Současnou domácí komiksovou scénou se nedávno prohnala kauza několika podcastů zastřešených jistým nakladatelstvím, kterou vyvolal zaměstnanec jiného nakladatelství (které s oním prvním nakladatelstvím mimochodem spolupracuje — to jen abychom se vyhnuli ošklivé myšlence, že se snad jedná o nějaký konkurenční střet). V těchto podcastech padala dost nevybíravá slova na adresu sexuální orientace autorek komiksů či se používaly vizuální „vtipy“, které podle úhlu pohledu buď koketují s vyloženým rasismem, či v lepším případě s nedostatkem dobrého vkusu. To vše se spojilo ještě s prvními ohlasy na komiks, na němž obě zmíněná nakladatelství spolupracovala — Ms. Marvel, o muslimské dívce, jež se musí vyrovnat se svou rolí superhrdinky i rodinou a jejími očekáváním —, které byly mírně řečeno vedeny z pozic někde mezi afterparty skupiny Ortel a rauchpauzy na balkonku volebního štábu SPD.

Výsledkem je zatím krom rozvířené diskuse zrod nové facebookové skupiny Komiks pro všechny, která si vetkla za cíl být místem, kde může o komiksu debatovat každý s každým bez obav. Protože stávající kanály utvářející diskurz (diskuse na specializovaných stránkách o komiksu, některé největší facebookové stránky) již takovým bezpečným místem dávno nejsou.

Ve zmíněné diskusi se přitom ukázalo, jak málo dodnes spousta z nás přemýšlí nad tím, jaký slovník používá a jaké signály ke komu vysílá. Je přitom úplně jedno, nakolik jsou autoři zmíněných podcastů v reálném projevu fajn kluci (s jedním chodím na curry) a holky a jak moc se zaklínají tím, že se jednalo o vtip a nadsázku. Faktem prostě je, že část domácí komiksové scény je definována slovníkem a chováním, které je toxické a vystavěné na negativních stereotypech. A bohužel se jedná o tu viditelnější a slyšitelnější část, která pak deformuje zbytek.

 

Fanouškovská morálka

Problém má nepřekvapivě několik rovin. Tou první je, že pokus o utváření slušného diskurzu o čemkoli v zemích Koruny české chcípl někdy s Dášenkou, pardon, umřel s Karlem Čapkem. Minimálně posledních osmdesát let je náš národ mistrem ve vytěsňování nepříjemných věcí a vytváření ublíženeckých či svatouškovských mýtů a póz, často maskovaných přehnanou bodrostí nebo nadhledem těch, „co přece ví“— a ani zdaleka se nejedná jen o pozůstatek komunistických manipulací s historií a lexikem společnosti. Vzhledem k tomu, co se objevilo ve zmíněných podcastech a jaké emoce vzbudily výroky nejen pana Babiše o Romech za druhé světové války a dál, si dovoluji upozornit na knihu Zmizelá historie Tomáše Sniegoně.

Komiksová komunita je pak bohužel pouze odrazem většinové společnosti a podobně jako komunita sdružená kolem fanoušků fantastiky se vyznačuje specifiky, která problém ještě zvětší. V obou oblastech totiž chybí silná skupina těch, kdo by ať komiks či fantastiku dlouhodobě kultivovali a udávali standardy nejen kvality, ale řekněme i morálky či jen prosté slušnosti. Záměrně píšu „silná“ ve významu početná. Na každého Pavla Kořínka, Pavla Mandyse, Annu Křivánkovou nebo Lukáše Růžičku — z nichž všichni se navíc věnují také celé řadě nekomiksových projektů a nějaká kultivace diskurzu není a ani nemůže být tedy tím, s čím vstávají i uléhají — připadají desítky psavců a mluvků, kteří se prohnali polo- či zcela amatérskými weby a fanziny a buď ze scény po čase zmizí, aniž by se stihli jakkoli vypracovat, nebo ustrnou ve své komfortní zóně, která je bohužel definována spíše chováním fanouška v hospodě s přáteli stejného nastavení než vystupováním před veřejností.

