Tiše do azuru

V Praze se narodil a v Praze také zemřel. Stejně jako v české metropoli byl ovšem „jako doma“ i na četných cestách, v letitém pařížském exilu a také ve francouzštině, jazyce surrealismu. Právě zde totiž ležela jeho umělecká východiska; celoživotním a ortodoxním vyznavačem tohoto směru se však nestal. Tvrdil, že „pohyby a přesuny postav, gest, krajin i vjemů jsou vlastním písmem skutečnosti“. Postupně si zbudoval osobitý koncept jakési, jak sám říkal, „pěší metafyziky“. Jisté je, že pokud měla tato osobnost nadaná svobodným, precizním a ovšem taktéž sršatým a neklidným duchem někde svůj skutečný domov, byla jím poezie.

Petr Král, foto: David Konečný

Nedělní úlek

Loni na sklonku roku vydal svou poslední sbírku nazvanou Šíření. Útlý svazek je opatřen jen strohou informací: „Narozen 4. září 1941 v Praze, žije tamtéž. Této sbírce předcházelo víc než dvacet dalších básnických knih, poslední z nich nese název Kolem vejce.“ Závěrečné sebrání obsahuje i několik pro něj vcelku netypických, koncentrovaných a průzračných miniatur. Pozorně jsem vybral a přepsal některé z nich, ale nakonec zachoval jen tu nejsilnější, s jeho královsky „erbovní“, nedělní atmosférou.

Na slunci

Je každé vítězství
Pyrrhovo?
ptá se kdosi
už předem pozřen
strží okolní zeleně

Jiný azur nad školou
a jiný v učebnici
Neděle ztuhlý údiv přidávaný v pauzách
k nezvratnému úprku dnů v týdnu

Tyršovo vítězství
a Pláničkův úlek

Král nic neděla?

Základní kontury životní cesty Petra Krále a výčty toho, čím se autorsky, překladatelsky a editorsky zabýval, jsou známé nebo je lze snadno dohledat. Přesto stojí za to je shrnout. Vyznal se v literatuře, filmu, divadle, výtvarném umění, fotografii, hudbě (najmě klasickém jazzu), v jídle, ale také v kloboucích, košilích, sakách a baloňácích s jemně károvaným vzorem. Napsal a vydal desítky básnických, prozaických i esejistických knih, uspořádal podstatné antologie. Byl člověkem civilizace, druhem nenapravitelně městským. Ovšem za dnes už definitivně zanikajícím světem přívětivě ošuntělých bister, holičství a výkladů s figurínami se nakonec jen ohlížel.

Petr byl šarmantní společník, skvělý vypravěč, který měl na rozdíl od mnohých opravdu o čem mluvit, ale také člověk nepříliš přístupný všelikým „dohodám“, takže spolupráce s ním, například ta publikační, nebyla nijak snadná. Jeho nároky byly maximalistické, náhledy na to či ono nekompromisní, někdy možná až neslitovné. Různá díla a autory dokázal vynikajícím způsobem vykládat, ale tu a tam i otaxovat nevybíravou kritikou, čímž si přivolával všelijaké nepříjemnosti. I ti, kteří se s ním někdy střetli, museli chtě nechtě respektovat, nebo aspoň mlčky unést, jeho neobyčejnou, neakademickou erudici, vnitřní konzistentnost a poctivost.

Jeho život byl přitom bohatý na četné trvalé a vzájemně inspirativní vztahy, patří se zde zmínit alespoň básníky Prokopa Voskovce či generačního druha Stanislava Dvorského, který zemřel letos na jaře. Byl zaujatý pro svůj způsob, ale nikdy se nezakopal na zastrčené vartě. Živě a setrvale se zajímal o všechny novinky z oblasti české poezie, i v časech nervní, elektronické komunikace si vždy našel čas na pár soustředěných vět. Měl svobodný literární apetit, v mladších letech jej prý „iritovaly“ verše jeho populárních generačních souputníků, ale objevil si pro sebe básnickou Moravu, Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela, což by od surrealisty málokdo čekal.

Petr Král, foto: David Konečný

Když mu bylo kolem šedesátky, přál si „najít aspoň relativní klid k aspoň relativnímu završení svých spisů“. Osud mu to dopřál. Jeho poslední sbírky vyšly v nakladatelství Pulchra, sebrané básnické spisy v nakladatelství Větrné mlýny. Soubor esejí a kritických textů Vlastizrady vydalo nakladatelství Torst. Obdržel za něj (s přihlédnutím k celoživotnímu dílu) Státní cenu za literaturu. Obsáhlý a čtivý knižní rozhovor vedený Radimem Kopáčem se jmenuje Úniky a návraty. Dokument nazvaný Král nic nedělá natočil Jan Gogola ml. Film zachycuje básníka putujícího několika štacemi Měsíce autorského čtení a je snadno k dohledání. Když vznikl, připadal mi trochu křečovitý, dnes mne dojímá, asi nebudu sám, kdo je moc rád, že existuje.

V poslední hodině Petra doprovázela blízká a pečující duše, jeho žena, básnířka a germanistka Wanda Heinrichová, se kterou strávil poslední pražská léta. Toto je důležité. Byl osobností intelektuálně činorodou, optimistickou a „organizovanou“, člověkem vůle a víry, byť ne nutně nábožensky zformované. Avšak i nad ním nepochybně přešlapoval a na každou příležitost netrpělivě čekal temný anděl zkázy. Tak jako nad každým, kdo z jakési vyšší moci náhle stane před životem a zahlédne jej zvenčí a vydělen, kdo se nebezpečně brzy naučí číst v „písmu skutečnosti“ a sám se pro jeho tahy umanutě snaží nalézt nejdokonalejší tvar.

Krok za krokem k lávce

Zmíněný knižní rozhovor končí sháňkou po nějakém „závěrečném poselství“. Básník se nedopustil patetického finále, nedal k dobrému žádné naléhavé exemplum, místo toho vzpomenul zdánlivě nicotné nedopatření, které se událo při jakémsi jeho čtení. Na závěr si prý připravil tři odpovědi bez otázek, od „nichž si dost sliboval“, ale pak na ně zapomněl. Uvede je tedy aspoň na závěr této rozpravy, s nadějí, že snad někomu vnuknou i příslušné otázky.

Jsou to krátké sentence. Jedna z nich zní:

Krok za krokem až k lávce, přejít ji a tiše, nenápadně jít dál.

Lidská smrt je otázkou zoufale nepolapitelnou, na niž se příliš jasných a útěšných odpovědí nedostává. Jisté je, že ve středu 17. června tiše a nenápadně odešel jeden z nejpozoruhodnějších a nejrespektovanějších autorů velké básnické generace šedesátých let. Místo, které po něm zbylo, je sice uprázdněné, ale vzhledem k jeho impozantnímu, byť místy čtenářsky náročnému dílu rozhodně ne prázdné.