Mikrofon je naše bomba se zaměřuje na postsocialistické Česko. Jak se subkulturní scéna formovala v tom socialistickém?

Jan Charvát: Naše kniha se zaměřuje specificky na postsocialistický rámec a starší historii v zásadě příliš neřeší. Jednotlivé subkultury však svou historii před rokem 1989 mají. Jejich limitem ale byl komunistický režim, který se choval k jednotlivým subkulturám s odlišnou intenzitou. Zatímco undergroundové „máničky“ policie stíhala pravidelně, začínající punk byl nejprve přehlížen a metal byl dokonce částečně kooptován, byť ve velmi domestikované podobě.

Bob Kuřík: Od poloviny 80. let, respektive od roku 1983, jak si všímá historik Miroslav Vaněk, nicméně začala státní a stranická moc šlapat punkerům po krku, protože punk vnímala jako obraz zkaženosti mládeže na buržoazním, kapitalistickém Západě. Začalo docházet k tomu, čemu v knize říkáme politizace represivní mocí, v rámci které stranické orgány tak dlouho poukazovaly na nebezpečnost punku a de facto ho i zakázaly, až tím punk politizovaly a mobilizovaly proti sobě novou generaci alternativní mládeže.

Slova jako underground nebo kontrakultura si pro sebe v kontextu normalizace trochu vyhradil disent. Protínaly se nějak punkové, HC nebo skinhead scény s disentem?

JCh: Jen okrajově. Určité spojnice v alternativní hudbě existovaly, například v místech setkávání — ať už šlo o hospody, nebo hudební burzy, jak upozorňuje kolektivní monografie Kultura svépomocí z roku 2016 editovaná Ondřejem Danielem.

BK: Ta místa setkání bych nicméně nepodceňoval — zvláště na menších městech, kde se často jednalo o jednu jedinou hospodu, kde se scházely všechny alternativní živly. V takovém Rožnově pod Radhoštěm, kde jsem dělal výzkum, se jednalo o hospodu Na Kamenci, ve které se v posledních letech před převratem i v prvních letech po převratu scházeli všichni — androši, skinheadi, pankáči atp. To ale neznamená, že by spolu ve všem souhlasili — příkladem může být do jisté míry mezigenerační rozdíl v názoru na to, zda má smysl pokračovat v kultivaci nonkonformní, podzemní kultury po Sametu, či to s Havlem na Hradě už postrádá smysl.

Až v dalších letech se začaly tyto spojené světy jedné hospody diverzifikovat — a to jak napříč subkulturami, kdy se punkeři a skinheadi postavili proti sobě, tak také uvnitř, když se například začaly profilovat různorodé a v mnoha ohledech protichůdné proudy v punku.

JCh: Tohle platí také pro větší města, obdobná situace byla na začátku devadesátých let i v Praze, kde na krátkou dobu všechny subkultury v podstatě koexistovaly, aby se jejich cesty zhruba do konce roku 1991 rozešly, často velmi ve zlém. Tím mám na mysli zejména vztah punkerů a skinheadů, který ani před revolucí nebyl zrovna nejlepší.

Hudební subkultury se spíše politizují, než aby byly politické od počátku: umělecká produkce je za hranou a mediální a někdy i policejní represe ji zpolitičtí; styl se spojí s určitým ideologickým proudem a podobně. Existují nějaké „mody politizace“ typické pro české prostředí?

JCh: Polemizoval bych trochu s tvrzením, že subkultury nejsou politické od počátku. Jde ostatně o jednu z otázek, které v knize řešíme a na které hledáme odpovědi. Subkultury jistě nejsou synonymem pro politické organizace, ale subtilnější podoby politizace si s sebou často nesou od samého začátku.

Určitým spouštěčem politické aktivity je podle naší zkušenosti často násilí. Násilí zakoušené v pozici oběti, obvykle spojené s pocitem nespravedlnosti. Útoky rasistických skinheads na členy ostatních subkultur u nich vedly často k akceptaci antirasismu a také dalších ideologických forem spojených s rovnostářstvím. Stejně tak ale i samotní neonacisté často mluví o tom, že důvodem k jejich radikalizaci bylo násilí, tentokrát ale spojené s útoky Romů. Současně však nelze tvrdit, že k politizaci dochází vždy zvnějšku. Z rozhovorů, které jsme s členy subkultur vedli, se zdá, že určitá míra politizace je u nich patrná ještě před vstupem do subkultury, která pouze tuto jejich tendenci rozvine.

BK: Jedním z hlavních výchozích bodů naší knihy je skutečnost, že neexistuje jedna subkulturní politika a že není možné odpovídat schematicky a binárně ve smyslu: subkultury jsou politické či apolitické, mikropolitické či makropolitické, alternativní či mainstreamové, od počátku politické či se politizují v průběhu. Namísto razantních a v lecčems nicneříkajících ano/ne odpovědí se snažíme rozvinout konceptuální aparát, který spíše než velkou politiku bude rozplétat subtilnější politizaci, a to navíc v pěti odlišných vrstvách vlastních světu hudebních subkultur mládeže — politizaci stylem, represivní mocí, každodennosti, vnitřní dynamiky a k organizovanosti.

