Tři otázky pro... Bianku Bellovou
„Povídka je pro mě něco jako barevný kámen, který najdu u cesty, a je mi líto ho tam nechat ležet,“ říká spisovatelka Bianca Bellová, která dnes vystoupí v rámci Měsíce autorského čtení.
Svou vůbec první povídkovou sbírku Tyhle fragmenty jste dala dohromady za asistence redaktorky Kláry Fleyberkové převážně z již dříve publikovaných povídek, psaných nezřídka takříkajíc na zakázku, nakonec se však dočkala řady pochvalných recenzí. Jak se vidíte coby povídkářka vy sama?
Ten ohlas mě popravdě docela překvapil, protože v povídkách gros svého psaní nevidím. Povídka je pro mě něco jako barevný kámen, který najdu u cesty, a je mi líto ho tam nechat ležet. Zvednu ho, umyju a uvidím, jestli v něm někdo taky uvidí něco zajímavého. Jsou to většinou už hotové příběhy, na které někde narazím. Trochu si je dotvaruju, samozřejmě taky fabuluju, ale většinou se u toho moc neumažu. Když píšu delší texty, tj. romány, je to kutání pod zemí, většinou vím jen přibližně, co tam vlastně hledám. Řekla bych, že je pro mě psaní románů mnohem intuitivnější.
Bianca Bellová, foto: MAČ
I ve vašich kratších prózách hraje podstatnou roli příběh, opírající se často o neotřelou zápletku. Odkud k vám přicházejí nebo kde všude hledáte vhodné náměty?
Těch zdrojů je strašně moc, já mám tu nevýhodu, že nedokážu vjemy moc dobře filtrovat, a tak je to v podstatě nepřetržitý tok inspirace. Kdybych měla vzít povídky Tyhle fragmenty a jít po námětech, tak je to: rodinná historie, vyprávění o starém profesorovi, který byl na kulturní misi v Mnichově, historka z druhé ruky o nepříliš vydařeném rande na Tinderu, vyprávění z druhé ruky o jednom společném známém, rodinná historie, vyprávění kamarádky o oživování utonulé, vyprávění kamaráda, fabulace, fabulace, vyprávění horníka v rozhlasovém rozhovoru, fabulace inspirovaná okolím Přísečnické přehrady, kam jsem jezdila jako dítě, kamarádův sen, kamarádova historka s urnou, autorské čtení na Sardinii, proud vědomí jednoho známého, kamarádův zážitek, vyprávění jedné uklízečky.
V rozhovoru, který jsme spolu dělali na podzim roku 2019, jste si postěžovala, že celý ten literární provoz vás připravuje o koncentraci potřebnou k psaní. Jak byste v tomto ohledu zhodnotila uplynulý rok?
Loňský rok byl pro soustředění úplně skvělý, dopsala jsem jeden delší text a taky spousty povídek. Jsem ale ráda, že se věci normalizovaly a že se zase můžeme setkávat se svými čtenáři.
Narozena 1970 v Praze. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou. Pracuje jako překladatelka a tlumočnice. Napsala pět novel (Sentimentální román, 2009; Mrtvý muž, 2011; Celý den se nic nestane, 2013; Jezero, 2016; Mona, 2019) a sbírku povídek Tyhle fragmenty (2021). Laureátka Magnesie Litery a Ceny Evropské unie za literaturu (obě 2017). O její novince Radim Kopáč napsal: „Tyhle fragmenty jsou příliš ,tiché‘ na překlad i nějakou větší porci slávy, jakou mají za sebou Mona a Jezero. Na to je v nich místy příliš baladičnosti a privátní melancholie. Příliš vypravěčsky dostředivého pohybu. Na literární velikosti to těm povídkám ale nebere nic. Možná právě naopak.“