13/07/2020 | portrét | Petr Nagy

Tři otázky pro… Karin Lednickou

Bývalá nakladatelka a čerstvá literární debutantka Karin Lednická, autorka úspěšného historického románu Šikmý kostel, bude dnes hostem Měsíce autorského čtení.

Ve vašem životopise nalezneme stručnou poznámku, že jste „dvacet roků vydávala knihy“. Co vám tahle zkušenost dala, s jakými pocity jste své nakladatelství Domino v roce 2019 prodávala společnosti Albatros Media a jaké plány máte s novým nakladatelstvím Bílá vrána, kde vyšel váš debut?

Dvacetiletá nakladatelská praxe mě naučila vydávat knihy. Orientovat se v českém knižním prostředí. Umožnila mi poznat bezpočet zajímavých lidí. K rozhodnutí prodat Domino mě přivedla jednak sílící potřeba změny, jednak potřeba vytvořit si dostatek času na psaní. Po podpisu smlouvy jsem tedy cítila hlavně úlevu a radost z otevřené plochy, která se přede mnou rozprostřela. Bílá vrána je výsledkem dohody s Albatrosem, je to vlastně výjimka z konkurenční doložky, která mi umožňuje vydávat vlastní tvorbu.

Šikmý kostel je prvním dílem plánované trilogie — svou „románovou kroniku ztraceného města“, kterým je dnes již neexistující Karwiná, chcete vést od roku 1894 až do konce 60. let 20. století. Co vás k tomu vedlo a jak vaše psaní ovlivnil nemalý ohlas úvodní části?

Prvotní inspirace byla z kategorie „tady a teď“: přišla poté, co jsem si při sběru materiálu na zcela jinou práci vyposlechla příběh, ze kterého mi spadla brada. A pak jsem zjistila, že takových příběhů ten kraj skrývá bezpočet a že nebyly nikdy literárně zpracovány. Tak jsem se do toho pustila já… Tehdy jsem samozřejmě vůbec netušila, do jaké šířky se můj počáteční záměr rozroste. A ani ve snu mě nenapadlo, že se Šikmý kostel setká s tak ohromným ohlasem čtenářů v celém Česku, že se pár měsíců po vydání dostane do seznamů doporučené maturitní četby a že položí základy mezinárodní diskusní platformy o česko-polských vztazích. Při psaní se tím ale nenechávám ovlivňovat. Když píšu, jsem se svými hrdiny a tam současné dění neprosakuje.

Dnešní Karviná je nyní v médiích hojně skloňována v souvislosti s koronavirovou epidemií. Jaký máte vztah ke svému rodnému kraji a co říkáte na jeho současný stav?

Svůj rodný kraj a zejména jeho lidi mám upřímně ráda. A tím spíš mě mrzí a štve, co se teď děje. Je to svého druhu variace na to, o čem píšu v knize, jakýsi leitmotiv tohoto regionu — už zase jsme příliš daleko od centra, takže se zdejší problémy nechávají vyhnít nebo se nad nimi bohorovně mává rukou. A když pak přerostou ve zcela očekávatelný průšvih, dočtete se v nejmenovaném celostátním deníku, že „kvůli Karviné mají Češi problémy při cestách k moři“. Takže můj shrnující komentář zní: ach jo, už zase. A ten povzdech se netýká jenom koronaviru, ale i dalších stoletých problémů, které uplynulé měsíce znovu vytáhly na povrch a nechaly je vyrůst.


Na svém webu píše: „Narodila jsem se [1969] v Karviné, vyrostla v Havířově a nyní žiji v Ostravě. […] Po maturitě jsem vykonávala celou škálu zajímavých profesí v průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku. […] Zkraje devadesátých let jsem se konečně dostala k vysněné profesi: začala jsem psát pro regionální periodika, dělala zprávařku v jednom z prvních soukromých rádií a věnovala se kulturní publicistice v regionálních médiích.“ Dále se věnovala překladu z angličtiny a provozovala nakladatelství Domino. Dnes je spisovatelkou. Její prvotina Šikmý kostel (2020) je úvodním dílem zamýšlené trilogie.