20/06/2020 | téma | Jakub Pavlovský

Třicet let a dost

Tolikrát jsem slyšel o jménech Pistorius & Olšanská, že jsem se do dvoupatrového příbramského knihkupectví musel konečně vydat. Netušil jsem, v jak zádumčivém duchu se návštěva ponese. „Chtěla bych, aby tenhle rok — když už je třicátý — byl v knihkupecké profesi poslední. Těším se na to, až budu jezdit na výlety do Prahy a že si pro knížky budu chodit do karlínského Přístavu,“ přiznává Mária Olšanská.

Zkusila jsem to

„Knihkupectví mám i proto, že jsem vyučená knihkupkyně, nic jiného vlastně neumím. Tedy, jestli knihkupčinu umím, to ať posoudí ostatní. Po revoluci to byla jasná volba,“ vzpomíná Mária Olšanská. Stojíme přitom u pokladny, knihkupectví před pár minutami zamkla. Tehdy ještě učňovskou školu s knihkupeckým zaměřením studovat nechtěla, chtěla být kostymérkou, ale vzhledem k tomu, že do ročníku tehdy brali jednoho člověka, byla šance na přijetí malá. Učitelka češtiny jí tehdy řekla, že když ráda čte, měla by jít na knihkupeckou školu. „Než být dělnicí nebo čekat další rok, raději jsem to zkusila a vzali mě.“

Učitelka češtiny jí tehdy řekla, že když ráda čte, měla by jít na knihkupeckou školu.

Někteří její spolužáci sice pokračovali kvůli maturitě ve studiu i po absolutoriu, paní Olšanská však měla štěstí: ve třetím (a zároveň posledním) ročníku začala pracovat jako praktikantka v Kaprově ulici u Bohumila Fišera. „Žádnou maturitu jsem nakonec nepotřebovala, byla to nejlepší škola života. Bohouše považuju za druhého otce, to se nedá říct jinak.“ Začínala u něj v roce 1977, zrovna když se hloubil tunel a stanice metra Staroměstská. Ve Fišerově knihkupectví nakonec zůstala devět let.

„Žádnou maturitu jsem nakonec nepotřebovala, byla to nejlepší škola života.“

Kvůli dětem se museli s prvním manželem přestěhovat z malé pražské garsonky. V podstatě měli štěstí, protože jejich známý ze státního podniku Středočeské nakladatelství a knihkupectví, který měl obchody po celém kraji, jim řekl o možnosti zaměstnání v Hořovicích. Šlo o pozici vedoucího knihkupectví, kterou tehdy mohl vykonávat pouze muž. K tomuto místu se však vázal i družstevní byt v Příbrami. „Půl roku jsem brečela, ale nedalo se nic dělat. Jsem v Příbrami,“ říká.

Dvě knihkupectví

Vlastní knihkupectví si otevřeli brzy po revoluci — 17. září 1990 — v Dlouhé ulici. „A to díky panu Hyšplerovi, který zde nyní provozuje svůj antikvariát.“ Manžel ještě nějakou dobu jezdil každý den do Hořovic. Po roce získali prostor v Pražské ulici, kde knihkupectví Pistorius & Olšanská (tento název nese od roku 2010) sídlí dodnes. „Letos to bude třicet let, to je dost dlouho na to, abych už konečně skončila,“ hodnotí se smíchem a doplňuje: „Přijde mi, že konec je daleko horší než začátek. Protože když je vám třicet, nad některými věcmi nepřemýšlíte. Když ale pak něco vybudujete a máte se s tím rozloučit…“ nedokončuje větu, ale věřím, že je jasné, jak to myslela.

„Letos to bude třicet let, to je dost dlouho na to, abych už konečně skončila.“

V Příbrami je kromě paní Olšanské rovněž knihkupectví Kanzelsberger v nedalekém obchodním domě a taky Japoservis, který se nachází ve vzdálenější části města. V loňském roce svou zdejší pobočku zavřela síť Levné knihy. Žádné soutěžení však Olšanská nepociťuje, naopak tvrdí, že důležité je to, kdo stojí za pultem. A na druhou stranu, dobře se zákazník může cítit v jakémkoli knihkupectví, například proto, že tam chodí opakovaně a znají ho. Díky tomu také knihkupectví drží — díky stálým zákazníkům. „Větší konkurenci cítím v Praze, hodně lidí tam totiž dojíždí za prací a knihy si nakoupí cestou na autobus,“ objasňuje knihkupkyně a dodává, že je důležité, aby lidé četli a aby knihkupectví nezmizela z očí veřejnosti.

