V kuchyni jsem zjistil, že mi došla káva, a když jsem prohledal mrazák, našel jsem starou, asi zpoloviny plnou plechovku, která tam musela být už několik let. Byla tak studená, že mi k ní přimrzala ruka. Přemýšlel jsem, z jakého je asi kovu, jestli je to cín nebo hliník nebo ještě něco jiného, a znovu jsem si vzpomněl na cínový džbán a Katinu urnu. Žlutou plastovou lžící jsem z plechovky dloubal hrudkovitou zmrzlou kávu a v duchu si představoval Katin popel, a pak se ta káva na okamžik stala Katiným popelem a já jsem se stal vykonavatelem jakési periferní obdoby přízračného pohanského rituálu, všem slušným lidem odporného, při němž vařící voda probublává popelem zemřelé osoby a její duch se následně přenese do tekutiny a vstoupí do člověka, který tento kanibalský nápoj vypije. Byla to strašná představa, hanebná a pobuřující, ale zároveň jsem měl pocit, že kdybych o něčem takovém v nějakém pojednání o starobylé civilizaci četl nebo to viděl v dokumentu o izolovaném národu z neprostupné amazonské džungle, pokládal bych to za naprosto přirozené, možná dokonce hluboce opodstatněné nebo požehnané, a usoudil jsem, že k tomu, abych tuto morbidní představu povznesl na posvátný obřad, chybí koneckonců jedině moje vědomé přitakání a víra. Seděl jsem u kuchyňského stolu, poslouchal sykot páry a bublání kávovaru a pak jsem si nalil kávu do nejmíň špinavého hrnku, který jsem ve dřezu našel. Bylo to možná hloupé, ale nedokázal jsem se přimět zamíchat do nápoje cukr. Mléko jsem neměl, ale i to by mi připadalo jako svatokrádež, a tak jsem polykal vroucí tekutinu černou, silnou a hořkou.

Po kávě se mi v hlavě trochu rozjasnilo a znovu jsem se soustředil na prášky proti bolesti. Doktorka Wintersová už mi další předpis nedá. Nechtěl jsem si vypěstovat závislost, ale přece jen jsem se necítil připraven vzdát se pravidelného přísunu, na který jsem si zvykl. Ačkoliv jsem s léky šetřil a snažil se je užívat, jen abych zesílil účinek alkoholu, při pomyšlení, že bych se v no­ci nemohl ponořit do klidného, útěšlivého oceánu narkotik, se mě zmocňovala panika. Vyprázdnil jsem prádelník a lékárničku a skříňku pod umyvadlem, i když jsem věděl, že je v ní jen štětka na záchod a lahve s čisticími prostředky, a modlil jsem se, abych našel aspoň sirup proti kašli s kodeinem v podezřele vyhlížející, zaschlé hnědé plastové lahvičce, která tam zbyla po nějakém pradávném nachlazení, nebo analgetikum na zmírnění bolestivého housera nebo ischiasu. Kojil jsem se nadějí, že stačí pouhé moje usilovné přání, aby se v nějakém temném, zaprášeném koutě zásuvky nebo skříňky sama od sebe zhmotnila umolousaná pilulka, že se musím jen ze všech sil soustředit, a jakmile dokážu svou představu správným způsobem uchopit a správně s ní manipulovat, skoro jako když lupič uhodne číselnou kombinaci nedobytné pokladny a cítí, jak s nepatrným pootočením ciferníku zapadají stavítka zámku na svá místa, promění se představa pilulky ve skutečnou pilulku, jako by ji pouhá moje touha mohla skutečně vytvořit.

Enon

Skoro celý den jsem po čtyřech prolézal všechny komory a skříně, plazil se pod postelemi, přemísťoval křesla a pohovky a nemyslel na nic jiného, než aby se někde jako zázrakem zjevila kouzelná pilulka. Když jsem prohledal všechny místnosti, zůstal jsem sedět na podlaze opřený zády o zeď, zpocený a unavenější a podrážděnější než předtím. Od rána jsem nic nejedl kromě toho rituálního šálku kávy z předků. Jenže Kate nebyla tvůj předek, vytkl jsem sám sobě v duchu. Kate byla tvůj potomek. A je nepochybně rouhání pozřít duši svého vlastního dítěte. Ne já, ale Kate, po mnoha letech jako dospělá žena, by měla pít vodu prolitou přes můj popel.

