Tři otázky pro… Kateřinu Tučkovou

Úhelný kámen vašich próz představuje historie. Vnímáte ji spíše jako zdroj inspirace a nástroj ulehčující vaše psaní, nebo spíše jako výzvu či překážku, kterou máte potřebu zdolat v rámci procesu své literární tvorby, v níž nepochybně hraje podstatnou roli i jistý druh osvěty?

Vlastně je to od každého něco. Moderní dějiny mi poskytují zásobu pozoruhodných témat, se kterými cítím nutnost se sama vyrovnat. Najít si k nim svůj postoj. Proto je psaní především o mně, respektive o mém hledání příběhu v záplavě materiálu, který k danému tématu nastřádám a který chci povyprávět. V tom je pak ta výzva, případně překážka, na kterou se ptáte — největší boj spočívá v tom, jak povyprávět příběh, který jsem vydestilovala z nalezených dokumentů, jak ho sklenout na ploše románu. Během hledání a psaní se spolu s tím, co nacházím, měním já a mám obrovskou radost, pokud přečtení knihy způsobí proměnu směrem k větší citlivosti i v případě někoho dalšího.

Vaše předešlé romány — jak Vyhnání Gerty Schnirch, tak Žítkovské bohyně — vyvolaly nejen značný čtenářský ohlas, ale oživily zájem veřejnosti o pojednávaná témata či místa. Počítala jste s tím při psaní a třeba se už i setkala s podobnými reakcemi na Bílou Vodu?

Během psaní se takovými otázkami nezabývám — respektive měla jsem pocit, že by si Akce Ř a persekuce řeholnic zasloužila větší pozornost veřejnosti, ale co se týče místa, je pro mě nejdůležitější, že nějak rezonuje ve mně. Na případné čtenáře v prvních chvílích nemyslím. To až s finalizací knihy přichází otázky — co na to řeknou v dané obci? A co na to čtenář? Ale v tu chvíli s tím už stejně nejde nic dělat. V případě Bílé Vody to navíc nevadí — je tam muzeum věnující se problematice věznění řeholnic, takže jsou na případný zájem návštěvníků připraveni.

Bílá Voda vyšla také jako audiokniha, kde hlavní hrdince propůjčila hlas Vanda Hybnerová. Podle ní si váš text říká rovněž o dramatizaci, potažmo filmové zpracování. Jak vy sama vnímáte různé pokusy vdechnout další život vašim příběhům a máte v tomto ohledu nějaké nesplněné sny?

Ze zájmu divadelníků nebo filmařů mám pochopitelně velkou radost. Obzvlášť divadelní adaptace mých knížek mě velmi těší, protože pokaždé přinesou něco nového i mně. Každý režisér zatím nasvítil příběh trochu jinak tím, že z mnoha příběhových linek některou vyzdvihl, jinou potlačil — do představení se pochopitelně nevleze všechno. A ohledně filmu? To je běh na dlouhou trať, na jejíž konec nedohlédnu. Držím ale produkčním společnostem palce, ať shromáždí dostatečný rozpočet k tomu, aby byla filmová podoba co nejlepší. Dobrý film nebo minisérii bych vlastně mohla nazvat splněným snem. Nicméně já sním mnohem prozaičtější sny — teď je mou metou hlavně víc času na psaní další knihy, což je podmíněno tím, aby mi vzali syna do školky.

Narozena 1980 v Brně, na Masarykově univerzitě vystudovala bohemistiku a dějiny umění. Připravila desítky výstav současného českého malířství v Česku i zahraničí. Píše prózu, věnuje se publicistice, literární historii a kunsthistorii, překládá ze slovenštiny, adaptuje pro divadlo. Proslavila se romány Vyhnání Gerty Schnirch (2010), Žítkovské bohyně (2012) a Bílá Voda (2022). O té nejnovější recenzent Mladé fronty Dnes napsal: „Čím dále čtenář románem postupuje, tím jasnější je, jak výjimečný má autorka styl. Jak intenzivní a přirozenou vypravěčku v sobě našla. Jak funkčně kreslí postavy a situace, jak šikovně míchá prvky detektivní, mysteriózní, málem hororové, spirituální, lyrické a občas i trochu groteskní — a kouzlí obratem atmosféru strhující a hutnou tak, že by se dala krájet.“