26/03/2022 | ukázka |

Ukázky: Ondřej Hložek

„První narozeniny po třicítce. Tentokrát si nevzpomenul nikdo. Ze sociální sítě jsem odstranil zobrazování svého data narození. Možná z trucu, možná z únavy odpovídat na ta stupidní jednoslabičná slova útěchy. Vždyť loni se vlastně nic nestalo.“ Ukázka z nevydané prózy opavského básníka nazvané „Já, Petr Pan“.

Ondřej Hložek (*1986) je svým dílem znám především jako básník, některým jako autor knížek pro děti a v Opavě — odkud pochází — také jako organizátor kulturních akcí. Hložkovi vychází básnická kniha téměř každý rok, a tak jeho psaní působí spíš jako deníky, kterými nám odhaluje svou specifickou každodennost.

Ondřej Hložek, foto: Veronika Marková

V ukázce ze své nedávno dokončené a dosud nepublikované novely se Hložek opět obrací do svého života a sleduje události, které jej za poslední léta silně ovlivnily. Celou novelou se jako hlavní motiv prolíná postava Petra Pana a jeho návratu do světa dětství. Je možné se do něj vrátit, když už člověk zahlédl dospělý život? Silné obrazy smrti, záchvatu a osamocení, stejně jako deziluze jsou příkladem bojovného přežívání stejně jako neustálé snahy nechat po sobě záznam o vlastním stýkání se se světem, i navzdory tomu, že jiní už vlakem ujeli a že nic z toho, co se mělo stát, se nestalo. Je to střípek skládačky celého básníkova díla. 


35.

Otcova hruď se pravidelně zvedá a vypouští podle toho, v jakém rytmu je, do jeho plic vháněno dostatečné množství kyslíku, tak akorát k naplnění té dutiny, co tady leží a je bez života. Vidím tělo, korpus, schránu, vystlanou tkání. Bez vlastního přičinění je to jen kus čehosi, co je odloženo na kratší či delší chvíli. Možná se ty oči, podmazané modrým gelem, aby nevyschnuly, už nikdy neotevřou. Podél lebky se táhne jizva, připomíná celou sérii lékařských úkonů. Rozříznout, odsát, sešít. Čekat, čekat, čekat. A pak se na to vše jednoduše vykašlat. Vlastně k tomu lůžku chodím jako k oltáři. Za všechny ty dny, kdy jsem si mohl užívat, než donekonečna hladit korpus po tělesné části s názvem ruce, se ujišťuji v tichém jurodivém rozvzpomínání, že jsem pro toho ležícího neudělal vlastně nic, co mu mohlo pomoci. 

Poslední měsíc se otec rozčiloval nad skladovou uzávěrkou a donekonečna přepočítával materiál. Kdo mohl tušit, že je rozkradený už v té chvíli, kdy se v nekončícím pracovním dni potil nad čísly, která nedokázal přečíst, ani vyslovit. Ironie osudu, že skladovou inventuru dělá někdo s mozkovou příhodou. Tou prvou. Bledá tvář, oči vysypané do prostoru, vrásky tvořící kaňon. K nepoznání těch posledních pár dní. Byl den před mými narozeninami. Hned dvojnásobná sláva či zmar proč pít. Třeskot skla, nějak mě bolí hlava, nějak mě tlačí. Tma. Objímající světlo, můj rozjezd. Nahazovali. Převezli. Snad. Zatím. Nejblbější rady nad zlato. Nepočítejte, připravte se, pozor. Jako do závodu, kde chybí kostkovaná vlajka. Jen na startu stojí chlap s chlupatýma rukama, v nich stopky, páchne karbolem. Mačká mezičasy. Už jich je pět. Šest. A pak je vynuluje.

65.

Třicátým rokem na světě. A začalo to tak, že v lednu umřel David Bowie. Nejdřív jsem si toho nevšímal. Všechny ty pláče a stony a ripování na sociálních sítích ukazovaly, jak moc nám byl Hvězdný muž blízký. Přitom podle mého sedával v rohu, těkal, lekal se světla, šel proti zdi, sevřen v zážebří, kolem plno těch, co jej nechápali. Někde uvnitř mu taky říkám: nechám si to pro sebe; sám mezi supy. 

71.