V půl čtvrté odpoledne se už slunce sklánělo do korun stromů. Moje poslední naděje, že najdu v domě nějaké léky, vyprchala s hasnoucími paprsky denního světla. Chladný vzduch, který se k nám přivalil předchozí noci od severu, pronikl až do domu a místnostmi se neslo praskání a skřípění, jak se celý smršťoval v ledovém vzduchu. Tak aby bylo jasno, bez prášků prostě dnes nezůstaneš, ujistil jsem sám sebe v duchu. Několikrát mě sice napadlo, že bych si mohl ruku zlomit podruhé, ale neměl jsem na to dost odvahy. Uvažoval jsem o tom, že bych ji třeba položil na kuchyňský stůl a udeřil do ní pánví nebo gumovou paličkou, nebo si na ni na dřevěné židli celou vahou sedl, ale kdykoli jsem se už rozhodl dojít si pro nějaké nářadí nebo přistavil kuchyňskou židli a dotkl se tvrdého dřevěného sedadla, udělalo se mi mdlo a odvaha mě opustila. Kde si ale opatříš prášky? Kde? ptal jsem se sám sebe. A odpověděl jsem si: No přece od Fran­kieho!

Frankie Shuey, jinak též Drogista Frankie, Feťák Frankie, Frankie Hulič nebo prostě jenom Pako, byl mladík, se kterým jsem ještě s bývalým kriminálníkem Gusem kdysi v létě maloval pokoje a kterého jsem o pár let později přibral do party, když jsem si založil vlastní podnik. Frankie byl čahoun s dětsky pružným tělem, jako by neměl vůbec žádné kosti, a dlouhými kudrnatými ryšavými vlasy, které si nechával spadávat do obličeje, takže skoro nebyly vidět oči. Připomínal velkého ovčáckého psa. Měl taky podle všeho problémy s nosní mandlí, protože huhňal a dýchal jen otevřenými ústy. Pracoval pomalu a byl dost nešikovný, takže na konci šichty býval celý zacákaný od barvy. Měl fleky na šatech i na rukou a na nohou a barvou měl slepené i vlasy. Ostatní parťáci se mu v jednom kuse posmívali, ale vlastně ho měli docela rádi a on si z jejich řečí nic nedělal. Kromě toho dokázal každému kdykoli opatřit snad jakoukoli drogu. Tři další hoši z naší party se ze severního pobřeží, kde jsme pracovali v lé­tě, vždycky na zimu přemístili do Colorada, kde ve sportovních střediscích celé dny lyžovali a po večerech si vydělávali v restauracích umýváním nádobí. V létě přes den pracovali jako malíři a lakýrníci a po večerech a o víkendech se nechávali najímat do posádek na závody jachet pořádané pobřežními kluby. Byli to svalnatí, mužní chlapíci, ale všichni šňupali metráky kokainu a polykali všechny možné druhy omamných látek, které se jim dostaly pod ruku. Frankie je zásoboval většinou koksu a hrstmi amfetaminů.

Frankieho otec pracoval léta jako mechanik u velké letecké společnosti, než se mu přihodil nějaký úraz – spadl z křídla nebo tak něco, nikdy jsem nepochopil, co se přesně stalo, a Frankie to vždycky nějak zamluvil. Jako částečné odškodnění společnost otci a nejbližším rodinným příslušníkům poskytla doživotní možnost létat, kamkoli se jim zlíbí, jen za cenu letištních poplatků. Aniž se šířil o podrobnostech, dopřával si Frankie každý druhý víkend „výlet do Nového Mexika“ a vozil odtud nejrůznější materiál. Výsledkem bylo, že první a třetí pondělí v měsíci jsem mohl víceméně odepsat, protože Frankie přišel do práce s čerstvými zásobami, které si u něj ostatní v pátek objednali, a v deset dopoledne už byli všichni totálně sjetí svým oblíbeným fetem spláchnutým vychlazeným pivem, které měli vždycky po ruce v přenosné ledničce. Kolem půl deváté ráno se dopotáceli na adresu, kde jsme měli ten den pracovat, unavení a hekající, s nezbytnou cigaretou a skoro vždy monoklem nebo natrženým rtem, jak se o víkendu porvali, když vyinkasovali peníze od bohatých bankéřů a lékařů, na jejichž jachtách závodili, a pak to všechno utratili za chlast případně prohráli v kartách nebo kostkách.

