16/07/2021 | portrét | Petr Nagy

Tři otázky pro… Sylvii Richterovou

„Zatímco poezie přichází intuicí, próza musí být živena inspirací a eseje mají smysl, když pracuje imaginace,“ tvrdí spisovatelka Sylvie Richterová, která dnes vystoupí v rámci Měsíce autorského čtení.

V loňském roce se v Česku hodně mluvilo o dopadu pandemie na tuzemský knižní trh. Jak koronavirus a opatření s ním spojená ovlivnily literární svět v Itálii, která je už dlouhá desetiletí vaším druhým domovem?

V Itálii se v době koronaviru zřetelně zvýšil počet čtenářů, prodalo víc knih, videosetkání se spisovateli zaznamenala nečekaně vysokou sledovanost. Nový zájem potěšil autory, nakladatele i knihovny. Pravda je, že ze všeho nejraději Italové „čtou“ v nekonečné knize umění, architektury, historie, měst a přírody, hrnou se do galerií, do muzeí, archeologických parků a vůbec všude, kde se děje něco kulturního a zároveň společenského. To v době karantény nemohli. Sami na sebe často žalují, že se čte málo. Tvrdí to ovšem ti, co čtou hodně. A překvapuje, že knihy dnes čte i generace vyrostlá na digitálu. K literárnímu životu po italsku patří velká jeviště a veřejná čtení, obrovské publikum má vždycky Dante, což je zcela jedinečné. I literární festivaly jsou živé a nabité — a je jich od severu na jih nepočítaně. Teď se s elánem znovu rozjíždějí. Osobně jsem zrovna v covidové době zažila nečekanou věc, mladé nakladatelství vydalo znovu můj román Místopis (italsky Topografia), vypadá to, jako by se jeho praví čtenáři narodili asi tak v době, kdy jsem jej psala.

Sylvie Richterová, foto: Jindřich Nosek

Jste etablovanou básnířkou, prozaičkou i esejistkou. Která z těchto poloh je vám nejbližší? A proč?

Uvědomila jsem si zrovna v těchto dnech, že poezie přichází intuicí, próza musí být živena inspirací a eseje mají smysl, když pracuje imaginace. Básně opravdu „přicházejí“, jsou „někde za“, jak říkal Jan Skácel. Stává se, že najdu v sešitě báseň, kterou bych neměla za svou, kdyby nebyla napsaná mým rukopisem, i s datem. Próza naopak vyžaduje vůli najít tvar, který „to“ ponese. Vím, co chci, ale „jak“ je otázka vlastního poznání, poetiky. Nápad může přijít ve spánku, při dlouhém plavání nebo jinak a jinde, ale zřetelně „odněkud“. Esej je hlavně pro druhé, podnět také od druhých přichází. Čtu pomalu a procházím texty různými směry, něco podstatného objevuji. Imaginace vede do napsaného světa, ovšem jen když je něčím nepředvídatelný. Eseje jsou příležitostí věnovat své schopnosti autorovi a jeho čtenářům. Darovat. Tyto „polohy“ si nepřekážejí, naopak, kdo píše, rozumí i alchymii druhých. Každá „poloha“ přináší jinou radost — hm, ale je to tak. Bez radosti se rozhodně tvořit nemá.

Loni u nás vyšel pod názvem Tajné ohně soubor tří vašich básnických sbírek — vedle dvou dříve publikovaných svazků také nová kniha Důkazy duše, která obsahuje mimo jiné báseň „Poznámky z apokalypsy“:

Sedíme na hřadě
a křičíme
Že svět hyne
z hřadu vidíme
V krásných verších
jak svět hyne
krásně říkáme
a přitom se ani příliš
navzájem
neposloucháme

Vždyť přece spěcháme
vetknout
rýmy
zhoubě do huby

Doufáme že možná
aspoň krása
spasí krásu

Zatím ale krysa
pase krysu

Jakou roli má podle vás literatura v dnešním světě — a jakou by měla nebo mohla mít?

Může mít roli velkou i žádnou. Nebo negativní. Tržní a marketingový systém patří k destruktivnímu pólu. Je čistě materialistický, nepřipouští duchovní hodnoty. Literatura je velká věc, velký musí být autor i čtenář, v sobě, za sebe. Dřív nebo později se pozná a působí. Ještě nevíme, jestli tuto civilizaci ustojíme — a tedy kvalitativně proměníme, nebo jestli ji převálcuje barbárie. Záleží, co člověk na vlastní odpovědnost rozhodne za sebe. Jestli míní pokračovat v logice materialistické zhouby, nebo vzít na vědomí existenci duchovního světa a jeho zákony.


Narozena 1945 v Brně. Prozaička, básnířka, esejistka, překladatelka, literární historička a vědkyně. Vystudovala tlumočnictví na Univerzitě 17. listopadu. Od roku 1971 žila v Římě, kde studovala bohemistiku na univerzitě La Sapienza. Po studiích pracovala jako překladatelka, do roku 2009 pak vyučovala na několika italských univerzitách. Publikovala nejprve v samizdatu a exilu, po roce 1989 oficiálně, například prózy Slabikář otcovského jazyka (1991), Druhé loučení (1994), Každá věc ať dospěje na své místo (2014), básnické sbírky Neviditelné jistoty (1994), Čas věčnost (2003), Slyšet obrazy (2018), Tajné ohně (2020) a soubor esejistiky Eseje o české literatuře (2015).