08/03/2022 | fejeton |

To mrtvé dítě v nás

Narodil jsem se na Štědrý den. Při vyplňování rodného čísla mi vždycky nějaká úřednice připomene „i vy Ježíšku“, a než se přejde k trvalému bydlišti, třpytí se jí oči. Nemám to rád. Ježíškem byl u nás doma někdo jiný — můj bráška Marián. Fejeton Ondřeje Macla.

Marián dostal své jméno po charismatickém slovenském knězi Mariánu Kuffovi. Když jsme jeli kdysi na rodinný výlet do komunity, kde Kuffa s bývalými zločinci a prostitutkami budoval středisko pro tělesně postižené, matku to ohromilo. A ačkoliv byla vystudovaná ekonomka, před Listopadem zaměstnaná v kamenolomu a poté v kultuře, přihlásila se roku 1998 do konkurzu na místo ředitelky oblastní charity a kupodivu uspěla. A jen co uspěla, zjistilo se, že je nečekaně, ve svých téměř čtyřiceti letech, těhotná.

Vůbec tomu nerozuměla. Žádný anděl se jí ve snu nezjevil s logickým vysvětlením, místo toho ji nabádala genetička z nemocnice k odběru plodové vody, aby se v případě vypozorovaných abnormalit dalo ještě zajít na potrat. Matka vyšetření odmítla — chci dítě, ať bude jakékoliv.

Foto: Petr Macl

Když se Mariánek narodil, z temene hlavičky jako by mu vyhřezával mozek. Traduje se, že při porodu upadl. Okamžitě byl převezen do Motola, kde ho operovali a následně už v matčině přítomnosti zkoumali jeho stav. Zdálo se, že má srdce na opačné straně hrudníku, otřásaly jím příboje epileptických moří, trpěl astmatem, takže z něj bylo třeba neustále odsávat hadičkou hleny. I tak byl nakonec propuštěn do naší domácnosti.

Po koberci se nám válely hebounké žluté míčky. Matka je používala ke cvičení dle takzvané Vojtovy metody. Bráška se totiž skoro nehýbal, nevyvíjel se. Jeho největším pohybem bylo, když vám jemně stiskl prst. A když se poprvé z ničeho nic pousmál, matka se rozbrečela. A pouštěla mu varhanní koncerty, neboť je měl rád, a vozila ho v kočárku pod košatými korunami stromů.

Jeden pozorný lékař přece jen vyčetl z uzlíků v jeho vlasech, že se jedná o Menkesovu chorobu, dědičné onemocnění související se špatným zpracováním mědi. Kdo by to byl řekl, že ta samá měď, jakou známe z mincí nebo okapů, je nezbytná i pro lidský organismus? Zjistit to dřív, mohl by se bráška dožít puberty, takhle mu nezbývalo než několik přidušených měsíců.

Matka zbledla. Její představa, že za všechno mohl pád v nemocnici, najednou nedávala smysl, a tak znovu vyhledala genetičku s obavou, jestli ho svým odmítnutím vyšetření sama nepřipravila o většinu krátkého života. Na takto vzácný druh onemocnění by údajně genetička nepřišla.

Medicína matce vyjevila všechna svoje tajemství, ale s blížící se ztrátou miminka jí pomoct nedokázala; o to víc se matčiny dohady upnuly k náboženství. Spojila se s Mariánem Kuffou, který ji zasáhl výrokem „matka je největší charita“ (dodnes jde o její osobní motto). A když po jedné ze mší stanula s dítětem před sochou piety, už o tom nemohlo být pochyb: stala se madonou i pietou zároveň. S Mariánkem přišel na svět Boží syn, aby hned v Betlémě u jesliček nastoupil křížovou cestu…

Život věřících je samé znamení. Při posledním rentgenu se matka navlékla do olověné vesty a držela ho nahého proti paprskům, ručičky měl rozpažené jak Ježíš na kříži, a ona byla tím křížem. Pak se přesunuli výtahem na jiné oddělení, kde mu ne a ne nabodnout žílu, jen mu rozbodali kůži. Vtom někdo zavolal na sesternu, že veze čisté andílky. A nevymýšlím si, když řeknu, že bráška naposledy vydechl svým zahleněným nosem o Velikonocích. 

Matka měla, má a bude mít o smyslu jeho utrpení jasno a dlouhé desítky let se coby „největší charita“ snažila jeho ztrátu vyplnit svou prací. Vybudovala několik institucí — azylový dům pro matky s dětmi, terénní pečovatelskou službu, poradnu pro oběti domácího násilí, a jeden klub pro ohrožené děti rovnou pojmenovala Mariánek. Odteď byl každý sirotek jejím dítětem.

Mám ještě jednoho bratra. Jmenuje se Tadeáš a je to bubeník. Žádnou symboliku v našich životech nehledejte. 

Při pohřbu Mariánka jsme se převlékli do ministrantského, ale náboženství jsme tehdy nechápali, ani bolest dospělých. A jakmile byla z bytu odvezena kolíbka, začali jsme soupeřit o uvolněné místo.

Táta se rozpil.

Matka se rozpracovala.

A nic už nikdy nebylo jak před Mariánkem.

Autor je spisovatel a performer.