Je třeba ukázat smysl komunikace včetně jejích podob i smysl její svobody jakožto průsečík universitního života.

Úloha university je uskutečňována v rámci instituce, která poskytuje podmínky existence a spolu s tím určuje podoby práce a správu. Institucionální stránka je nezbytností, jež zároveň představuje pro universitní život stálé nebezpečí.

Věda je co do svého smyslu celkem. Jednotlivé vědní obory vznikají a zase zanikají, avšak v kosmu věd vždy tíhnou zpět k sobě. Universita je členěna tak, aby ukazovala směřování věd k celku.

 

Bádání. Výchova (Vzdělání). Výuka

Student přichází na universitu za účelem studia věd i kvůli přípravě na povolání. Ač se zdá, že úloha a situace jsou jasné, je student často bezradný. Zprvu ho přemůže množství toho, co vše lze studovat. Sám sebe se ptá, co je nejdůležitější. Tyto těžkosti mu úvodní přednášky, cvičení, studijní plány pomáhají překonat pouze zčásti. Ve světě přednášek a cvičení se nakonec musí zorientovat sám.

Avšak na universitu přichází s mnohem větším očekáváním. Sice studuje určitý obor a pomýšlí na určité povolání, ale universitu, kterou poznává v jejím zděděném lesku, pojímá jako celek věd, před nímž chová úctu. Očekává, že něco z tohoto celku pocítí a že si jeho prostřednictvím utvoří zdůvodněný světonázor. Doufá, že se mu otevře cesta k pravdě, že mu bude objasněn svět i lidé; celek má na sebe vzít podobu nekonečného řádu, kosmu. Vědecká práce je svou podstatou duchovní, což znamená, že se vztahuje k celku poznatelného.

Ani s tím se mládí ještě nespokojí. Mladý člověk pociťuje život jako cosi velmi osudového, činí více rozhodnutí než v pozdějším věku, vnímá svou tvárnost a plnost možností. Ví, že do značné míry závisí na něm, co z něho bude. Cítí, že záleží na každodenním stylu života, že záleží na každé hodině, na každém vnitřním hnutí. Mladý člověk chce být vychován a je lhostejné, podrobí-li se mistru, bude-li se vychovávat sám nebo vychová-li ho polemická a milující komunikace s těmi, kteří usilují o stejný cíl.

Tato očekávání naplní universita jen výjimečně. První nadšení nemá trvání. Možná to lze zdůvodnit tím, že si student nikdy nebyl tak docela jist svými přáními ani svým počínáním. Každopádně je nejprve zklamán a pak zmaten. Na vlastní snahu rezignuje a ztrácí se ve slepých uličkách: učí se na zkoušky a vše hodnotí pouze s ohledem na ně. Období studií chápe jen jako nepříjemný přechodný čas k praktické zkušenosti, s kterou nyní pojí své štěstí. Říká si, že je možná příliš hloupý, podstata mu každopádně uniká a na odborné výkony rezignuje. Anebo původní nadšení přežene do čirého snílkovství a ve studiu poleví. Touží po přímém uchopení ideje, celku, nejhlubší hlubiny bez protivné námahy, která mu podstatu podle jeho názoru nezpřístupňuje. Domnívá se, že vědecká práce spočívá v četbě několika pěkných knih a jeho snaha se nakonec zvrhne do té míry, že namísto vědy hledá útěchu a katedru zaměňuje s kazatelnou.

Ve šťastných případech provází jednotlivce na správné cestě, tedy na cestě, která nepostrádá vývoj ani směr, jeho vlastní nadání. I zde nakonec platí: nejdále se dostane ten, kdo neví, kam vlastně jde. Pozorování, které je vedeno ideou celku, nikomu neodhaluje cestu přímo, avšak dává zakusit možnosti, jasně rozpoznat hranice a též dokáže zabránit různým záměnám. Kdo má zájem na vědě, bude se zabývat i otázkou vedení a řádu a bude rovněž přemýšlet, jak své duchovní práci vymezit cíl. Vůle k poznání je totiž zároveň vůlí k jasnému jednání. Tuto duchovní existenci, k níž se dospívá úsilím o jasnost, má naše pojednání podpořit.

