25/08/2018 | téma |

Ubírat se

Karel Šiktanc letos vydal novou básnickou sbírku a oslavil devadesátku. Na komponovaný večer narozeninových zdravic a autorského čtení vyrazil Martin Stöhr; chtěl Karlu Šiktancovi popřát a měl z toho sepsat text do zářijového Hosta, který Básníkovi věnuje tematický blok. Stalo se, leč na papír se Martin už nevlezl: Karel Šiktanc přitahuje slova i lidi mírou snesitelnou snad jen pro poezii.

Osobní zpráva o setkání k oslavě devadesátých narozenin básníka Karla Šiktance

Letní rovnodennost. V provincii parno, prádelna s nízkým šedým stropem. V metropoli čerstvo, zaklenuto barokními mraky. Od vlaku devítkou, kolem krku struna známé tísně, jako když ožralý tramp ladí horní éčko. Básník Hruška se po Národní třídě ubírá bez bázně a mošny. V jedné kapse prachy, v druhé cigára, má tu třetí pražský den. Úplně vidím ty jeho nízkoúdržbové noclehy, při nichž si neexistující polštář pěchuje peřím ospalých slov. Atrium legendárního Divadla Viola je vcelku sterilní, uvnitř rudě plyšové, čekané, bez chuti i bez zápachu. Tady 22. 7. 1963 poprvé zakvílel poetický kabaret Jiřího Ostermanna s jazzem & texty beatniků. Ale to se stane „až zítra“, tak se ani nepokouším najít plátek tehdejší atmosféry, tkaničku z Ginsbergovy tenisky nebo tak. Básník český Karel Šiktanc sedí ve foyer v kruhu blízkých, ale prvně se srazím s jeho synem. Pochválím mu letní sako a švihácký zjev. Odpoví, že nic moc, že mu táhne na šedesát a „v sáčku si připadá jak pikolík od zmrzliny“. Než se stihnu nadechnout, začínáme. Tramp to surově přitáhne a škrtí, musím si najít místo u dveří. Z malého pódia zazní trubka a piáno. Je tahle černá skříň tím, co do sebe vsakuje paměť místa? Šiktancův generační druh, kritik Jiří Brabec, zahájí řečí o básnících, „kterým je už takříkajíc od kolébky hodně naloženo“, například Seifert, Halas, Blatný, a těch druhých, jejichž úkolem je zapomenout. Hlaváček, Holan… nebo Šiktanc. „Nezačínali nijak oslnivě, ale jejich úkolem je slovo dobýt.“ Krásná, vzpřímená řeč, pronášená spatra s dokonalou dikcí. Tahle disciplína zůstala ztracena kdesi v generacích. My, když k tomu přijdeme, kroutíme se nad papírem jako žížaly. Ale přece ne. Do sloupu světla z divadelního reflektoru vejde Petr Hruška. Efektní nasvícení jemně sejme jeho tvář a prokreslí dlouhé kadeře a plnovous. Oh, Gee! Mluví tak naléhavě a nezáměrně se začíná trefovat do figury: „…a když na počátku bylo slovo, na konci musí být řeč…“ Při tom jdou obě jeho ruce pomalu výš a výš v žehnajícím gestu. Pro toho oranta úplně zapomenu na trampa. Začnu si hrýzt ret a v duchu prosit: „Petře, ne, nezvedej ty paže prosím, nebo nám tady proměníš všechno víno ve vodu!“ A skutečně, Petr vyřeže zatáčku U Pathosu, přeřadí na lehčí tón a Viola zazurčí. Potom volně dobrzdí: „…a z toho vyplývá, že pan Karel je mladý, začínající básník!“ Je v cíli a navrch přidá historku z veřejné debaty o stavu české literatury: „Jak byste charakterizoval místo Karla Šiktance na současné scéně?“ zeptá se jakýsi občan, „ale výhradně za pomoci názvů nějakých známých děl!“, a z páně Hrušky spontánně vypadnou názvy dvou foglarovek: Pod junáckou vlajkouDevadesátka pokračuje. Tehdy, i teď. A publikem jde potlesk a smích, tohle oni umí, ti báječní muži ze srdce Černého pavouka.