„Frankie, ty vole, nahrň sem ňákej matroš; bolí mě voko, že se z toho můžu posrat. Ten debil Murph do mě strčil a mně z toho voka celou noc tekla krev. Myslel sem, že zhebnu.“

„Tak debil Murph do tebe strčil? Tys mu řek, že je podělanej srab, a von ti prostě jednu fláknul.“

„Di do prdele, Rugu. Murph sloužil u parajednotek a chodí boxovat. Blazing Bill by ho moh zabásnout, že nemá na ty svý pěsti zbrojní pas.“

„Bill by ti tak akorát nakopal prdel, chytráku. Radši drž hubu a naval prachy.“

A tak to šlo celý den. V jednom kuse do sebe ryli a všelijak se provokovali. S Frankiem jednali dost drsně, především mu za drogy neplatili předem, ale on jim vždycky dokázal opatřit, co chtěli. Dokonce i jejich kumpánovi Billymu Kopeckymu, jinak též místnímu policistovi, dodával jednou do měsíce balíček amfetaminů.

„Hele, ty šmejde, kdy konečně zacáluješ ty poslední háčka? Visíš mi nejmíň pětikilo.“

„No tak, Frankie, zůstaň v klidu. Přece mě znáš a víš, že sem férovej. Eště dneska mě založ, dokud mi nekápnou ňáký chechtáky vod Tammy. Vona bere až ve středu.“

Nikdy jsem nepochopil, jak to všechno funguje, ale Frankie jim vždycky opatřil žádané a všichni chlapi s ním drželi basu, stejně jako už několik sezón pracovali v létě se mnou jako neoficiálním šéfem, protože jsem to byl já, kdo pro nás sháněl zakázky a nikdy jsem po nich nechtěl nic, než aby se neflákali a já jim nemusel každou chvíli za něco vynadat. V podstatě jsem do jejich světa nepatřil. Když jsem si teď na Frankieho vzpomněl, napadlo mě, jestli se pořád ještě vyskytuje ve Stonepointu. Jestli ano, bude nejspíš popíjet ve výčepu Ironsides.

Několik týdnů po Katině smrti mi přišel poštou od pojišťovny šek na dvacet tisíc dolarů. Docela mě to urazilo, takovou almužnu si mohli nechat. Odmítl jsem se tím ale dál zabývat, a tak jsem poslal polovinu částky Susan do Minnesoty a druhou si vyzvedl, uložil do krabice od bot a zastrčil pod pohovku. Než jsem se vydal hledat Frankieho, odpočítal jsem ve stovkách a dvacítkách dva tisíce dolarů a nacpal si ruličku bankovek do vnitřní kapsy saka.

Frankieho jsem našel přesně tam, kde jsem čekal. Seděl na stoličce u pultu, kam si chodily servírky pro objednávky, kouřil cigaretu a niklákem seškrabával políčko na stíracím losu. Před ním stálo nedopité pivo, prázdný panák a červený plastový popelník. Měl na sobě tlustý zelený vojenský kabát a pod ním rozdrbanou kostkovanou flanelovou košili a světlé pracovní kalhoty, na nohou hnědá bagančata. Na oblečení byla vrstva prachu z omítky – měl ji na vlasech, na rukou, na botách i na kalhotách a košili.

Posadil jsem se vedle něj a řekl: „Ahoj, Franku.“ Poznal mě a odpověděl na pozdrav, ale neoslovil mě jménem. Znovu jsem si uvědomil, že i když jsem ho měl v malířské partě, nebyl jsem pro něj a ostatní mládence, které jsem si na léto najímal, žádný kamarád. Najednou mi přišlo trapné a ponižující ptát se ho, jestli pořád umí sehnat drogy.

Řekl jsem: „Hele, Franku, podnikáš ještě, ehm, ty svoje výlety jako tenkrát?“ Podíval se na mě a neodpověděl, dál škrábal mincí los. Uvědomil jsem si, že to musí působit podezřele, když za ním takhle najednou přijdu do hospody, poté co jsme se snad deset let neviděli, a chci po něm drogy. Určitě si bude myslet, že jsem se dal k policii.