Co se modů politizace charakteristických pro zdejší prostředí týče, doplnil bych ještě morální/etickou až existenciální komponentu, se kterou v disentu přišel mimo jiné Havel a na kterou navázaly a rozvinuly ji i některé části zdejších subkulturních scén. Opět příklad z mého výzkumu: jestliže britské anarchopunkery zajímalo zejména to, jak správně žít v registru etiko-politiky, pak rožnovské punkery pálilo i to, čím život vlastně je ve své podstatě a na jakých existenciálních základech nonkonformní život vlastně založit.

Dá se dnes nějak subkulturně či kontrakulturně vymezit? Sociálními sítěmi zrychlený kapitalismus je dnes schopný „vytěžit“ jakýkoli nový styl, symbol nebo rituál během dní.

JCh: Pořád je to možné, byť je to složitější než dříve. Například tetování na obličeji je pořád pro většinu lidí něčím nepříliš akceptovatelným. Některé subkultury nebo subkulturní aktivity jsou také stále vnímané nepřátelsky — třeba již zmiňované násilí, stejně tak sem ale patří například i squatting a samozřejmě z druhé strany příklon k rasismu a zejména neonacismu.

BK: Přestože v knize tvrdíme, že zlatá éra politické a vzdorné relevance hudebních subkultur mládeže je zřejmě za námi, neznamená to, že možnosti vymezení neexistují a nevznikají nové. Kromě těch, které uvedl Honza, bych zmínil ještě technaře s jejich parties, jež mají stále sílu budit morální pohoršení či dokonce iniciovat trestní stíhání, různé podoby DIY ekonomik jdoucích proti logice zisku, kultivace rozdílných forem kolektivního aktérství a sdíleného eticko-politického života, od forem organizace klubu přes soundsystémy či různé solidární ad hoc projekty až po nomádství a soužití kapel, ale i například odmítání reklam a komodifikace subkulturního prostoru jako v případě Fluff Festu.

Když se řekne slovo subkultura, tak v mediální zkratce poměrně rychle zazní také „extremismus“ (nebo alespoň donedávna tomu tak bylo). Jak se v polistopadovém Česku staly z členů a samotných subkulturních scén hrozby?

JCh: Na počátku devadesátých let byla politická aktivita pro řadu lidí tabu. Vstup do politické strany byl zatížen zkušeností končícího komunismu, aktivita v rámci například odborových organizací také a občanský sektor byl zcela v plenkách — a k tomu v zásadě i v nemilosti u velkých politických stran. Pro mládež, která se chtěla politicky angažovat, tak subkultury často představovaly ideální směs politiky a zábavy, která je dokázala reálně oslovit. Politika v nich byla často jednoduchá, dalo by se říci binární ve smyslu přítel—nepřítel, dostatečně barvotisková a současně nepředstavovala jediný obsah, který daná subkultura měla. Také hledání pospolitosti a vlastní identity hrálo svou roli. A konečně i určitá míra provokace. Problém byl, že se k nám některé subkultury dostaly v dost specifické a často své původní podobě vzdálené verzi a jejich adaptace na české prostředí přinesla další proměny. To se týkalo zejména skinheadské subkultury, která se k nám dostala v podstatě již ve své rasistické podobě, přestože původní charakter této subkultury příliš politický není. Kombinace těchto dvou faktorů vedla k tomu, že se skinheadská subkultura stala na dlouho dobu (v podstatě na 20 let) hlavním rezervoárem sil pro českou krajní pravici. Dlouhou dobu a pro některé lidi dodnes platila zjednodušující rovnice „skinhead rovná se neonacista“. I zde se snažíme ukázat, že to nebyla celá pravda ani v devadesátých letech, natož dnes.

Přispěl k této sekuritizační rétorice nějak i odborný zájem o subkultury?

JCh: Spíš specifická podoba tohoto zájmu. Důvodem byl poměrně úzký pohled na subkultury, který nabízela „teorie extremismu“, která v nich viděla potenciální nositele extrémních názorů a podle toho k nim přistupovala. Jedním z cílů naší knihy je určitá očista od tohoto nánosu, kdy se snažíme ukázat, že tento pohled je skutečně příliš úzký a nikdy nepokrýval celou realitu.

BK: Nejenže je tento pohled příliš úzký, ale je tak bytostně a integrálně spojen s výkonem policejní ruky státu, že vlastně ani o teorii hovořit nelze. Nicméně i přestože máme vůči ní řadu výhrad, stala se nám jistým indikátorem v promýšlení dynamiky politické relevance soudobých subkultur mládeže. Jestliže už i „extremistologové“ přestávají subkultury studovat a výroční zprávy ministerstva vnitra přestávají subkultury zmiňovat, pak, jak by řekli v Německu, die fetten Jahre sind vorbei — tučná léta subkultur jsou za námi.

Jaký je vlastně vztah mezi dnešními subkulturami a jejich akademickou reflexí? Jinými slovy — promítly se zhruba čtyři dekády akademického zájmu o subkultury do subkultur samotných?

JCh: Promítly se přinejmenším do určité únavy, případně dokonce znechucení akademickým výzkumem. Někteří subkulturní matadoři již odmítají dávat rozhovory na téma svého subkulturního angažmá studentům píšícím bakalářky. Jiní odmítají mluvit i s námi s argumentem, že subkultury se mají žít, a ne popisovat. Což je pohled, který respektujeme.