Dotyční jistě mají větší zápal pro věc a znalosti než vystresovaný pracovník nějaké podfinancované kulturní rubriky, který bude například v textech o Hře o trůny používat zarytě „Westeros“, protože to slovo má v materiálech od PR agenta HBO, a nedojde mu, že se u nás už několik let používá překlad Západozemí. Ale to neznamená, že jejich chování a vyjadřování nemůže být škodlivé. Vzhledem k tomu, že fandom (ten komiksový i fantastický) je založený na setkávání podobně naladěných jedinců, pro které je v podstatě niternou potřebou komunikovat mezi sebou o své oblíbené „zábavě“, mohlo by se zdát, že se jedná o diktát jakési pofidérní politické a bůhvíjaké korektnosti. Vždyť se přeci všichni známe a co jsme si, to jsme si. Což je samozřejmě hloupost, protože slušnost a ohleduplnost není nikdy diktát, ale základ.

 

Marvel na stadionu

Podobný slovník a chování vede k zacyklení a paradoxně ghettizaci ghetta. „Staří pardálové“ budou ohrnovat nos nad těmi, kdo vzešli z řad diváků populárních marvelovek (podobně jako cítil pisatel těchto řádků až perverzní nadřazenost nad těmi, kdo Pána prstenů poznali díky filmovému zpracování Petera Jacksona, a ne v osmi doma v posteli s horečkou jako on). Nebo nad těmi, kdo „nerozumí srandě“. Čímž se ale opět dostáváme k tomu, že u nás „srandě“ nerozumíme už od druhé republiky. Beze srandy. A je to mimochodem odpověď, která často plynule pokračuje označením druhé strany za puritány, netykavky nebo — a to je ultimátní argument — ženský, protože ty vtipu nerozumí, že jo.

Takto deformované komunity příznivců komiksu a fantastiky jsou dnes v situaci ne nepodobné například fanouškům dobrého fotbalu. Jistě se shodneme, že dobrý zápas si jako divák nejlépe vychutnáme na stadionu s přáteli. Ale musí být oni přátelé vyholená hovada pořvávající „Jude Slavia“ či „Když Letná lehla popelem, když tam všichni chcípli“? Ve fotbale se točí mnohem větší peníze, je mnohem více na očích — a přesto se před zmíněnými excesy a řadou dalších donekonečna zavírají oči a mluví se o „specifikách“ či „blbostech pár kluků“. Jenže třeba u komiksu, tedy něčeho, co musíme číst textově i vizuálně, co by mělo nějakým způsobem trénovat naše myšlenkové schopnosti, je zaseknutí se na buranském či zaslepeném levelu jaksi bolestnější. Stejně jako fakt, že se netýká jen jedné věkové kategorie, ale prochází napříč celým fandomem (a znovu, týká se to nejen komiksu, viz stížnosti na úvodníky šéfredaktora časopisu XB-1 nebo — abychom byli spravedliví — představu šéfredaktora časopisu Pevnost, že porno komiksy dobře zrecenzuje jen muž).

Každá snaha upozornit na podobné chování a jeho důsledky (jako například stigmatizace sexuálních menšin nebo výsměch novým členům skupin) a kultivovat prostředí je proto hodná propagace a podpory. I kdyby měla začít prostým prohlášením, že americký komiks o muslimce není žádným projevem spiknutí, které má připravit přestavbu Svatého Víta na mešitu, ale prostě projevem toho, že muslimské dívky jsou zajímavou cílovkou nejen pro Marvel. A pokud je onen komiks dobře udělaný, není nejmenší důvod ho nevydat v zemi, která se hlásí k ideálům tolerance a rovnosti.

Klidně se pak bavme o tom, jak se cíl daří nebo nakolik je vedený košer prostředky, nakolik se skutečně vyhýbá stereotypům a nakolik je naopak třeba utvrzuje. Jen se proboha zbavme té představy, že neurvalé a zesměšňující chování či vřískání o imigrantském spiknutí neziskovek nám vrátí svět, který byl kdysi v pořádku.

Komiks by totiž opravdu měl být pro všechny. A teprve pak může být svět — české komiksové komunity — zase v pořádku.