27/07/2022 | rozhovor |

Tři otázky pro… Zuzanu Říhovou

„Přestože to v recenzích na můj román často zaznívalo, pořád si myslím, že tématem knihy ‚Cestou špendlíků nebo jehel‘ není vesnice, venkov ani současní vesničané,“ říká spisovatelka Zuzana Říhová. Dnes vystoupí v Divadle Husa na provázku v rámci programu Měsíce autorského čtení.

Co vlastně přivedlo budoucí básnířku, prozaičku a literární vědkyni k lásce ke čtení?

Pocházím z nečtenářské rodiny, na poličce bylo pár svazků, protože to vypadalo dobře vedle vázičky. Nastoupila tedy knihovna, kde jsem si bez jakéhokoliv plánu půjčovala tlusté romány. Postupně jsem tam začala chodit cíleně a načítat tituly, které se zmínily ve škole. V té chvíli jsem začala psát poezii a první příběhy, které ta knihovna nakonec vydala knižně, čímž se to před mým odchodem do Prahy na bohemistiku hezky uzavřelo.

Zuzana Říhová, foto: osobní archiv

Jaká byla geneze vašeho románu Cestou špendlíků nebo jehel, který vám vynesl nominaci na Magnesii Literu v prozaické kategorii? Část ještě nevydané knihy se, pokud je mi známo, vysílala v rozhlase, přičemž rukopis tehdy nesl méně poetický název Chalupáři.

Román jsem psala několik let, vznikla nejdříve verze A, kde se všechno odehraje trochu jinak, z toho pak verze B, která odpovídá tomu, co znají čtenáři. Někomu stačí si možné varianty jen představit, já si je musím napsat a pak vyškrtnout. Povídka Chalupáři je první verze jedné kapitoly románu. Baví mě vypustit do světa „work in progress“, rozhlas je pro to ideální médium, protože audio zpracování je už svým způsobem interpretace textu. Dělám to tak i s dalším textem, na kterém pracuji. Zde dokonce vyjde první část samostatně ve zpracování studia Audionaut.

Na Světě knihy jste s Lukášem Palánem diskutovali na téma „temný venkov“. Dospěli jste k nějakému vysvětlení toho, proč se k dotyčnému tématu či toposu obrací čím dál víc současných tuzemských autorů?

Dospěli jsme k tomu, že se na venkov díváme odlišně a odlišně tuto vizi i zpracováváme. Lukáš je z venkova, jeho text Surový tvar je víc autobiografický, já si vše vymyslela. Vztah města a venkova je velmi široká kategorie, nedivím se, že se do ní vejde řada dalších knih. Naše označení na obálce, tedy vesnický román, jsem si vymyslela trochu z legrace, jako pomrknutí na celou historii tohoto žánru. Příběh se prostě musí někde odehrávat, a přestože to v recenzích na můj román často zaznívalo, pořád si myslím, že tématem knihy Cestou špendlíků nebo jehel není vesnice, venkov ani současní vesničané.


Narozena 1981 v Děčíně. Vystudovala bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2007 působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, přednáší na Vysoké škole kreativní komunikace v Praze. V letech 2014—2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Je autorkou řady vědeckých článků, vydala antologii české avantgardní prózy Neplač, vstaň a střílej (2016) a monografii Vprostřed davu (2016); dále publikovala sbírku básní Pustím si tě do domu (2016) a prózy Evička (2018) a Cestou špendlíků nebo jehel (2021) — román nominovaný na Magnesii Literu v kategorii próza. „Podivné události vyvrcholí třetí den po chlapcově zmizení, kdy se před chalupou manželů shromáždí všichni vesničané ve slavnostních úborech,“ anotuje novinku nakladatel. „Převrátila se bizarní hra místních vidláků v jakousi zvrácenou podobu moderního folkloru? Jde jim o život? A co se stalo s klukem?“