Ve své hudbě se necháváte ovlivnit a inspirovat různými kulturami, tradicemi i věroukami. Co vás inspiruje teď?

V poslední době mě zaujaly Vopěnkovy Rozpravy s geometrií. Sám jsem se během studií nedostal v matematice dál než k papouškování vzorců, takže jsem vděčen, že alespoň na stará kolena mohu nazřít i její filosofickou hloubku, kterou nejlépe vystihuje souborný název Rozprav: „Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci“.

Vopěnkovo dílo mi tento „úhelný kámen“ zpřístupnilo svojí jazykovou průzračností, myšlenkovou přesností a pečlivým zvažováním základních pojmů, které i školní matematika přechází jako „samozřejmé“.

Je podivuhodné — zvláště dnes, kdy všichni křivíme hubu po englicku —, že základem Vopěnkových matematických úvah a, jak sám poukazuje, svébytnosti myšlení je mateřština, tedy rodný jazyk!

Jako starý hipísák bych řekl, že Rozpravy s geometrií by měly být kultovní knihou moderního undergroundu.

Kdesi jste se zmínil o „inflaci hudby“. Co tím myslíte?

Reprodukovaná hudba, většinou sériově vyráběná na počítačích, zní dnes odevšud jako dotěrná a povinná kulisa. Změnila se v hlukový smog. Již nerozvíjí niternost člověka, ale vnitřní život přehlušuje. Přispívá k tomu, že jako celá společnost ztrácíme vnitřní kompas a chaoticky reagujeme pouze na senzace, které nás prostřednictvím médií ovládají.

Je to stinná stránka demokratické, neelitářské kultury. V záplavě šedého průměru se čím dál hůře můžete prokousat k tomu, co má skutečně nějakou hloubku. Nejen v hudbě, ale, jak se zdá, v každém oboru lidského myšlení. Třeba i ve vědě.

Oldřich Janota, foto: Česká televize

Oldřich Janota, foto: Česká televize

Stojíte, mimo jiné, za akcí „Vlaku žádáme“. O co jde?

V Ústí nad Orlicí zachránila skupina nadšenců budovu starého nádraží před demolicí. Tato „Stará Lady“ působí nyní v novém eurounifikovaném tankodromu jako pěst na oko, ale díky té srážce, doslova železničnímu neštěstí, si může každý udělat názor na to, v jaké kultuře on osobně by chtěl žít.

Projekt „Vlaku žádáme“ chce v tomto střetu fandit starému nádraží, a to „Hlásáním“, postaveným na ukázkách současné české ambientní hudby. Nezbývá mi, zvláště vzhledem k předchozí otázce, než se modlit, že to dopadne líp než jen jako další oblak zvukového smogu.


Narozen 1949 v Plzni. Absolvent Fakulty žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Živil se jako topič, kolportér tisku, noční hlídač a čerpač vody. Dnes je/jako kytarista, zpěvák, textař, skladatel. V roce 2016 vydal své „sebrané písně“ na osmi CD pod titulem Ultimate Nothing. Je autorem čtyř knižních publikací: Ty texty (texty písní, 1991), Neslyšící děti (fejetony, 2008), S-rové dřvo šptně HŘÍ (drobná próza, eseje, komiksy, 2014), Kytaru s palmou (texty písní, 2015). „Myslím, že i mě vždycky zajímal skok do propasti, abys zkusil, jestli dokážeš letět,“ řekl kdysi.