Důležité je to, kdo stojí za pultem.

Knihkupectví v Hořovicích stále funguje, dokonce často i lépe než to příbramské. „Patří k firmě, držíme ho. Občas tam zajedu na návštěvu, ale není to potřeba, mám tam výbornou paní, všechno řešíme telefonicky nebo e-mailem,“ popisuje Olšanská.

Co dál?

Ráda by své knihkupectví někomu předala, ale reálně jí patří pouze počítače a regály, všechny knihy jsou v komisi. „Co si budeme nalhávat, nebýt toho, že můžeme mít knihy v komisích, spousta knihkupectví by dávno zanikla. To se nedá ustát, pokud chcete mít nabídku… V opačném případě můžete mít padesát titulů a stánek na náměstí. Vím, že peníze z komisního prodeje se k nakladatelům dostávají pozdě, ale jsou to vlastně oni, kdo sponzorují knižní trh.“ Ráda by obě knihkupectví (příbramské i hořovické) předala jako celek. Výhodou Hořovic je, že v nich není žádné jiné knihkupectví a do Berouna je poměrně daleko.

Ti, kdo začínali v knihkupectvích po revoluci, jsou dnes až na výjimky v důchodovém věku a nemají pokračovatele.

Ti, kdo začínali v knihkupectvích po revoluci, jsou dnes až na výjimky v důchodovém věku a nemají pokračovatele. A to je i jeden z důvodů, proč nezávislá knihkupectví končí, je to generační problém. „Do práce chodím každý den, i když už jsem v důchodovém věku, jsem tady pro zákazníky, tak mě to naučili u Fišera,“ popisuje Olšanská. Kromě jí samotné v knihkupectví na Pražské pracují tři další ženy, jedna z nich však tento měsíc odchází do důchodu. „Zbydeme tady tři a brigádnice. Co bude v září, neřeším.“

Co se týče stejnojmenného nakladatelství, to vzniklo v roce 2006, v době, kdy paní Olšanská dojížděla ke svému současnému manželovi Vladimíru Pistoriovi. Každý den najezdila tři hodiny. „Vladimír přestal pracovat v Pasece, konečně dal na radu mnohých, aby si založil vlastní nakladatelství.“ Jejich nejznámějšími a nejprodávanějšími tituly jsou knihy Světlany Alexijevičové, dále pak Lesní lišky a další znepokojivé příběhy a Jak se dělá kniha. Osud nakladatelství je jasnější: Pistorius prý bude knihy vydávat tak dlouho, dokud bude sám dýchat.

Vize

Nejhorší podle ní bylo, když u Fišera dostali dvanáct detektivek a venku čekalo padesát lidí.

„Jsem přesvědčená o tom, že bude menší sortiment knih, nízkonákladové publikace budou pouze jako e-knihy. Mám vizi, že knihkupectví v budoucnu budou malá i nezávislá, ale budou prodávat jenom drahé knihy, protože jiné nebudou. Všechny běžné knihy budou totiž v elektronické podobě,“ přibližuje. Olšanská si tedy užívá pestrost nabízených knih, která v době socialismu nebyla a možná opět nebude. Nejhorší podle ní bylo, když u Fišera dostali dvanáct detektivek a venku čekalo padesát lidí. Navíc byla tehdejší společnost na knihy odkázaná, protože se nedalo cestovat, nebyly filmy, na které by se dalo dívat, a kdo nebyl sportovně založen, tomu zůstalo jen šití, háčkování či pletení. „Díky knihám jsme mohli navštívit místa, která jsme jinak nemohli poznat. Knih zkrátka nikdy nebude dost.“

„A co čtete vy?“ zeptal jsem se ke konci návštěvy. „Čtu teď hrozně málo, je to ostudné. Nečtu ani většinu knih, které jsme sami vydali. Ale to je proto, že můj muž si libuje ve složitých tématech. U něj platí, že vydává to, co chce sám číst. Já mám ráda humor, ale toho je strašně málo. Můžu doporučit například naši knihu Jak zahnat splín od Marka Twaina,“ říká, jako by se na ni už zase těšila. Společně scházíme dolů a ještě si nějakou dobu povídáme. Se slovy, že se potkáme v pražském Přístavu, se loučíme.