Často slýcháme, že umění je velmi důležité. Jen zřídka se ale dozvíme, proč vlastně. Alain de Botton a John Armstrong jsou přesvědčeni, že umění nám může pomoci řešit ta nejniternější a zároveň nejobyčejnější dilemata: Proč mě nebaví moje práce? Proč mi připadá, že všichni ostatní mají zajímavější život než já? Co mám dělat, aby můj vztah fungoval lépe? Proč musí být politika tak deprimující? Jejich kniha představuje nový způsob interpretace umění: vnímá ho jako terapii, která nám účinně pomáhá vypořádat se s každodenními problémy. (z anotace)


Co znamená lépe milovat?

Záměr zdokonalit se v umění milovat vyvolává řadu laciných a hloupých představ. Člověku se začnou v hlavě rojit bizarní výjevy kurzů zaměřených na obřadné otevírání šampaňského nebo na nácvik netradičních sexuálních praktik. Takové konotace jsou jednoznačně hanlivé, neboť žijeme v romantizující éře, která si upřímnou lásku spojuje se spontaneitou: pouze tehdy, když si ve věcech lásky počínáme spontánně, intuitivně a neškoleně, jsme vnímáni jako správní, opravdoví milovníci. Kdokoliv se ve vztahu k lásce ohání návody, zkušenostmi a snahou na vztahu „pracovat“, působí jako cynik. Vzácný výskyt úspěšných partnerských vztahů ovšem ve prospěch těchto okouzlujících, leč naivních představ příliš nehovoří. Zdá se, že láska nepatří mezi ty šťastné aktivity, které se nám daří tím lépe, čím menší vyvíjíme snahu. Pokud ovšem máme k lásce přistupovat s jistou racionální přípravou, co přesně bychom vlastně měli trénovat? A co s tím vším má společného umění?

Umeni_jako_terapie_obalka_tisk

Umět někoho milovat je něco jiného než dotyčného obdivovat. Obdiv od nás nevyžaduje mnoho, snad jen trochu bujnou představivost. Problémy nastávají v okamžiku, kdy se s někým, koho jsme nejprve zdáli uctívali, snažíme vybudovat společný život včetně sdíleného domova, dětí, péče o společnou domácnost a každodenních pracovních povinností. V takové chvíli už musíme spoléhat na vlastnosti a dovednosti, které se jen zřídka vynořují samy od sebe a zpravidla je nutné je alespoň trochu procvičovat: schopnost druhému skutečně naslouchat, trpělivost, zvídavost, nezdolnost, senzualita a racionalita.

Tyto dovednosti můžeme rozvíjet i díky umění. Existují pádné argumenty pro to, že ingredience, jež jsou předpokladem vzniku zdařilého uměleckého díla, mohou být analogické k těm, jež jsou nezbytné pro prosperující vztah; není tedy divu, že interakce s uměním nám může pomoci v tom, abychom dokázali lépe milovat. Podle platónské filosofie je dobro elementem, který se v zásadě nemění, ať se nachází kdekoliv — v člověku, v knize nebo v konstrukci židle. Navíc rozeznání dobra v jedné sféře může zvýšit naši vnímavost vůči dobru a snahu dobro rozvíjet i v jiných oblastech života. Ve výtvarném muzeu budoucnosti může být v expozici Lásky umění využito k tomu, aby vybudilo náš obdiv k některým z následujících dovedností.

 

Pozornost k maličkostem

Často se říká, že umělecké dílo bylo vytvořeno „s láskou“. To nám poskytuje cenný poznatek nejen ve vztahu k některým uměleckým výtvorům, ale také ve vztahu k podstatě lásky. Dvě vázy ve spodní části obrazu Huga van der Goese Klanění pastýřů jsou jen nevýznamnou částí velkého díla, ale van der Goes očividně věnoval ztvárnění každé květiny a každého listu neuvěřitelnou péči; jako by měl za to, že každý okvětní lístek si zaslouží individuální pozornost (61).