Universita naplňuje tři cíle: výuku pro jednotlivá povolání, vzdělání (výchovu), bádání. Universita je odbornou školou, světem vzdělání a badatelským ústavem. Tyto tři úlohy byly proti sobě kladeny jako výlučné alternativy. Často se klade otázka, cože to vlastně od university požadujeme. Universita prý nemůže zastat všechny tyto úlohy, a proto je nutné zvolit si účel jediný. Nezřídka se požaduje zrušení university a zřízení zvláštních odborných vysokých škol nebo takových vzdělávacích institucí, které by sloužily výhradně vzdělání. Vedle toho by pak existovaly výhradně badatelské ústavy. Avšak idea university podržuje všechny tyto účely v nedělitelné jednotě. Jeden účel nelze oddělit od druhého, aniž by nebyla zničena duchovní podstata university a aniž by sám člověk nezakrněl. Tyto tři účely jsou momenty jediného živoucího celku; jakmile je od sebe oddělíme, veškerá duchovnost odumírá.

idea-univerzity

Bádání

V universitním životě učitelů a žáků je nejmocnějším podnětem touha po vědění. Avšak předpokladem každého pokroku v poznání je urputná a neúnavná práce, v níž můžeme rozlišit tři momenty.

  1. Práce v užším smyslu tkví v učení a v nácviku, v rozšiřování našeho vědění, ve zvládnutí metodických přístupů. Je základem pro vše další. Práce si v první řadě žádá disciplínu a řád, časově zabírá největší prostor, můžeme se do ní pustit kdykoliv podle vlastní libovůle. Získáváme si předpoklady, tvoříme si patřičné nástroje. Jestliže z vědeckého hlediska narazíme na něco nového, učíme se díky práci jasně vyjadřovat, dále získáváme schopnost metodické kontroly i schopnost zpracovat to, co by jinak zůstalo pouhým nápadem. Pilnou práci nelze přecenit. Vládne jí dobrá vůle. Student se má do této práce — jak se to naučil ve škole — vrhnout okamžitě. „Čím dříve si člověk uvědomí, že existuje řemeslo, že existuje umění, které mu jsou v pravidelném zlepšování jeho přirozených vloh nápomocny, tím je šťastnější.“ (Goethe) Kdo by ale chtěl kultivovat pouze řemeslnou stránku věci a jen tímto způsobem propůjčit hodnotu své duchovnosti, zabředl by do nekončící materiálnosti. Pouhá píle se v nízkém resentimentu obrací proti pravé duchovnosti, ke které rozhodující silou přispívají další momenty.
  2. Aby se z práce nestala pouhá nekonečná přičinlivost, aby v ní tkvěl smysl a idea, je nutné čehosi, co pouhou dobrou vůlí nelze získat. Teprve ideje, které samy nejsou jakožto pravdivé racionálně nahlédnutelné, propůjčují poznatkům jejich důležitost a badateli poskytují sílu k dalšímu bádání. Ideje nabývají na síle, jsou zdrojem pohybu a nelze je libovolně nutit, aby se vyjevovaly. K tomu dochází jen u toho, kdo bezustání pracuje. „Nápady“ se dostavují nepředvídatelně. To, co prospívá poznání, ono nejasné, nezhotovitelné a racionálně neuchopitelné, vyžaduje péči. Duchovní badatel náleží k těm, kteří „své téma mají stále na mysli“ a jsou zcela pohlceni svým studiem. Rozdělení života na sféru práce a sféru zábavy je neduchovní. Určitý životní styl je podmínkou pro to, aby se nápady dostavovaly, a především pro to, aby byly brány vážně. Leckdo měl dobrou myšlenku a bez povšimnutí ji zase rychle zapomněl.
  3. Vědec staví nad pracovitost a nad život idejí intelektuální svědomí. Neustále se setkává s tím, že se musí slepě svěřit štěstí, temnému instinktu, zároveň však neustále touží po tom, aby si v souladu se svým svědomím zachoval kontrolu a moc nad svou prací. Zastává názor, že bezcílná píle není se svědomím slučitelná. Neslučitelný se svědomím je i pouhý pocit nebo víra či souhlas nebo takové nadšení, které na sebe nevezme konkrétní tvar či se nezpředmětní v konkrétní činnosti. Vědec se snaží vztahovat k celku to, co je nahodilé a oddělené, usiluje o kontinuitu, brání se svévolným zlomům. Avšak nebrání se jim tehdy, když ho svědomí přiměje k tomu, aby sledoval podnětnější „nápad“, který trvale a vášnivě promýšlí. Časté zlomy a nové začátky vzbuzují nedůvěru, ale stejnou pochybnost vyvolává i naprosto pravidelná a vytrvalá píle. Protože usiluje odkrýt nejhlubší původ idejí, které chce uplatnit ve své práci, dbá málo na módu a na pouhé aktuální zájmy. Zato je otevřen přítomnosti, okamžiku, který chápe jako vtělení věčnosti. Umí se stáhnout sám do sebe a je si vědom toho, že nikdo zvenčí není schopen posoudit, zda jedná správně. Rozhodující je jeho duchovní svědomí, jehož závažnost nemůže být žádnou radou odjinud zmírněna.

