20/07/2022 | rozhovor |

Tři otázky pro… Petra Šestáka

„Nezajímají mě příběhy, ale zajímají mě situace, ve kterých se kumuluje obsah,“ popisuje svůj přístup k psaní spisovatel Petr Šesták, který dnes vystoupí v Divadle Husa na provázku v rámci Měsíce autorského čtení.

Vaše nová próza se dočkala nemalého množství velmi kladných recenzí. Dozvěděl jste se z nich třeba i něco nečekaného o Kontinuitě parku či sobě samém?

Kladné recenze mě potěšily, ale mám-li být upřímný, na mnoho pro mě překvapivých interpretací jsem nenarazil. Možná je to chyba mého textu, že je neprovokuje. A možná tu chybí prostor pro publikování hlubších analýz, srovnávání děl různých autorů, výklad současné literatury v širším kontextu. Často se u spisovatelů setkávám s představou, že recenze jsou jen pro čtenáře, aby se vůbec dozvěděli, že něco vyšlo. To je určitě důležitá role kritiky, pomoct čtenářům zorientovat se ve velkém množství publikovaných titulů. Mně je ale taky blízká možná trochu staromódní představa výrazných kritických osobností, které kolem sebe sdružují okruh autorů, jejichž tvorbu dlouhodobě sledují, interpretují, obhajují, čtou ji třeba už v rukopisech a podněcují autory k lepším textům. Literární tvorba a kritika jsou v ideálním případě spojené nádoby.

Petr Šesták, foto: osobní archiv

V souvislosti se zmíněnou knihou často zazníval výraz „generační výpověď“. Jak byste vy sám popsal generaci, za kterou alespoň podle literárních kritiků v románu promlouváte? 

Určitě jsem neměl v úmyslu promlouvat za nějakou generaci. Vycházel jsem z osobní zkušenosti a pozorování okolí. To, že je ta zkušenost částečně univerzální, je lidské. Nejsme zas tak výjimeční, jak si o sobě myslíme. Moji generaci může charakterizovat třeba to, že je poslední, která nevyrůstala v digitálním světě. Když přijedu do cizího města, hraju sám se sebou bojovku s cílem najít tu nejlepší kavárnu nebo zapadlou knajpu s atmosférou. Chodím po ulicích a sleduju znamení — lidi okolo, charakter čtvrti. Zároveň vím, že bych to stejné místo mnohem rychleji našel v tipech někde na netu. Specifické je, že tohle iracionální chování, odmítnout ty skvělé nástroje, je zcela vědomé. Jsem obyvatelem dvou světů, umím okolí vnímat bezprostředně, ale taky používat všechny ty virtuální věcičky, které koneckonců často uvedli v život vývojáři právě mojí generace. A pak je tu lokální specifikum, pád železné opony — generace, která byla vychovávaná k nízkému sebevědomí, ke skromnosti, k nevyčnívání z řady, se během dospívání začne potýkat s převrácenými hodnotami. Trochu mi trvalo na to přijít, ale to rozkročení mezi dvěma staletími jsem začal považovat za výhodu, dává mi to určitý nadhled.

Nejste pouze spisovatel, ale také fotograf. Myslíte si, že to má nějaký vliv na vaše psaní, ať už jde o náměty, témata, nebo samotný styl?

Za fotografa se považovat nemůžu, nestojí za mnou žádná soustavná fotografická práce. Ale nějakým vždy dost podivným způsobem mi tohle výtvarné médium vstupuje do života. Třeba tak, že jsem jezdil po Evropě s nomádskou výstavou fotografií nebo že jsem se stal technikem analogových fotokabin. Ale měl jsem i období, kdy jsem nevyšel na ulici bez zrcadlovky na krku. Většinou jsem nic nevyfotil, protože jsem se styděl na někoho namířit objektiv. Ale naučilo mě to líp pozorovat. Můj styl psaní to určitě ovlivnilo — je často vizuálně popisný, fragmentární jako album s momentkami. Fotografie je ostrý výřez ze skutečnosti a času, nezajímají mě příběhy, ale zajímají mě situace, ve kterých se kumuluje obsah.


Narozen 1981 ve Znojmě. Vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze. Živil se mimo jiné jako pomocník chovatele vzácného plemene oslů burro-de-miranda v Portugalsku, technik retro fotoautomatů v Paříži a sběrač ovoce v Provensálsku. Napsal knihy Kočovná galerie (2014), Štvanice (2015) a Kontinuita parku (2021). Tu poslední nakladatel anotuje takto: „Josef už nemá čas ztrácet čas. Po letech studií a pobytu v cizině se vrací do svého rodiště vést takzvaně zodpovědný život coby středoškolský profesor. Malebné příhraniční městečko na něj čeká s doširoka otevřenou náručí jako čerstvě nalíčená past. Svět se sice mění v globální vesnici, ale maloměsto zůstává maloměstem. Josefovy kořeny i historii města zrcadlí starý park. Číhají v něm zákeřné vzpomínky, ale ve sluncem prozářené budoucnosti se už s keři nepočítá. Park totiž čeká revitalizace.“