26/07/2022 | rozhovor |

Tři otázky pro… Magdalénu Platzovou

„Když žijete s rozepsanou knihou, měníte se každým dnem, na konci vždy vylezete v jiné podobě, než když jste ji začínal psát,“ říká spisovatelka Magdaléna Platzová. Dnes vystoupí v Divadle Husa na provázku v rámci Měsíce autorského čtení.

Nedávno vám vyšla kniha Život po Kafkovi, v níž se věnujete Kafkově snoubence Felici Bauerové. Co vás přimělo k tomu, abyste o ní napsala knihu?

Život po Kafkovi není jen o Felici Bauerové, je o celém jednom universu, který rozmetala druhá světová válka a jehož trosky si s sebou, třeba ve formě dopisů, nesli uprchlíci před nacisty do celého světa. Styčným bodem mezi postavami je tu dávno mrtvý spisovatel Franz Kafka, každý v knize se k němu nějak vztahuje, ať je to jeho bývalá snoubenka Felice, nebo její syn Joachim, Max Brod, Greta Blochová, nebo nakladatel Salman Schocken. Kafka je mrtvý, ale jeho dopisy žijí svým vlastním životem a rozpoutávají se kolem nich celé bitvy. Je to román o síle vzpomínek, o tom, na čem zůstává stát naše identita, když ztratíme nejen naši rodnou zemi, ale celý kulturní kontext, v němž jsme se formovali. To je dnes aktuální. Kolik lidí opět ztrácí vše, ze dne na den! Co mne přimělo tenhle román napsat? Asi vlastní zkušenost života v exilu, i když dobrovolném. Také setkání s americkými příbuznými Felice Bauerové, hlavně s jejím synem, který je — ve fiktivní podobě — jednou z hlavních postav mé knihy. A potom samozřejmě četba Kafky, jeho dopisů Felici a touha odpovědět na otázku, zda spolu tito dva lidé, s tak rozdílnými povahami, mohli, nebo nemohli být.

Magdaléna Platzová, foto: Měsíc autorského čtení

Přišla jste během psaní na něco, co vás ovlivnilo?

Ke konci knihy píšu: „Jsem v románu, román je to, v čem jsem celá. Ale nepřebývám v něm jako v domě, spíš jako v proudu, plynutí.“ Tenhle proud, proud psaní, mi vnesl do cesty spoustu věcí, které mne ovlivnily. Vybrat jednu nebo dvě je nemožné. Když žijete s rozepsanou knihou, měníte se každým dnem, na konci vždy vylezete v jiné podobě, než když jste ji začínal psát.

Od vydání vaší knihy pro malé děti uběhlo už několik let. Chystáte se napsat další?

Ráda vzpomínám na Toníka a jeskyni snů. Začala jsem ji psát, když se narodil můj nejstarší syn, bude to v září už osmnáct let. Zatím jsem ale neměla nějaké silné nutkání napsat další, snad kdyby mě o to někdo požádal. Před třemi lety jsem napsala knihu o sametové revoluci, jmenuje se Máme holý ruce, ta byla určena starším dětem, tak od dvanácti let výš. Ráda bych se někdy k psaní pro děti vrátila, baví mě to.


Narozena 1972 v Praze. Autorka knížek pro děti a divadelních her, publicistka, překladatelka, prozaička. Vystudovala filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala jako asistentka režiséra Petra Lébla v Divadle Na zábradlí a jako redaktorka týdeníku Literární noviny. Vydala devět knih, mimo jiné Sůl, ovce a kamení (2003), Anarchista (2013), Máme holý ruce (2019) a Život po Kafkovi (2022). V té poslední zkoumá vztah slavného spisovatele s jeho milou Felice Bauerovou. „Jak jsem na Felici přišla, si pamatuju přesně,“ řekla v rozhovoru. „Bylo to během mého druhého podzimu v New Yorku, připravovala jsem kurz o Kafkovi, který jsem měla přednášet v zimním semestru. Nejsem literární vědkyně, můj přístup ke Kafkovi byl vždycky velmi niterný, přímý, intuitivní.“