Duchovní práce spočívající na těchto třech momentech má být kultivována na universitě.

Poznání vyžaduje konkrétní obsah. Všezahrnující poznání si nemíní nechat nic ujít. Vše, co je ve světě, se má ocitnout na universitní půdě, aby se zde stalo předmětem bádání. Poznání nemůže vzejít výhradně z hlavy. Něco takového se daří pouze v hraničních případech matematiky a logiky, neboť zde to, co je předmětem našeho myšlení, sami konstruujeme nebo v každém okamžiku nalézáme v každodenní zkušenosti. Většinou ale platí, že poznání vyžaduje látku z empirického názoru. Tu universita poskytuje a nabízí vědci i studujícímu: instituty, sbírky, knihovny, kliniky; samotné předměty nebo jejich zobrazení, přístroje a přípravky, prostředky k experimentování.

Mrtvé objekty nepokrývají celý svět toho, co lze vědět. Duchovnost je přítomná pouze jako živoucí. Sebevědomí určité doby a určité kultury se vyslovuje v pojmech tehdy, ocitá-li se myslící člověk ve vzájemném působení s dobou, ve styku s duchovně produktivními lidmi, poznává-li přítomnost v nezprostředkované zkušenosti. Pozadím pro myšlení je proto na universitě jakési fluidum duchovního života, zvláštní živost lidí, kterou nikdy nelze zachytit ani záměrně či institucionálně přivodit; vládne zde jakási osobní, skrytá osudovost. Vytvářejí se skupiny a lidské vztahy nepředvídatelného druhu. Ustavují se a opět zanikají, a vysychá-li tento lidský duchovní spodní proud, universita strádá. Na universitě pak přebývají již jen pedanti a filistři, kteří se spokojí s látkou, která je jim cizí, filosofii pak nahradí filologie, teorii technická praxe, ideu nekonečná rozmanitost faktů.

Svět university je vždy ohraničen. Jeho hranice je třeba rozšiřovat cestami do ciziny, přijímáním hostů, rozsáhlými a hlubokými vztahy i se zahraničním universitním provozem, účastí na praktických úlohách, ke kterým mohou být povoláni členové university a kterým jiní slouží trvale (lékaři). Všechny takovéto aktivity mohou být ideji university nápomocné, avšak pouze za podmínky, že se vše sdílí i jasně formuluje a že tyto aktivity získají ohlas ve světě bádajících kolegů.

Ačkoli bádání představuje stěžejní úlohu university, přesto je ji možné naplňovat pouze navzdory — jak se to alespoň často jeví — dalším úkolům. Mnozí proto soudí, že by bylo lepší zřídit výhradně badatelské ústavy, které by byly jiných úloh zproštěny, a tudíž by neměly jiný cíl než bádání. Je pravda, že takové badatelské ústavy byly úspěšně zřizovány. Avšak ve své podstatě zůstávají výhonkem university. Z dlouhodobého hlediska se bude ústavům dařit jen, budou-li ve vztahu s universitou. Nejenže veškerý dorost přichází z university, i samotné bádání je odkázáno na souvislost s celkem vědění, na propojení s badateli různých specializací. Pakliže nejsou badatelské ústavy vázány objektem svého bádání na jiná místa, přirozeně si volí místo, na němž se nachází i university. Je klidně možné, že takto specializované bádání bude po nějakou dobu dosahovat — především v přírodních vědách — překvapujících výsledků. Ale smysl a další tvořivý vývoj bádání může být zachován jen tehdy, pečuje-li se o živoucí vztahy v rámci celku poznání. Sice není vůbec vyloučené, aby byl po nějakou dobu či po celý zbytek života úspěšný i jednotlivý badatel, který je na výlučném vědeckém ústavu zproštěn úkolů spjatých s universitou. Ale tím, kým se stal, se stal jedině ve spojení university a badatelského ústavu a je dost dobře možné, že tuto souvislost bude chtít jednoho dne obnovit. Výuka je často, ba dokonce většinou pobídkou i pro bádání.

