Jednou z motivací pro sepsání Únavy materiálu prý bylo vaše čerstvé otcovství. Jaké to je být rodič?

Přímá motivace to nebyla, spíš to ve mně otevřelo nějaký nový druh citlivosti, který se do knihy otiskl. A uvědomil jsem si zajímavý technický důsledek rodičovství, upozornila mě na to jedna nizozemská spisovatelka, která mi nedávno popisovala, jak se jejím kolegům změnil s dětmi literární styl. Já jsem jí nejdřív oponoval, že nic takového u sebe nepozoruju, ona mi ale začala vysvětlovat typické rysy té změny: strohý rytmus, úspornost, krátké kapitoly, kratičké věty, mezi kterými lze kdykoliv odběhnout k postýlce, k přebalovacímu pultu… A mně najednou zatrnulo, protože přesně tyhle kategorie jsem někde velevážně ohlašoval jako experiment s novým jazykem — a přitom ho podle všeho vynalezla moje dcera.

Co říkáte na nový cizinecký zákon?

Pokud si dobře pamatuji, tak neprošel senátem. Což je, myslím si, skvělý signál, protože to byl dost podivný podnik. Ale detailně do toho nevidím. Důležité je hlavně to, že už ve sněmovně narazil jeho dost mrazivý dodatek, který se pokusil zrušit možnost soudního přezkoumání odmítnutých žádostí o azyl — to už by byla velká zvůle.

Marek Šindelka, foto: Pavel Kotrla

Marek Šindelka, foto: Pavel Kotrla

V jedné recenzi jsem četl, že Únava materiálu připomíná počítačovou hru. Žijeme v počítačové hře?

Do jisté míry ano. Mám pocit, že Evropa je taková úrovňová počítačová hra. Myslím, že jako její občané začínáme trpět zoufalým deficitem reality. Naše žitá každodennost je už trochu kyborg — jsme nasáklí technologiemi, mediálním obrazem světa, který je strojově vyráběný a mechanicky konzumovaný. Přestáváme se vidět, přestáváme vidět druhé lidi. Neříkám to jako kritiku, něčím mě ten posun fascinuje prostě jako symptom doby. A beru ho ve svých knihách jako silný zdroj metaforiky. Pozoruju to na sobě: jako malý jsem k smrti miloval počítačové hry (a mám je rád dodnes) a některé z mých silných vzpomínek se jednoduše odehrály v nich, v jejich virtuálním světě. Skoro se to stydím říct, ale přes všechno byly krásné. Tuhle podivnou, provinilou melancholii jsem zkusil zachytit hlavně v předešlé knize Mapa Anny. Únava materiálu končí také v počítačové hře, její podstatná část se točí kolem snahy získat mobilní telefon, který se mění v nejcennější majetek, v nástroj, kterým se člověk může fakticky navrátit do světa. O těchhle věcech by měla literatura mluvit, jestli chce ještě mluvit o světě. Facebook, Twitter, Instagram a zcela nový druh stesku, který tenhle prostor produkuje — protože v něm dnes lidi žijí.


Narozen 1984 v Poličce. Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Debutoval sbírkou poezie Strychnin a jiné básně (2005; Cena Jiřího Ortena, 2006). Následovaly prózy Chyba (2008), Zůstaňte s námi (2011; Magnesia Litera za prózu, 2012), Mapa Anny (2014) a Únava materiálu (2016; Magnesia Litera za prózu, 2017). „Básnické vidění se neztratilo, ale ,luxusní problémy‘ Evropanů vystřídal boj o přežití, a tak je tu místo ornamentálnosti návrat ke strohému vyprávění. Hrdina knihy přeskočí plot detenčního ústavu a utíká zimní krajinou,“ napsal o novele Jonáš Zbořil.