15/07/2021 | portrét | Zdeněk Staszek

Tři otázky pro… Romana Polácha

„Za podivuhodným kouzelníkem stojí tvrdá práce,“ říká básník a vysokoškolský pedagog Roman Polách o procesu psaní. Dnes večer bude číst — ve společnosti básníků Ondřeje Hložka a Petra Ligockého — v Brně na Měsíci autorského čtení.

Poslední sbírka ti vyšla v roce 2014, vím, že chystáš novou. Co tě v literatuře pohltilo mezi tím?

Za těch sedm let jsem napsal nějakých čtyřicet básní, které by měly vyjít do konce prázdnin díky Ivoši Kaletovi (mj. vydavateli časopisu Obrácená strana Měsíce) a jeho nakladatelství Landek v knize, které jsem dal název Délka života ve volné přírodě. Název, myslím, tak nějak vypovídá o tom, co mě dlouhodobě zajímá: naše koexistence s přírodou, naše vnímání přírody skrze techniku a naše vnímání techniky prostřednictvím přírody, ale taky (ne)možnost člověka plně se rozvinout uprostřed všeobecného růstu a všudypřítomné práce. Dost se taky rozvolnila moje poetika, pokusil jsem se po svém uchopit surrealismus a propojit jej s věcností a sebereflexivitou.

Bývá zvykem zeptat se spisovatele na psaní. Autoři pak odpovědí, že to přijde samo, nebo se pochlubí přísnou pracovní rutinou. Co ty? Jsi spíš kouzelník, nebo dělník?

Myslím si, že ta má tvůrčí metoda (a asi vlastně každého spisovatele) je založena na dialektice racionálního a iracionálního — takový ten už dnes klasický poetistický postulát dialektiky konstruktivismu a poetismu. On to psal už Teige s Nezvalem, že za podivuhodným kouzelníkem stojí tvrdá, pro diváky neviditelná práce. Píše o tom taky Weiner v povídce „Rovnováha“, kdy zázračný a obdivuhodný gymnasta říká: „Proč se bojíte, že bych se zřítil? Nic zlého se mi nemůže přihodit, pokud můj mozek, který ustavičně pracuje, bude jasný a svůj.“ Člověk se musí pročíst množstvím literatury, aby tak nějak racionalizoval různorodé možnosti literatury, a pak tady je člověk ve svém tajemství, který na základě toho průzkumu objevuje, nakolik může využít jazyka a formálních postupů pro své vnitřní vnímání světa, pro tu divokost, uprostřed které žijeme.

Roman Polách, foto: Jan Vlček

Svého času jsi velkou pozornost a péči věnoval tuzemským diskusím o angažovanosti. Od těch dob uplynulo snad už deset let, nad sociálně citlivou poezií se dnes už nikdo ani nepozastaví. Neměli bychom se o něčem pohádat?

Myslím, že kontinuálním pokračováním diskusí o angažovanosti jsou hádky o environmentální poezii, takže si nezoufám, s chutí to sleduju jednak teoreticky, jednak na tu angažovanost (sociální, politickou i přírodní) v různých směrech i tvůrčím způsobem individuálně navazuju, protože to je součást mého vnitřního prožívání světa. Navíc ty diskuse mě pohnuly jednak k sepsání a úspěšnému obhájení disertační práce, ale taky na nich — i po těch dlouhých deseti letech — pracuju i teď, kdy píšu monografii o historii umění pro umění a umění pro lid v české literatuře od 19. století do dneška a o společenských konsekvencích těchto estetických bojů, takže doufám, že se pak po jejím vydání hádat budeme. Hádky o literaturu jsou vždycky fajn.


Narozen 1986 ve Frýdku-Místku, vystudoval teorii a dějiny české literatury na Ostravské univerzitě, věnuje se redakční práci a literární kritice, píše poezii (Náhlý vítr, který je ti svědkem, 2014).