Karl Jaspers, foto: Thomas Hoepker

Karl Jaspers, foto: Thomas Hoepker

V první řadě však platí, že výuka ve své podstatě vyžaduje bádání. Proto je zásadním a nepominutelným principem university sepětí bádání a výuky. Není tomu proto, že by koncentrace práce vedla k ekonomickým výhodám, ani proto, že by nebylo jiné cesty, jak zajistit materiální existenci badatelů, nýbrž proto, že pouze nejlepší badatel je — v souladu s ideou — zároveň jediným dobrým učitelem. Badatel sice může být didakticky nešikovný, tedy nešikovný co se týče samotného zprostředkování učiva, přesto je to právě on, kdo je schopen uvést studenty do styku se samotným procesem poznání, a tím i s duchem vědy. Takový učitel je neseznamuje jen s mrtvými výsledky, které se lze naučit. Sám badatel představuje živoucí vědu a ve styku s ním se stává nahlédnutelným její původní charakter. Probouzí v žákovi touhu po bádání a dovádí ho ke zdroji vědy. Pouze kdo sám bádá, může doopravdy vyučovat. Ostatní předávají již ustavené, didakticky uspořádané vědění. Jenže universita není pouhou školou, ale školou vysokou.

Universita zahrnuje odborné školení pro budoucí povolání, jejichž idea je uskutečňována jednotlivými lidmi a jejichž poslední základ je vědeckost. Tento základ si žádá vzdělání, které uvede studenta do badatelského myšlení a seznámí jej s metodami věd ještě před tím, než se začne vzdělávat v konkrétním oboru. S ohledem na jednotlivá budoucí zaměstnání proto nelze upřednostňovat takové vzdělání, které učí uzavřenému vědění, ale takové, které cvičí a rozvíjí orgány vědeckého myšlení. Další duchovní a vědecké vzdělání si lze doplnit později v průběhu života. Pro vzdělání, které směřuje studenta k výkonu určitého povolání, poskytuje universita pouhý základ; samotné vzdělání totiž probíhá v praxi. Tomuto pozdějšímu praktickému vzdělání mají být na universitě poskytnuty nejlepší podmínky. Je třeba, aby student měl nacvičené metody kladení otázek, dále je třeba, aby v určité oblasti dospěl, co se odbornosti týče, k samotným základům. Na druhou stranu není třeba, aby v hlavě podržoval celek odborných výsledků. I v případech, kde se to totiž zdá být možné, se ukáže, že se jednalo pouze o přechodnou iluzi. Po zkouškách člověk rychle zapomíná. Rozhodující potom není mít jen něco naučené, ale schopnost úsudku. Není to vědění, které člověku prospívá, ale schopnost kdykoliv si potřebné vědění z vlastní iniciativy obstarat, dále schopnost promýšlet předměty z různých zorných úhlů a schopnost klást otázky. Tyto dovednosti nelze získat tím, že si budeme mechanicky osvojovat učební látku, ale tím, že zakusíme dotek živoucího bádání. To nevylučuje, aby předmětem učení byly i technické záležitosti, onen segment učební látky, který lze didakticky uspořádat. Ale to může být svěřeno samostatnému studiu knih. „Vysoká škola není žádným gymnáziem,“ říkávalo se ještě před půl stoletím. Je také veskrze smysluplné zapojit do teoretického studia co nejvíce takového materiálu, který bude důležitý i z hlediska další praxe. Ale největší důležitost nadále přísluší čilému duchu, uchopování problémů, kladení otázek a zvládnutí metod.

