25/07/2022 | rozhovor |

Tři otázky pro… Dominika Bárta

„Takže s trochou dramatičnosti řečeno, prvních šest svazků edice Mlat jsou takové naknap splacené dluhy paní Poezii. A možná to nejsou ani dluhy, ba naopak se to vše stalo vlastně zcela přesně,“ říká básník Dominik Bárt, který dnes v rámci Měsíce autorského čtení společně s Františkem Hruškou, Annou Sedlmajerovou a Kateřinou Koutníkovou vystoupí v Divadle Husa na provázku.

Na letošním MAČ bude také vystoupení všech autorů, kteří dosud vyšli v edici Mlat, kterou máš v nakladatelství Větrné mlýny na starosti. Jak celý nápad na edici vznikl?

Prvně v celém řetězci událostí byly moje rozvahy a myšlenky o edicích u nás vůbec, mám o tom poznámku, jednu deníkovou větu z období covidové zimy 2020. Sám pro sebe jsem uvažoval, jaké by to bylo nějakou básnickou edici vést a že v Česku, pokud vím, žádná básnická edice s užším vymezením, než je zkrátka vydávání poezie, od devadesátek není. Taky jsem přemítal, lze-li vůbec v dnešní době edici profilovat čistě literárním způsobem, ve smyslu stylu psaní, poetik autorů, a jestli by to mělo smysl. Větrné mlýny mě oslovily samy — dva týdny po tom, co jsem si tyto své nápady, výhledy, touhy a kritiky do oné jedné věty zhmotnil, a pár dnů před tím, než jsem je já sám chtěl oslovit se svou básnickou knihou Spodoby. Na prvním setkání zaklapla jak edice, tak kniha. Čili takzvaná metafyzická sbíhavost. Mirek Balaštík vznik té edice glosoval v Hostu slovy — parafrázuji — „vznikla-li takováto edice, znamená to, že je v mladé poezii jistý přetlak“. Mám-li odpovědět za sebe, jak osobně, tak z vyššího, literárněkritického hlediska, Mlat je pro mě něco, „co se muselo stát“ a co je dobré, že se stalo. Je to rokenrol. Nejraději bych v životě nedělal nic jiného.

Prozatím, i s výhledem na následující dvě knížky, je edice dost zaměřená na Brno a Ostravu. Rozhlížíš se i dál?

Z prvních šesti autorů již tři z nich v čase, kdy byli oslovováni a zařazeni do plánu, materiál ke sbírce nejen měli, ba již jednali s jinými nakladateli či minimálně po vydání aktivně pátrali, šlo a jde o autory, jejichž tvorba byla a je žádaná a jejich knihy byly mnohými očekávány. Tvorbu druhé trojice — ale jako všech šesti ostatně — jsem zkrátka znal z literárního života, čtení, časopisů, webů a věděl jsem, že jejich hlas je silný, a nejen že mají na to knihu vydat, ona ta jejich kniha vyjít musí, už jim ten šuplík doma přetékal. Takže s trochou dramatičnosti řečeno, prvních šest svazků jsou takové naknap splacené dluhy paní Poezii. A možná to nejsou ani dluhy, ba naopak se to vše stalo vlastně zcela přesně.  

Že jsou první autoři z Moravy či Moravskoslezska je logické, neboť se převážně v Brně, částečně ještě v Ostravě — i když tam poslední rok jezdívám stejně, ba již i méně než do Prahy — pohybuji, chodím zde na čtení, poslouchám, hledám, zajímá mě to, a tak člověk vidí a koná. Ostatně Větrné mlýny jsou brněnské nakladatelství, tak to by byla další logičnost. Ostatní brněnská nakladatelství, která vydávají poezii, například z těch slovutnějších Host či Druhé město, mladé už tolik nevydávají, a když už, tak poskrovnu, je těžké se tam pro ty mladé autory dostat, zvláště po covidu, a ještě tam bývají „čekačky“ někdy i rok, dva; poslední básnický debut třeba v onom Hostu vyšel před dvěma lety — Pravý úhel. To bude onen Balaštíkův přetlak. A nejspíš má pravdu, jde to vidět zaprvé na tomto a zadruhé na tom, že básnické debuty a vůbec knihy mladých za ty poslední dva roky vydávají především novější a menší nakladatelé, ti teď hrají v mladé poezii prim, třeba Dobrý důvod nebo nové Viriditas a Bílý Vigvam. Proto je zde i Mlat, aby vyprofiloval hlasy nové mladé básnické generace. Svazky 9 a 10, abych dokončil otázku, budou autoři a autorky z Prahy či okolí, je to v procesu. Ostatně v té Praze je situace docela jiná než v „maloměstském“ Brně a Ostravě. Prahu tvoří rychlé a mnoholičné proudy, mladí autoři mají větší šance v publikování, což jsem sám zjistil v procesu domlouvání autorů pro tyto svazky.

