„Kniha provádí dějinami českého designu prizmatem institucí, jež jsou představeny v kontextu dobově příznačných stylů, témat a politicko-společenských souvislostí. Důraz je kladen na přínos uměleckých škol, spolků, časopisů, výrobních podniků a družstev, výzkumných ústavů, designérských ateliérů a studií, zároveň je zhodnocen podíl tvůrčích osobností, které určovaly vývoj oboru,“ uvádějí editoři knihy Iva Knobloch a Radim Vondráček.

Kniha vznikla díky podpoře vědeckého výzkumu financovaného vládou, ministerstvem kultury, a společně ji vydaly Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a nakladatelství Academia. Podívejme se na ni tedy také prizmatem tohoto institucionálního ukotvení. Editoři knihy, kurátoři Uměleckoprůmyslového muzea, k designu přistupují především uměleckohistoricky. To, co v úvodu zmiňují v souvislosti s designem — „instituce […] jsou zdrojem inspirace, jindy omezení a překážek“ —, mějme na paměti i při čtení této knihy.

Desítky autorů se ve dvaceti chronologicky uspořádaných kapitolách vyrovnávají s klíčovými otázkami designu — průmyslová revoluce v devatenáctém století, raná moderna, kubismus, avantgardy dvacátých let, funkcionalismus, art deco, bruselský styl, design a životní styl v šedesátých letech, design po roce 1989 a nechybí ani kapitoly o průmyslovém designu. Témata jako popkultura v meziválečném Československu, organický design, existenciální tendence třicátých let, proměny designu pod tlakem ideologií, ateliérová tvorba, design a životní prostor v době normalizace či alternativy designu šedesátých až osmdesátých let jsou zpracována poprvé. Nečekejme však jedno „velké vyprávění“, ale více paralelních příběhů, doplněných o bohatý obrazový materiál sestavený především z různých muzejních sbírek.

dejiny-ceskeho-designu-20-stoleti

Kniha je faktograficky poctivá, což vede až k jisté nezáživnosti. Nechybí ani tučný rejstřík a medailony zmiňovaných institucí. Design knihy — její layout — a obrazová koncepce hutné texty odlehčují a barevné řešení předělových stran usnadňuje orientaci.

V souladu s trendy v uměnovědě se autoři snaží kriticky uvést formální a tvarové náležitosti předmětů do širšího sociokulturního rámce. Přestože se v některých kapitolách otevírají témata s designem bezprostředně spjatá — například popkultura, reklama a kýč —, je u autorů vůči těmto projevům cítit jistý despekt, neboť nezapadají do kánonu „nadčasové hodnoty“. Podvědomá preference vysoké kultury je daná institucionálním rámcem knihy, sbírkovým původem obrazových příspěvků i metodologií.

Kniha se „snaží postihnout ideální duchovní jádro, ,vůdčí ideje‘, které tvoří podle některých moderních teoretiků základ každé instituce a určují její povahu a funkci“, vysvětlují editoři význam institucí pro design. Například spolky jako Artěl, Devětsil, Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK), časopisy jako Bytová kulturaTvar, uměleckoprůmyslové závody, školy a další instituce ovlivněné dobovými představami tedy reprezentují spíše ideální než reálný stav věcí.

V tomto bodě má kniha své limity. Kdybychom toto hledisko chtěli aplikovat na současnou reflexi designu, dospěli bychom k podobnému zjednodušení. Ať už jde například o činnost organizace Czechdesign, oborové akce (Designblok, Czech design week, Mouvo festival, Bienále grafického designu a podobně), výstavy, časopisy (Dolce Vita, Font a další), aktivity na odborných školách nebo o činnost vybraných firem, které s profesionálními designéry spolupracují, zdaleka bychom nevyčerpali vše, co design zahrnuje.

I když je design historicky svázán s uměním a jeho aplikací v průmyslu, produkce věcí má vedle ideálů výroby také ryze komerční roviny související se vkusem, tržní poptávkou a dalšími projevy, které se institucionalizaci obratně vymykají. Předmětný a vizuální svět designu neztělesňuje jen exkluzivitu dobových ideálů, ale má i svoji nízkost v banalitě každodennosti.

Uměleckohistorický přístup k designu je omezený a ani zvolená optika institucí nedokáže pojmout téma v celé jeho šíři. V určitém smyslu si to autoři uvědomují, a kniha tedy není vyčerpávajícími dějinami designu u nás. Tendence vytvořit národní kánon designu, obdobný kánonu umění, je uměleckohistorické instituci, která knihu iniciovala, z principu vlastní. Neváhejme však být v rozporu s tím, co se do knihy vešlo a co ne.

Kniha je přesto výjimečným a ve svém rozsahu obdivuhodným počinem, jen je zavádějící ji chápat jako onu zmíněnou „bibli“ — tedy text formující „kánon designu“.


Iva Knobloch — Radim Vondráček (eds.): Design v českých zemích 1900—2000, Academia, Praha 2016