Co do samotného výrazu je universita universitas: poznání a bádání přetrvává, jakkoliv se jim daří jen v odborné práci, pouze jako součást celku. Proto universita upadá, jakmile se z ní stává agregát odborných škol, vedle kterého se jako okrajový koníček připouští i takzvané všeobecné vzdělání a nesmyslné žvanění o obecnostech, které slouží jako bezcenná ozdoba.

Život vědy spočívá ve vztahu k celku. Každá jednotlivá věda existuje ve vztahu k celku vědeckého poznání vůbec. Proto je posláním university naplnit žáka jak ideou celku, která tkví v každé jednotlivé zvláštní vědě, tak ideou celku poznání vůbec. Vše, s čím se student může na universitě setkat — školní provoz, nabytí rutiny i zvládnutí učební látky —, se stává škodlivým, pokud není spjato s ideou vědy nebo pokud je sám universitní provoz překážkou pro to, aby byl student touto ideou naplněn.

Universita se musí postarat o dva předpoklady každého duchovního povolání. Zaprvé musí studentovi vštípit celoživotní oddanost k rozvoji vědeckého bádání a zadruhé ho musí podnítit k hledání jednoty v poznání. To jsou předpoklady pro taková povolání, která žádají více než výkon spočívající na zvládnutí určité techniky a limitované odbornosti přerůstající v účelnou rutinu. Lékař, učitel, úředník, soudce, farář, architekt — ti všichni se v rámci svého povolání zabývají celým člověkem, celkem životních poměrů, ač to každý činí z jiného hlediska. Vzdělání, jež by neodkazovalo na celek a nevedlo k rozvoji schopnosti uchopovat svět, jež by neukazovalo širší horizont, tedy bezduché vzdělání, které člověka neučí „filosoficky“ myslet, by studenta připravujícího se na výkon zmíněných povolání učinilo nelidským. Nedostatky v odborném rutinním výkonu, které se ještě v době státních zkoušek hojně vyskytují, mohou být během praxe odstraněny. Chybí-li však tento základ vědeckého vzdělání, je vše ztraceno.

Každý, kdo vykonává duchovní povolání, zachází se svými předměty myšlení vědecky. Vědcem ale je ten, kdo vytrvá v pohybu poznání a vycházeje od idejí směřuje k celku. Proto spočívá jediná opravdová praktická výchova vědce ve schopnosti přijmout badatelské zvyklosti.

Směřování k celku se nazývá „filosofickým stanoviskem“. Veškerá věda, která nezapomíná pro prostředky na účel a která se nenechá zničit slovíčkařením, nástroji, sbírkami, jen technickou stránkou věci a pouhými jednotlivostmi, tedy věda, jež neztrácí ze zřetele ideu, je filosofická. Podle Kanta je to teprve vážnost či absolutní hodnota filosofie, která činí každé další poznání hodnotným. To neznamená, že by měli všichni studovat filosofii. Leckterý badatel prokázal svůj filosofický impuls nejen ve schopnosti kladení nových otázek, ale také ve svém spílání „filosofii“. Důležitá je filosofie ve vědě, stejně tak jako filosofie v životě. Nezáleží na filosofických řečech a na filosofické terminologii, která je většinou právě onou kritizovanou špatnou filosofií. Jde o filosofický impuls, z něhož věda vychází, o ideu, která ji vede, o smysl, jenž bádání činí hodnotným a díky němuž nachází účel v sobě samé. Hodnotná je jen taková filosofie, která se stává impulsem pro vědy a která je schopna utvářet vědce. Tato filosofie prostupuje svou ideou celou universitu. Existence zvláštních filosofických kateder a ezoterické filosofie coby odborné vědy, které se zdánlivě daří nezávisle na vztahu k celku, je pouze záležitostí organizace a výuky.

[…]

 

Text vychází ve sborníku Jakuba Jirsy (ed.) Idea univerzity v nakladatelství Academia. Originál Die Idee der Universität publikoval Karl Jaspers v roce 1923.


Současná rozprava o vysokém školství postrádá hlubší zakotvení v debatě, která se o podstatě a funkci moderního univerzitního vzdělávání vede nejméně od 19. století. Sborník přináší jednak historické texty o ideji univerzity a konceptu tzv. liberálního vzdělávání (vzdělávání svobodných osob, popř. vzdělání vedoucí ke svobodě) a jednak texty, které reagují na krizi univerzity na počátku 21. století. (z anotace)