Tenkrát v Kanadě
Veřejná tajemství, věci, o nichž všichni vědí, ale málokdo o nich mluví. Zpravidla proto, že se to nesluší — neopatrný narušitel tohoto sdíleného mlčení riskuje, že bude označen za bájivého mluvku či zapšklou drbnu a takto pro mlčící, dobře vychovanou veřejnost zostuzen. Veřejná tajemství je i název česky nově publikovaného, třebaže staršího souboru povídek kanadské spisovatelky, nobelistky Alice Munroové — těžko mohl být výstižnější, myšleno upřímně i potměšile.
Příběhově jsou to opět povídky nekomplikované, přímočaré, realistické. V kombinaci s absolutním zrakem Munroové se proměňují ve svébytnou literární matérii, před níž nezbývá než opakovaně žasnout.
Většina povídek se odehrává v poklidném malém městečku Carstairs, jež bylo založeno jako překladní železniční stanice na cestě mezi Calgary a Edmontonem; časově pak mezi dvacátými až sedmdesátými léty dvacátého století. Tehdejší maloměsto kanadské není úplně totéž co současné maloměsto české: blíž divoké přírodě a uprostřed rozlehlého kraje, vnímání geografické, ale i emocionální a mentální blízkosti a vzdálenosti proto dostává trochu jiný význam. Časový odstup vyznívá spíš jako povrchová výměna každodenních kulis, ne důkladnější redefinice zautomatizované poslušnosti jednotlivců vůči skrytým normám dobového společenství. Tuto poslušnost kontrolují tradiční elity: spořádané hospodyňky, pastor, případně doktor nebo soudce. Kdo selže a je dost nešikovný či nedbající v ututlávání vlastních přešlapů, je ztrestán — fyzicky, opovržením, nebo obojím způsobem. Takže když se z každoročního výletu „Správných kanadských dívek“ k vodopádům na řece Peregrine jedna z nich, co si jen odběhla pro zapomenutý svetr, ztratí, je zřejmé, kdo je sexuálním a vraždícím monstrem. Přece ten pomatený (ale stále silný) starý vdovec, který nejenže má po svém domě halabala rozvěšené spodní prádlo své zesnulé ženy, ale navíc dlouhodobě nepochybně z jakési ďábelské umanutosti odmítá výborná teplá jídla, která mu dobrosrdečné sousedky připravují.
Pouhou, byť skvěle odpozorovanou kritikou maloměsťáctví se ovšem psaní Munroové ani zdaleka nevyčerpává — toto pečlivě uklizené a vycíděné bytí zaznamenává, umí ho popisovat s obdivuhodnou objektivností, a uzamknout tak textem jeho mnohovrstevnatost i ambivalentnost. O smrti podle všeho mírného (ale patrně i slabošského?) obchodního cestujícího píše: „Alberta nakonec zradilo srdce — stihl jen zajet na kraj silnice a vypnout motor. Zemřel na krásném místě, nedaleko mokřadu se sametovými duby u příjemné čisté říčky kousek od silnice.“ Munroová dokáže kombinovat a křížit poetické a všední tak mistrně, že je významové pnutí jejích textů přesvědčivé a nevyvolává přitom existenciální úzkost, až závrať, ale smířlivost, která přitom vnímání nenivelizuje. Otevírá je lidské kráse i bestialitě, prostotě i hrubosti a se vším zachází tak, že i radost z pěkně posečeného trávníku před úpravným domkem působí opravdově a kruté opojení z ničení domu blízkých přátel, kteří nemají zrovna moc prostředků a sil na jeho údržbu, působí osvobodivě. Čtenář je vždy konfrontován s nutkavou potřebou empatického vcítění se do situace, svým preferencím a hodnotám navzdory.
Tematizace každodenního zla v lidech je charakteristická i pro další texty Munroové. Její schopnost realistickým stylem zachytit něco, co jsme navyklí běžně přehlížet, je obdivuhodná. Četbu tak můžeme brát i jako myšlenkové cvičení a testování reality reálného.
Alice Munroová: Veřejná tajemství, Paseka, Praha 2017