemřel, má čtenář dojem, že někdo hodil pár zrnek písku do dobře rozběhnutého stroje příběhu a že to v soukolí trochu zakřupalo. Ale takovýchto křupnutí je v celé knize minimum. A abych spisovatelce nekřivdila, jiné „zásvětní“ pasáže jsou naopak dojemné a příjemně kontemplativní.

 

Baťa a jeho ženy

Kromě citací konkrétních pramenů je děj proložen i autentickými texty básní, které sám Jan Antonín psal. Dlužno přiznat, že básnická múza jej právě nepolíbila, což ostatně další vypravěči i literární verze jeho samotného s nadsázkou či ironií také reflektují. Zařazení těchto úryvků však pomáhá umocňovat vyprávění stejně jako hudba, jež hraje na motivické úrovni románu důležitou roli, podobně jako v jedné z autorčiných předchozích prací Tsunami blues. I přes jistou tragičnost celého příběhu kniha v žádném případě nepostrádá humor. A objevuje se tu i „ženská otázka“. Byly a jsou to totiž právě ženy z rodu Baťů, které za nápravu pověsti svého předka nejvíce bojovaly. Paradoxně tak příliš neodpovídají ideálu baťovské ženy, která měla vládnout především domácnosti, a ne se míchat do „velkého mužského světa“, za tyto své dřívější názory si však románový Jan Antonín při pohledu na své dcery, vnučku a pravnučku trochu sype popel na hlavu. Knihou tak prostupují dvě hlavní tematické roviny — jednak Baťova životopisná linka, v níž je akcentován především pocit oné „velké křivdy“, a jednak vztah jeho potomků k němu samotnému a k jeho odkazu. V této rovině je pak poměrně kriticky vylíčena i neochota české polistopadové společnosti nějak postupovat ve věci očištění Baťova jména a především v řešení majetkové části sporu mezi brazilskou a kanadskou částí rodiny. Dědicové se tedy sice za svého předka perou a obdivují ho, v žádném případě k němu však nepřistupují nekriticky. Snad největší odstup od svého tchána, od jeho baťovské organizovanosti a touze po užitečnosti má Doloresin otec Ljubodrag, který čtenáři mnohdy naznačuje, že věci lze vidět také jinak, než mu je zprostředkovává právě Jan Antonín. Dílo tak Baťovi nestaví další pomník, tentokrát patřičně proporčně upravený. To, že některé baťovské hodnoty viděny z dnešní perspektivy působí jako anachronismus, postavy samy reflektují, případně k reflexi vybízí čtenáře. Ať už jde o zmíněnou roli ženy ve společnosti, nebo o modernistický pohled na práci jako středobod veškerého dění, jenž zvlášť v našem kontextu dostal zásluhou ideologické manipulace pořádně trpkou pachuť.

 

Baťův život po životě

Markéta Pilátová není jedinou autorkou, již příběh druhého Bati inspiroval. Potřeba nahlédnout tuto osobnost z odlišného úhlu pohledu se projevuje i v inscenaci Já, Baťa z pera Petera Pavlace, kterou v současné době jako druhý díl baťovské trilogie uvádí zlínské divadlo. Obě díla tak prostřednictvím fikčního Bati rehabilitují toho historického, a zřejmě mnohem účinněji, než by toho byla schopna jakákoli odborná práce. Napravení reputace člena slavné obuvnické rodiny, jejíž jméno bylo nejprve démonizováno T. Svatoplukem (Botostroj, v roce 1954 též zfilmován), nakonec mělo být z paměti vymazáno město Zlín, které komunisté ještě za Gottwaldova života přejmenovali na Gottwaldov. To je jen jeden z aspektů autorčina románu, který by z něj poměřováno výhradně literárními kritérii jen těžko udělal dílo hodné čtenářské pozornosti. Kniha je totiž v prvé řadě dobře napsaným a silným příběhem. Obuvnický magnát v ní není ztuhlou historickou figurou vtaženou do literatury, ale živoucí postavou. Nejedná se pouze o vyprávění o „velkém muži“, ale také o reflexi emigrace, toho, jaké to je nosit slavné jméno a do určité míry i stát v jeho stínu. Stejně tak je v díle velmi podstatný rozměr toho, jak se česká porevoluční společnost vyrovnává se svou historií, jak za některé věci není ochotna přijmout zodpovědnost, pokud se jí to příliš nehodí do krámu. Může se zdát, že mnohé baťovské ideje v dnešním světě působí naivně, jsou třeba i vysmívané, už by prostě z různých důvodů neobstály a autorka se je ani nesnaží nijak vehementně prosazovat. Vytváří spíš obraz člověka, který mnohé dokázal a zaslouží si za to uznání.


Markéta Pilátová: S Baťou v džungli, Torst, Praha 2017