Už dvě hodiny sedím na gauči a dívám se do zdi. Na židli vedle mě sedí Nika. Ty dvě hodiny, co se dívám na překlad mezi čerstvě vyměněnými plastovými okny a původní sto let starou omítkou, utekly jako voda. Ti, co zažili setkání se smrtí tvrdí, že jim mezitím před očima během krátké chvíle proběhl celý život. Něco podobného se stalo mě, akorát v tom hrála zrychlená hudba z Bennyho Hilla. A nebylo to setkání se smrtí, ale vyčítavý monolog mé ženy na téma zdraví a psychická pohoda. Nic z toho jsem neměl, především kvůli ní a jejímu neustálému nátlaku na to, abych se konečně postavil své noční můře ve své hlavě a začal se socializovat. V jejích představách to znamenalo chodit na večírky, autorská čtení, výstavy, divadelní představení a kafíčka či pivíčka s přáteli a kamarády natolik vzdálenými, že jsem neměl ani jejich telefonní číslo. Víc mě bavilo sedět a hladit psa. To ostatní jsem považoval za zbytečné, po těch letech, kdy jsem zůstával nečinně dřepět doma. Karta se obrátila. Stačilo pár podobných příhod. Při té poslední mi Nika ve chvíli, kdy jsem se dovlekl domů a omdlel, vyndávala zapadlý jazyk. Pěna u úst, na lístku deset dvanáctek a osm slivovic. Epileptický záchvat. Teď beru valproat, dávku jak pro tři lidi, a chlastat nesmím. Od té doby ale můj svět potemněl. Měl jsem pocit, že tu najednou stojím sám. Žádná ozvěna, žádní ptáci ve stromech. Jen ticho, ze kterého ti praskají ušní bubínky. 

78.

Poslední den patnáctého roku nového milénia. A co jsem se o něm jako o obyvateli této blátivé koule vlastně zatím dozvěděl? Nic moc závratného. Mám být z generace ekonomicky aktivních, vyšší životní úroveň požadujících a za sociální jistoty zodpovědných jedinců. Ne. Mám prý klást důraz na osobní uplatnění. Ne. Partnerské a rodinné vztahy máme prý v popředí. Hovno. Jsem na tom jako předchozí ročníky. Obětuji vlastní život, abych dokázal, že jsem schopen se porovnat s těmi, kteří mi dávno ujeli vlakem. Jediné, co mám, je rutina, která mi z hlavy vyhání touhu zůstat konečně ležet a dívat se jen a jen do stropu. Kdybych byl Superman, vypálil bych do něj svým zrakem nějakou velkou díru, kterou by propadlo piano z vyššího patra, a rozmáčklo mě. Jsem nemoderní, pořád si myslím, že babu utáhnu na vařený nudli, popřípadě na tlačítkovou Nokii. Ve virtuální komunitě jsem ztracený, ale hledám přes ni alespoň kousky, útržky rozhovorů, které nikam nevedou. Nové myšlenky mě děsí, mám strach, že by po mě někdo chtěl něco nového se naučit. Svůj volný čas věnuji jen malichernému způsobu, jak ještě zaplatit účty za chlast, aby jej za mě nemusela cvakat vlastní žena. Když se podívám, co jsem kdy dělal, má práce nemá a neměla žádný smysl, natožpak společenské uznání či vysokou finanční jistotu. A jediné, co nad tím můžu udělat, je pokrčit rameny, strčit si ruce do kapsy a začít se blbě smát. Už se nemůžu dočkat toho, co mi další kroky v dalším roce přinesou. Ty liché jsou hrozné, sudé jsou prý lepší, tvrdí Nika. Co já vím.

82.

První narozeniny po třicítce. Tentokrát si nevzpomenul nikdo. Ze sociální sítě jsem odstranil zobrazování svého data narození. Možná z trucu, možná z únavy odpovídat na ta stupidní jednoslabičná slova útěchy. Vždyť loni se vlastně nic nestalo. Zůstal jsem vlastně hochem. Chlapcem, který se akorát holí, slézají mu vlasy, objevují se šediny, tukový převis a hemoroidy. Ale já všem ještě ukážu. Takhle se vzepnu v rukou a poletím. Vždyť Peteru Banningovi také nikdo nevěřil. A Pockets ho našel. Kdo najde mě?