Jedu zrovna vlakem z Českého Těšína, kde jsem na dohled Beskyd vyrůstal a hrál na sídlišti hokej a fotbal s českými a polskými kamarády. Nikdy jsem se, k mé škodě, nenaučil „po našymu“ — speciálnímu dialektu, v němž se spojují české a polské prvky mluvy. Já prostě mluvil česky a ti druzí polsky — navzájem jsme si rozuměli a víc nebylo potřeba. Vždy si proto na téhle trase vzpomenu na Jardu Žilu, jenž byl na podobné regionální soubytí hrdý a který mi mou neznalost nejednou v hospodě vyčítal.

Jaroslav Žila umřel v dubnu 2017. Před ním v únoru a březnu odešly další dvě velké osobnosti ostravské literární scény. A, ať člověk dělá, co chce, je tady po nich pořád příslovečně prázdno. Nejdřív si tehdy smrt přišla pro Hnáta Daňka, měsíc po něm navždy odešel Ivan Landsmann a v dubnu nás opustil výše vzpomínaný Jaroslav Žila. Ostravská bohéma tak takřka naráz přišla o tři své drahé přátele, kumpány a tvůrce s nezaměnitelným tvůrčím i lidským naturelem a rukopisem. Po náhlé a předčasné smrti Jana Balabána v roce 2010 tak navíc odešli autoři, kteří náleželi právě do této generace narozené kolem roku 1960.

Petr Hruška a Ivan Motýl v Ostravě každoročně v lednu vzpomínají na nedožité narozeniny Jana Balabána procházkou po vítkovických hospodách a knajpách, o kterých psal ve svých povídkách, románech, ale například také ve sloupcích do časopisů. Postupně každým rokem s okruhem svých a Balabánových přátel zjišťují, nakolik se proměnil nejenom interiér a osazenstvo vítkovických hospod a prostředí Vítkovic, ale koneckonců jak se proměnil a proměňuje vůbec život nás samotných.

Přemysl Bureš, herec a majitel Absintového klubu Les, v němž se cítil Ivan Landsmann jako doma, pak pořádá pro přátele Ivana i pro širokou veřejnost vzpomínková setkání v undergroundovém prostoru tohoto klubu, v němž se setkávají ostravští spisovatelé, herci a hudebníci. Při těchto příležitostech pak nelze zapomenout na odchody dalších přátel a je třeba si je připomínat. Všechny tři jsem ještě měl tu šanci při svých studiích v Ostravě přátelsky poznat.

Ivan Landsmann, foto: Jan Baka
Ivan Landsmann, foto: Jan Baka

Ivan Landsmann (1949) se před pár lety začal nepravidelně, ale o to intenzivněji objevovat v Lese, když Divadlo Petra Bezruče obnovilo inscenaci Pestré vrstvy, která byla založena na jeho stejnojmenné knižní prvotině, jež na konci tisíciletí velikým způsobem oslovila soudobé čtenáře a literární kritiky. Pestré vrstvy vydal Landsmann ve svých padesáti letech a získal za ně prestižní ocenění Lidových novin Kniha roku. Kniha nepřestává fascinovat dodnes — především svou autentičností, která není autentičností spisovatelů padesátých let a jejich dělnických brigád, ale přináší autentičnost chlapa, který prací v dolech žil přes třicet let a jehož nejlepšími kamarády až do jeho smrti byly postavy, které se v tomto pětisetstránkovém opusu objevují; byla to autentičnost chlapa, který měl po třiceti letech fárání pokřivené prsty na rukou. A humor — Ivanova čtení byla plná humoru nejenom z drsného hornického prostředí, ale byla jedinečná právě Ivanem, který se vždy dokázal zasmát nejenom vlastním vtipům, ale také svým postavám a jejich blbosti a blízkosti. Dokázal se na chvíli tak od srdce rozchechtat, nebrat se jako autor vážně a zároveň mít na vědomí, že ta literatura něco pro člověka jako autora i jako posluchače znamená. Cením si Ivanových knih právě pro jejich lidství, neohrabané, drsné, mnohdy na hony vzdálené kavárenské představě spisovatele — o to více se pak zjevoval v Ostravě, když utíkal z Prahy a dokázal i pár dnů okupovat zdejší hospody, aniž by ho to stálo více sil, než je nám občas zapotřebí.