Můžeme si představit, že ho k tomu vedl zájem o to, jaké to je — být milován. Jako by se každé květiny ptal: „V čem je tvoje jedinečnost? Chci skutečně poznat, jaká jsi, nezajímá mě jen prchavý dojem.“ V malbě se to projevilo zaměřením na přesný tvar každé části květiny i v pečlivém stínování listů a květů. Takový přístup ke květinám se nám může zdát dojemný, protože na malé ploše přesně ukazuje míru pozornosti, jíž sami toužíme být zahrnováni a již bychom rádi dokázali věnovat druhým.

Tehdejší společenský úzus vedl van der Goese k tomu, aby význam detailů vyzdvihl tím, že jim propůjčí symbolický význam v rámci křesťanské kosmologie. Bílé irisy vyjadřují čistotu, sedm párů fialových květů ve sklenici symbolizuje sedm posledních slov Krista. Van der Goes přirozeně vnímal spojitost mezi detaily a závažnými tématy, vztah mezi malým a velkým, který se může odrážet rovněž i v našem vztahu k druhým lidem. Když milovaná žena určitým způsobem nakloní hlavu, může vás to naplnit štěstím, protože to gesto vypovídá o trochu ostýchavé části jejího já, které tolik milujete. Když milovaný muž zaváhá ve snaze najít na mapě světa Grónsko, může vám ten okamžik nejistoty připadat okouzlující, neboť je důkazem jeho praktického založení a vyvinutého smyslu pro priority; nikdy mu nepřipadalo důležité vědět, že Grónsko leží na východ od Kanady, a vy možná oceňujete jeho odhodlání zajímat se jen o věci, které mu důležité připadají.

Toužíme prostě potkat člověka, který bude k detailům naší osobnosti, k pohybům našeho těla i k našim mezerám v geografických znalostech stejně pozorný, jako byl van der Goes ke stínům na okvětních lístcích svých irisů.

Zdroj: Kniha Zlín

Zdroj: Kniha Zlín

Trpělivost

Poučení o těch nejdůležitějších věcech nemusí být složité. Richard Long například našel úplně jednoduchou cestu, jak nám připomenout význam trpělivosti (62). Není to přitom tak, že bychom hodnotu trpělivosti vědomě popírali a hlásali, že trpělivost je k ničemu. Nicméně to, čemu sami přikládáme význam, v každodenním shonu ztrácíme ze zřetele.

Chladná čerň a odstíny šedé, vzor připomínající stromoví nebo říční síť, to všechno se nijak nevzpírá pochopení. Několik větších pramenů se na cestě vzhůru větví na menší a menší pramínky (anebo se množství menších pramínků na cestě dolů slévá do několika větších pramenů). Nemusíme po ničem pátrat, grafický list neskrývá žádnou záhadu. Když se však podíváme pozorně, uvidíme, kudy přesně jednotlivé pramínky vedou, který vtéká do kterého a kde se rozdělují. Je to aktivita, která zabere čas a přinese zklidnění. Možná taková byla i cesta, kterou Long v této grafice zvěčnil. Nebyla to objevitelská expedice; všichni přece dobře víme, jak se dostat z Portugalska do Španělska.

Slova i typ písma se vyznačují jednoduchostí a přímočarostí. Na trpělivosti není nic strhujícího, nic senzačního. Naopak, je to vlastně schopnost obejít se bez vzrušení, oddálit uspokojení, zůstat u toho, co může působit nevýrazně a jednotvárně. Longovi se ale v jeho uměleckém díle podařilo propojit tyto zcela neromantické rysy trpělivosti s něčím, co naši představivost rozechvívá: s přechodem Iberského poloostrova, od Atlantiku až ke Středozemnímu moři, s poetickým obrazem romantického naplnění. Nosnou myšlenkou díla je srovnání vody vytékající z lahve s vodopádem. Na jedné straně cosi marginálního, na druhé straně velkolepá nádhera. Ale i vodopád je jen kumulací ohromného množství kapek: odměnou za nekonečné rutinní opakování.

