Tři otázky pro… Irenu Douskovou

Svou poslední knihu jste symbolicky nazvala Konec dobrý podle jedné z povídek, jejíž protagonista svým vyprávěním vytváří láskyplný portrét zesnulé matky. Jak si vy osobně představujete „dobrý konec“ lidského života?

Nemůžu si pomoct, abych neřekla, jak kterého… Ale vážně, nejspíš takový, aby člověk nelitoval toho, co důležitého nestihl prožít, udělat nebo někomu říct. Případně toho, co naopak udělal. Ale to první se mi zdá snad ještě podstatnější. Taky asi není marné odcházet s nadějí, že ten konec třeba není úplně absolutní. Ať už se tím myslí víra, pokračování v dětech, v něčem, co tu ještě chvíli zbude, nebo jenom v něčích vzpomínkách.

Ve zmíněném svazku najdeme i povídku „Projekt“, která zachycuje úsilí několika pražských intelektuálek šířit kulturní osvětu v menších městech, nad jejichž obyvatele se ovšem tyto samozvané buditelky otevřeně povyšují. Kde podle vás mají kořeny ty hluboké příkopy, které dnes rozdělují značnou část obyvatel Česka na nesmiřitelné tábory, a může podle vás literatura nějak přispět k jejich zahlazení?

Důvodů je víc, pokusím se zmínit alespoň některé. Část lidí nikdy nebyla nadšená příchodem listopadu 89 a změnami, které po něm nastaly. Mnozí by zřejmě bývali dali přednost jistotě před svobodou a následující vývoj je nikdy úplně nepřesvědčil. Jejich životy se staly složitějšími, byli nuceni převzít za ně větší díl odpovědnosti, na což nebyli zvyklí. Někdy ani to navíc nepomohlo, začali si připadat odstavení na vedlejší kolej. V posledních deseti patnácti letech se k tomu ještě přidalo to, čemu říkáme kulturní války. Témata, která do velké míry ovládla veřejný prostor, velká část společnosti vnímá jako velmi vzdálená, mnohdy absurdní a přinejlepším nepodstatná. Zatímco věci, které se lidí skutečně a někdy velmi bolestně týkají, nikdo moc neřeší. Myslím, že takhle nějak to vnímají. A vzhledem k tomu, co se právě děje — válka, ekonomická krize, do níž se řítíme —, se obávám, že se to bude spíš zhoršovat. Pokud jde o literaturu, jsem lehce skeptická. Její možnosti jsou omezené. Zvlášť když ji nikdo nečte, že? To si sice dělám legraci, ale ne úplně. Spisovatele už dnes málokdo mimo jejich vlastní, do sebe zahleděnou bublinu vnímá jako svědomí národa nebo něco na ten způsob. Což zase nemusí být úplně na škodu, nejsem zastáncem názoru, že literatura má někoho vychovávat. Rozhodně ne prvoplánově, od toho tu není.

Irena Dousková, foto: MAČ

Pocházíte z divadelní rodiny, velký ohlas vzbudily divadelní adaptace vašich próz v čele s Hrdým Budžesem, na jejichž dramatizaci jste se podílela, před lety jste dokonce sama jednu hru napsala (Vážení diváci, milí posluchači). Nepohrávala jste si někdy s myšlenkou věnovat se více původní divadelní tvorbě?

Divadelních her jsem napsala dokonce víc, většinou to ale byly všelijaké začátečnické pokusy, které nestojí za zmínku. Žádnou novou jsem léta nenapsala, už mě to ani neláká, takže se na tom nejspíš nic nezmění. Jiná věc jsou dramatizace. Dovedu si představit, že bych pro divadlo upravila ještě některou ze svých knížek. To by mě naopak bavilo velmi. Samozřejmě, pokud by o to někdo stál. Nemá smysl dělat to do šuplíku. Vždycky je lepší vědět, pro koho to bude, a spolupracovat s konkrétním divadlem. Alespoň mně se taková spolupráce osvědčila. Hrdý Budžes měl nedávno neuvěřitelnou 900. reprízu, což je celkem rarita. Tak uvidíme, jestli ještě někdy něco přijde. Když ne, myslím, že už si vystačím s prózou a sem tam s nějakou tou básní.

Narozena 1964 v Příbrami. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracovala jako dramaturgyně a publicistka, v současnosti na volné noze. Začínala s poezií, věnuje se příležitostně scenáristice, proslavila se jako prozaička, autorka románů, novel a povídek. Debutovala sbírkou básní Pražský zázrak (1992), následovalo čtrnáct dalších titulů, naposledy Darda (2011), Medvědí tanec (2014), Napůl ve vzduchu (2016), Rakvičky (2018) a Konec dobrý (2021). Ve svých textech střídavě ladí světlou a temnou strunu: na jedné straně humoristicky odlehčené, často autobiograficky přiživované zprávy o stavu českého člověka zejména posledního půlstoletí, na straně druhé pak obecněji, nadosobně pojaté příběhy na věčná témata, protkaná často starozákonní motivikou.