Hnáta Daňka (1959) jsem často potkával v tehdejší galerii Rubrum v Přívoze, kterou vedl se svou ženou Elli Tiliu Ivan Motýl. Hnát tam vždy důstojně seděl u vitríny jako u kostelní vitráže, díval se na výstavu, popíjeli jsme polskou šestnáctku Tatru, kterou jsme oba měli rádi, a bavili se o nejrůznějších věcech. Bavit se v hospodě s Hnátem bylo jako číst jeho knihy. Během rozhovoru se řeč přetáčela, rozebírala a zase sestavovala, drolila, valila anebo plynule rozprávěla nejroztodivnější témata od prosté lidské situace až po složité vědecké teorie, nicméně obé bylo spojeno do jedné vášně — a to do vášně konverzace s druhým a ve směřování k možnostem a limitům těchto konverzací. Taková byla i tvorba Hnáta Daňka, jejíž syrový experimentální háv připomínající spojení Bohumila Hrabala a Věry Linhartové nakonec ale přece jen vyplňovaly velice lidské děje a témata, nikoli samonosné prozkoumávání možností literárního vyjádření. Na poslední fotce, na níž je Hnát zachycen (pořídil ji Jan Baka), sedí s pivem vedle sebe, ruce pečlivě v sobě a s typicky účastným úsměvem cosi pozorně pozoruje jako ve svých nejlepších textech.

Hnát Daněk, foto: Jan Baka
Hnát Daněk, foto: Jan Baka

Jardu Žilu (1961) jsem po hospodách moc nepotkával: šetřil s jejich návštěvami. Vídávali jsme se pouze jednou dvakrát za rok na akcích nakladatelství a časopisu Protimluv. Vždy mi bude líto, když budu vzpomínat na to, že jsme měli možnost jet číst do Slovinska do tamních nádherných Škocjanských jeskyní a na poslední chvíli to nevyšlo, protože již nebylo Jardovi dobře. Žilova formálně i obsahově jedinečná básnická tvorba byla založena především na jeho rodovém beskydském naturelu, který projevoval i v osobním styku — ona horská tvrdost, s níž se nebál jít do sporu, a úsečnost, vyjádřená ve velice úsporných verších obsahujících mnohdy pouze nejzákladnější součásti výpovědi, se v jeho díle neustále prolínala s citlivostí a řekněme mnohdy až průzračností prostých obrazů, které často v básnické zkratce zachycovaly svébytné lidské příběhy a osudy. Ne nadarmo byla tedy Žilovým básnickým symbolem tesařská tužka, v níž se střetává písmácká jemnost a zároveň zaťatá syrovost řemesla, obdivuhodná schopnost vykreslení (mnohdy tvrdého) lidského života. Žilovou poslední knížkou byla sbírka povídek nazvaná Nikdo tady není (Protimluv, 2016), kterou autor své literární dílo, jak sám vyjádřil, zcela ukončil — a to nehledě na nemoc, která jej sužovala. Ještě před Jardovou smrtí stačil sebrat jeho básnické dílo do knihy Tesařskou tužkou jeho dlouholetý přítel Ivo Kaleta. Doporučuji čtenářům, kteří by chtěli toto souborné dílo doma mít (neboť některé jednotlivé knihy jsou již nesehnatelné), ať se obrátí na Ilonu Rozehnalovou z antikvariátu Fiducia (místa, jež dlouhodobě utužuje ostravskou kulturu), která má část nákladu u sebe na prodej.

Jaroslav Žila, foto: Jan Baka
Jaroslav Žila, foto: Jan Baka

Rád se znovu a znovu začítávám do knížek Ivana, Hnáta i Jardy — jsou to knihy, které výrazným způsobem přesahují regionální literaturu a mají své pevné místo v historii české literatury po roce 1989, do níž přinesli kvalitní díla, která neustrnou průběhem času. Vnesli do české literatury kromě samotných knih i sami sebe, v těch knihách mimo příběhy a básně mnohdy čtu i je samotné, což by měla dobrá literatura také obsahovat — duši svého tvůrce. Zrovna vystupuju na ostravském hlavním nádraží, skrze obrovské vitríny svítí tři modré laciné vykřičníky a já vzpomínám na mé tři literární vykřičníky, které mi chybí — vzpomeňme na ně a dejme si na jejich památku, jak říkal Ivan Landsmann, aspoň jednoho bubaka!


Autor je básník a literární vědec.