Karel Šiktanc v Divadle Viola, foto: Vladimír Šigut

A pak vyjde na scénu herec Josef Somr, těším se na čtení, čekám, že to nebude všední. A není, je fascinující, jak se to chvěje nejen v hlasivkách, ale v celém tom velkém, čímsi stále příjemně venkovanském těle. Jenže brzo mi dojde, že se před námi vysypala krabice puzzle a dohromady se to neskládá. Básně zůstanou potichu, je to hlasitá inventura slov, přednes přes klíčovou dírku a protivné synkopy trubky z pódia nikomu nic nenapoví. Když to přestane, pan Karel, který před tím i po tom mlčí, vášnivě přečte tu jednu titulní z nové sbírky Ubírati se. A všichni trnou, protože ví, že svědčí u starého zázraku, kdy se slovo opravdu stává tělem. Teď je to celé, dokonalé, smyslem i tvarem: „Rád si tě hláskuju ve starých dopisech, / v jejich doslovném znění. / Bože, ta nádhera mít slovo „ubírati se“! / Co skoro na umření.“ Už se to sune k závěru, ještě něco přidá pan Slomek, kritik a editor, který mluví krásně spisovně a dokáže se vystrojit starosvětsky. Do kravaty, saka i vesty. Vzpomene na svoje první setkání se jménem Šiktanc, před půlstoletím totiž jako školák zpíval „koloběžka povalila ježka“ a tak dále. A už se bude zatloukat zlatý hřeb, odhalovat básníkova busta, na kterou Mistr vůbec nechodil sedět. Hlava je pod vrstvami látek a igelitů, takže to pan Slomek dlouho a složitě svléká. Trneme podruhé. Těším se, že to nebude všední, jsem dost zvědavý na řešení sochařského oříšku, co s brýlemi, jenže když je to všechno dole, na stojanu je jen jakási velká hrouda hlíny, variace na básníkovy rysy popaměti. Sochař je tu taky, věčný lidský typ, hrdina libovolné dekády, safari vesta, šediny v culíku, bradka, obroučky na předpis. Nic neslyší, takže to vede vesele, a bez pukrlat vykřikuje. „Lidi, bavte se dál, mne si nevšímejte, já sem hluchej jak peň, Karle, moc se nepodobáš, ale podstatný je, že jsme porád stejný, žejo… Hůl, sakra, ztratil jsem hůl, podívejte se mi po ní někdo!“ A pak se rozlévá šumivé víno, ale to už jdu ven na cigáro, co tam taky. Je zima a sypké světlo, v prázdné dvoraně u stolku pokuřuje frajírek s náušnicí a do mobilu rozvaluje řeč. Je to hustej skiller městský mluvy. A je to jako koupit facku. Je řeč krásná a řeč zválená, s Mikulášem chodí čert, všude je nějaké předpotom, jsou místa s rudým plyšem a místa bez ničeho. Už se tu trousí další lidi, přijde i básník Miloslav Topinka s paní Terezou, výtvarník František Skála, bibliografická úderka z Ústavu pro českou literaturu a tak. V hloučku se proberou všichni a všechno, od Sýse až po Kaczyńského. Vrátím se ještě popřát panu Karlovi, zajdu se pokusit pochopit bustu. Nic. V příšeří prázdného kabaretu si prohlížím fotky herců, ale nenajdu tam nikoho z trojhvězdí Hrabě, Čerepková, Machulková. Všichni čeští beatnici jsou dnes na nebi. Inko, ahoj! Pak konečně dvaadvacítka, konečně Vršovice, konečně Krymská, moje zdejší „jdu dom“. Vietnamská večerka, obligátní půlnoční jerky, hroznové víno a džus. Okolní ulice jsou jedna velká pařírna. Zalezu do své tiché kapsle, malého pokoje v „kulturním penzionu“. Ohniště vyhaslo, tramp zahodil kytaru a chrápe kdesi stranou. Je mír a klid, teď se dá chvíli normálně být. V polospánku sleduju v televizi dokument, jak slovenští františkáni vztyčili na Islandu dřevěný kostel. Jejich erbovní věty zní: „Bůh si přeje, Bůh chce…“. Potřeboval bych o tom s někým promluvit, potřeboval bych v tom jít od řeči zpátky ke Slovu, ale Hruškovi už volat nebudu. Ráno jsou ulice i nebe čisté a křehké, všechno dostalo ostré hrany. Pořád myslím na Mistra. Až se vrátím, musím si v notýsku na přepisování přečíst kus jednoho staršího rozhovoru s ním: „Poezie má svůj život a potřebuje jít dál. Ale kam? Ten vedle řekne: Ty jsi úplně na hlavu, to co děláš, to už je dávno mrtvý, to je pasé, a ty už toho radši nech, to je logický. Takže si musíš umět stát na svém. Navíc radost z toho, že se to podařilo, že tohle je ono, trvá tak půl hodiny, hodinu. Pak jdete do města a zase vás napadá, že by se to dalo říct jinak. Je to taková marnost, taková cvokařská, bláznivá, krásná marnost…“ A jak to mám říct já? Konečně mi to při chůzi přijde: Včera ve skleníku, dnes ve sklenářství! Nádherná, bláznivá marnost. Nic nechtít, jen hledat slovo. Potom ho ztratit a ubírat se dál.

Praha, Viola, 21. 7. 2018