Než jsem stačil říct něco úplně pitomého jako Ne, brácho, já nejsem od nich, to je v pohodě, vysypal jsem ze sebe: „Franku, víš, umřela mi dcera a pak mě opustila žena a taky jsem si zlomil ru­ku a jsem z toho všeho dost v háji, tak jsem si myslel, že bys mohl o něčem vědět.“

Přestal škrábat los, potáhl z cigarety a zeptal se, jak to myslím. Vysvětlil jsem mu, co chci, a on mi řekl, kolik peněz a kdy mu mám do baru přinést. Částka se mi zdála absurdně vysoká a na chvíli mě popadla zlost, že mě chce v mé situaci oškubat. Jenže sumu, kterou po mně chtěl, jsem měl u sebe, a když jsem se na něj podíval, jak tam sedí docela sám, zaprášený a špinavý, ubohý jako já, stejně zoufalý a ucloumaný tímhle životem jako my všichni a dost možná, pomyslel jsem si v duchu, je na tom ve srovnání se mnou ještě hůř, řekl jsem si, panebože, pomoz nám všem, a na všechno jsem kývl. Řekl mi, abych přišel za několik hodin, a tak jsem se procházel po nábřeží kolem natěsnaných starých domků bývalých námořníků a díval se, jak se na přístav začíná snášet sníh. Když jsem se vrátil, měl pro mě Frankie, co jsem si objednal, a tak jsem mu přímo u baru dal peníze, protože tam nebyl nikdo kromě barmana a ten se o nás nestaral. Koupil jsem Frankovi i sobě panáka a hned čtyři pilulky zapil whisky.

„Musíš z nich napřed dostat ten aspirin, než je spolkneš,“ řekl Frankie.

„Aspirin?“

„Vlastně to není aspirin, ale něco jinýho, něco na bolení hlavy. Prej ti to může vodrovnat játra. Dávaj to tam, abys toho nemoh vzít moc a nemoh se tím sjet.“

„A jak se to z toho dostává?“

„Musíš ty prášky rozdrtit, přidat k nim trošku vody a udělat z toho takovou kašičku. Pak to dáš asi na půl hodiny do mrazáku, ale nesmí to úplně zmrznout. Ta aspirínová srágora v tom udělá takový krystaly. Potom to musíš přendat do filtru na kafe, vymačkat a ty krystaly vyhodit. Zbyde ti samotná voda, a to je to, co se bere. Nejlepší je vopatřit si velkou injekci, co se s ní dávaj léky miminům, a tou si to stříkneš do prdele. Tak se tím sjedeš nejrychlejc.“

„Cože, do prdele?“ podivil jsem se. „To je dost nechutný.“

„Ale funguje to.“

Asi dvacet minut jsem si s Frankiem povídal o tom, co je v městečku nového, kdo se tam ještě vyskytuje a kdo už tam není. Stěží jsem si dokázal vybavit většinu jmen, o kterých se zmiňoval. Když začaly prášky zabírat, potřásl jsem Frankovi rukou a řekl, jak moc mi pomohl a jak jsem mu vděčný, a jestli za ním zase můžu přijít, když budu potřebovat. Řekl, že klidně, ale že bývá poslední dobou často pryč.

„Fajn, Franku,“ řekl jsem, „a ještě jednou děkuju, a kdybych potřeboval, zkusím tě najít tady.“

Vyšel jsem z baru a šel pěšky šest mil zpátky do Enonu v husté chumelenici, ve které po silnici vůbec nejezdila auta a celý svět kolem se ponořil do ticha.

Překlad Zuzana Mayerová

 

Paul Harding: Enon.

Vydává nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna.

Kniha vyjde v říjnu 2014.


Paul Harding (1967) vedl kurzy tvůrčího psaní na Harvardu a na Univerzitě v Iowě, kterou sám předtím absolvoval. V letech 1990–1997 působil jako bubeník v kapele. Proslavil se ze dne na den: za svou prozaickou prvotinu Tuláci (s níž tři roky neúspěšně obcházel nakladatele a nakonec ji vydal roku 2009 v univerzitním nakladatelství) nečekaně získal o rok později Pulitzerovu cenu. Román vyšel roku 2011 v nakladatelství Odeon.