21/12/2021 | komentář |

Tři (překladatelské) oříšky pro Popelku

Před Vánoci vstoupil do kin dlouho připravovaný a zároveň s obavami očekávaný norský snímek Tre nøtter til Askepott od režisérky Cecilie Mosli, přiznaný a důsledný remake Vorlíčkovy klasiky Tři oříšky pro Popelku.

Norové českou Popelku milují a podobně jako my si ji pouští každý Štědrý den. Když se tuto tradici norská státní televize v roce 1993 rozhodla porušit, odložili Norové sekáčky, kterými právě porcovali žebírka pro vánoční tabuli, a zahrnuli instituci rozhořčenými telefonáty. I norská filmová kritika tento film otcovsky toleruje, přestože ho občas neváhá nazývat „kýčovitou klasikou zpoza železné opony“. 

Jenže film stárne a jako jiné klasiky si říká o remake. Na remake se lze dívat jako na svého druhu překlad, který vyžaduje doba, publikum a podnikaví producenti, když ten původní zastará. Hrací pole je vykolíkované a není zde příliš místa pro kreativitu (publikum chce „své“ dílo a každou odchylku bude komentovat). Zopakovat úspěch (nebo se mu alespoň přiblížit) znamená pečlivě analyzovat úspěch původního filmu, zkopírovat vše podařené a změnit jen to, co si o změnu skutečně říká, případně sem tam podsunout novou interpretaci. Nejtěžší je ale zreplikovat „magii“ původního snímku. Jak by ne, jde totiž vždy o koktejl strategií, voleb a náhod, které se (logicky) ve své úplnosti zreplikovat nedají.

Za úspěchem české Popelky nejen u nás je souhra řady faktorů, z nichž některé jsou jasné každému. Prvním je scénář, který umně adaptuje pohádku, jak ji známe především od Boženy Němcové (nikoli od bratří Grimmů a jiných, čili žádné víly, dýně ani myši). Popelka, jak ji viděl scenárista František Pavlíček, není žádná puťka, která sedí v koutě a čeká, až jí štěstí spadne do klína. Jezdí na koni, střílí z kuše a jejími pomocníky jsou roztomilá zvířátka. Ani princ není obvyklý papírový panák. Ženit se nechce a nejradši by blbnul s kamarády. Protagonisté jsou navíc skvěle obsazeni. Popelka v podání Libuše Šafránkové je nejen krásná a laskavá, ale umí i rošťačit a má smysl pro humor.

Dalším faktorem, který z Tří oříšků dělá vánoční klasiku, jsou původně neplánované zimní exteriéry. Mnoho ikonických scén se odehrává v zasněženém lese. Bílou, hnědou a zelenou rozšiřují vhodně zvolené barvy kostýmů, které představují další klíč k úspěchu. Pištěkovy kreace jsou krásné, pečlivě sladěné se stvořeným fiktivním světem a nestárnou. A pak je tu ještě drobný, ale pro určitý typ publika zásadní bonus — hlas českého slavíka Karla Gotta a hudba Karla Svobody. 

Tre nøtter til Askepott

V Norsku získal česko-německý film ještě jednu kvalitu, která (opět neplánovaně) posílila jeho neotřesitelnou pozici v tomto prostoru. Je jím pozoruhodný dabing, respektive voiceover, kdy všechny postavy přemlouvá přes české dialogy běžící na pozadí norský herec Knut Risan. Ačkoli toto řešení vzniklo (podobně jako zimní exteriéry) jako z nouze ctnost, v Norsku se z různých důvodů ujalo natolik, že když Národní filmový archiv Tři oříšky v roce 2014 restauroval, Norové ze sentimentálních důvodů odmítli pořídit restaurované verzi nový standardní dabing.

Na norském remaku se začalo pracovat už v roce 2015. Práce se ale z různých důvodů několikrát zastavily, naposledy natáčení zbrzdila pandemie. Norové dobře pochopili, že nemá cenu dělat z „česko-norské“ Popelky Popelku ryze norskou. Stvořený svět je proto obecně severský a venkovská architektura skanzenu Maihaugen je nastavená litevským zámkem. Bylo jasné, že do scénáře se bude zasahovat jen minimálně, i tak tu máme drobné aktualizace odrážející současné fenomény (včetně svobodně jednajícího gay páru).

Těžkou otázku obsazení vyřešili Norové s citem pro marketing. V roli Popelky se představuje popová zpěvačka Astrid S, která je typově dobře vybraná. Přestože nemá Šafránkové dětskou něhu, umí výborně Popelčinu laskavou i rozpustilou polohu. Jejím protihráčem je neseversky vypadající Cengiz Al, jehož norská mládež dobře zná z televizního seriálu Skam o trablech teenagerů.

I tvůrci nové Popelky se museli vyrovnat s výzvami, s nimiž nepočítali. Světová pandemie způsobila, že se z mezinárodního týmu stáhla slovenská produkce, čímž Norové přišli o plánované lokace. Natáčení se proto přesunulo do norského pohoří Jotunheimen, které je sice spektakulární, ale kromě toho, že natáčet v Norsku vyjde třikrát tak draho, bylo na place v některých dnech ne zcela ideálních minus 22 stupňů, což jsou teploty, které nedělají dobře hercům ani technice. Přesto scéna natočená ve sněhové bouři, která se první den natáčení nečekaně přihnala, patří k tomu nejspontánnějšímu, co tento jinak pečlivě vysoustružený film nabízí.

Úvodní píseň v podání Astrid S podporuje drobné posuny, které se udály na úrovni scénáře. Domov, o kterém Popelka Astrid zpívá, totiž netvoří čtyři stěny a rodina, jak se dřív domnívala, ale „pocit, jako když taje led na zamrzlém fjordu a slunce rozehřívá zmrzlou zem“, tedy všechno od krás přírody až po pohled člověka, který nás miluje. Seversky éterická zpěvačka zpívá, že domov není nutně konkrétním místem, může být klidně jen pocitem. A to je hlavní zpráva tohoto nejnovějšího filmového překladu. Zpráva určená všem dnešním dětem, které vyrůstají v nejrůzněji posešívaných rodinách… jako Popelka.

Autorka je skandinavistka, překládá severskou dramatiku.