Dominik Bárt, foto: Jana Macečková

Mlat má profilovat novou básnickou generaci, nebo aspoň silnou část z ní, poezie ale není jen o vydávání knížek, je taky zásadně o čtení, potkávání se, hovoření, žití, stejně jako hudba, jak jsme se s Františkem Hruškou shodli v nedávném rozhovoru pro Tvar. A jak napsal Petr Hruška v nekrologu za Karla Šiktance, parafrázuji: „Člověk stojí a hovoří. A to není málo.“ To je totiž vše. Proto jsme letos s básníkem Filipem Klegou stvořili ve Větrných mlýnech Omlatinu, což je platforma autorských čtení, která „spadá“ pod Mlat. Je to takový mladší alternativní bratr MAČ, malé „máče“. Již jsou a budou to pravidelná autorská čtení, vždy dvě na jaře, dvě na podzim, čtyři česká města ve čtyřech dnech: Praha, Brno, Olomouc, Ostrava. Dva díly z těchto čtyř slouží autorům Mlatu k uvedení jejich knih, a to zcela automaticky — to je myslím si velké plus té edice, které autorům nabízíme, drtivá většina nakladatelů se uvedení a propagaci svých knih nevěnuje. Zbylé dva díly dávají prostor mladým básníkům a básnířkám, nejen českým, ale tyto večery Omlatiny mají pravidlo, že na každém z nich musí být minimálně jeden zahraniční autor, jehož básně přeložíme a ideálně i publikujeme — na první Omlatině to byla polská básnířka Katarzyna Szweda. V budoucnu snad, nejsou-li naše plány smělé a snové, nebudou zahraniční autoři jezdit pouze za námi do Čech, ale budeme s Omlatinou jezdit i my za nimi.

Myslíš, že bys dokázal zhodnotit, co máte jako autoři této edice společného a co vás naopak rozděluje a odlišuje?

Jelikož prvních šest svazků jsou autoři a autorky z Brna a Ostravy, které již nějakou dobu znám, je lehko na tu otázku odpovědět, ale s každým dalším svazkem by má nynější odpověď ztrácela víc a více na platnosti. V Mlatu vycházejí autoři po dvojičkách, tam je pádnější hledat spojnice a rozdíly, je to tak i zamýšleno, tak například první dva svazky, František Hruška a já, měly společný rok narození, dokonce i měsíc, místo, konkrétní témata, motivy a vnitřní kompozici knih, narativní rámec jakési identitární cesty a gnozeologických tázání se; leč obě knihy na to šly zásadně jinou poetikou a pro každého ta cesta skončila jinak a jinde. Autorky svazků 3 a 4, Sedlmajerová a Koutníková, mají společné to, že obě v básních potěžkávají a chirurgicky odhalují neduživý současný svět, lidi a jejich sebezahledění, obě je ve svých básních kuchají a obírají, ale každá z jiného konce, Koutníková na to jde zespodu a od/skrz sebe, civilně, Sedlmajerová zase seshora a přes sebe, myticky až mysticky, hodně zjednodušeně řečeno. Poetika Štilera a Klegy, svazky 5 a 6, vychází z undergroundu, Klega má si co říct třeba s Bondym, Štiler spíše s Topolem a Psími vojáky, ty tedy spojuje styl literární, a možná i životní. Svazek 7 a 8 pak bude jejich protipólem, bude to básník a básnířka píšící poezii vázanou a rýmovanou, spirituální, zvukomalebnou, dostředivou, povážlivou.

Asi bych tedy odpověděl těmi čteními Omlatina, které pod edicí děláme. Nechci, aby to byla jen edice, která prostě vydává knihy, a tím to končí. Já chci s těmi autory a paní Poezií trávit čas, prožívat, chápat je literárně i osobně, nemít hranice, nespočinout. Dobývat, brát to smrtelně vážně, ale zároveň je to taky hra. Surrealismus. Vše a nic. Buď — anebo. A snad se to zatím daří, když nevím, co bych přesně odpověděl na to, co nás odlišuje. Snad to tak bude i nadále. Snad to vyjde. 


Narozen v roce 1998, žije v Brně, kde studuje bohemistiku na FF MU. Je členem undergroundového uskupení Vítrholc a bubeníkem v progresivně psychedelické kapele Šamanovo zboží. Knižně debutoval sbírkou Spodoby (Větrné mlýny, 2021). Je laureátem několika cen v soutěžích pro mladé básníky. Publikuje literárněvědné eseje a kritiky o současné poezii.