Long se nás nesnaží o ničem přesvědčovat, jen nám připomíná zjevnou, i když často opomíjenou pravdu: že dobré věci vznikají ze zcela banálních ingrediencí. Tedy něco, co bychom si měli vštěpovat tak dlouho, dokud se to nestane naprostou samozřejmostí.

I jeho práce je poučením o lásce. Hlásá to, co je pro reálné fungování a rozvoj každého vztahu klíčové: že kvalitní vztah se neobejde bez trpělivosti. Musíme se zříct momentálního uspokojení (mít ve sporu poslední slovo, vyvolat u druhého pocit viny, prosadit si svou), protože tato odříkání jsou kapkami vody, které — zmnoženy a kumulovány — umožní dvěma lidem, aby dokončili svou pouť jako pár.

John Singer Sargent portrét lorda Ribblesdalea, 1902. Zdroj: Kniha Zlín

John Singer Sargent portrét lorda Ribblesdalea, 1902. Zdroj: Kniha Zlín

Proč je důležitý Jih

Londýnská zima roku 1949 byla dlouhá a náročná. Počasí bylo neúprosné, ekonomika v krizi, potraviny na příděl a velké části města stále nesly stopy válečného bombardování. Nešťastně provdaná šestatřicetiletá bývalá herečka aristokratického původu se teprve krátce před tím vrátila do hlavního města a začínala propadat depresi. Válečná léta strávila na jihu Francie, v Řecku a v Egyptě a teď, když se usadila ve věčně studeném bytě v londýnské čtvrti Chelsea, pociťovala, jak sama napsala, „bolestnou touhu po slunci“, čímž ovšem nemyslela jen slunné klima, ale také lidi, životní styl a architekturu Středomoří. Její stesk po jihu nabyl konkrétní podoby ve vztahu k jídlu: zatímco na talířích Londýňanů dominovaly „polévka z vody a mouky kořeněná jen pepřem, chléb a masové koule plné chrupavek, vysušená mrkev a cibule a zapečené solené hovězí“, ona snila o lahůdkách, jako jsou paella, cassoulet, meruňky, zralé fíky, řecký ovčí sýr, silná, aromatická turecká káva, bylinkami provoněný kebab, zuppa di pesce, spaghetti alle vongole nebo smažená cuketa.

Elizabeth Davidová své gastronomické touhy vyjádřila v sérii článků a receptů pro Harper´s Bazaar, které byly později souhrnně vydány v její první kuchařce Kniha o středomořské kuchyni (1950). Později vydala další působivé a nesmírně populární kuchařky, jako například Francouzská venkovská kuchyně, Italská kuchyně, Letní vaření nebo Regionální recepty z Francie. Když Elizabeth Davidová v roce 1992 zemřela, napsal vlivný britský novinář Auberon Waugh, že byla autorkou, jež se zasadila o nejvýraznější zlepšení života Angličanů ve 20. století. A nemyslel to v nadsázce.

Přísně vzato pojednávaly knihy paní Davidové o tom, jak připravit těsto na pizzu či usmažit kalamáry. V širším smyslu však byly oslavou hodnot spojovaných s jihem, oslavou určenou publiku, které na tyto hodnoty — ke své psychické i gastronomické újmě — pozapomnělo. Od 17. století až do moderních časů stojí chladnější, severnější části severní polokoule v centru světového dění a určují charakter naší civilizace. Řada významných idejí, vědeckých vynálezů či průmyslových milníků má své kořeny v dlouhých zimách a nevyzpytatelných létech Amsterodamu, Berlína, Edinburghu, Londýna, Tokia nebo Seattlu. Imaginace moderního člověka je pod vlivem hodnot typických pro sever: racionality, vědeckosti, upřednostňování ducha před tělem, odříkání před radostí přítomného okamžiku, potřeb jedince před voláním kolektivu.

V mnoha lidech, a tedy i v mnoha umělcích, vyvolala tato dominance severu silnou touhu po opaku. Nostalgičtí a lyričtí zastánci jihu si jsou vědomi nebezpečí a frustrací přeintelektualizované společnosti popírající žádosti těla; hořekují nad puritánstvím a uzavřeností severu, vzývají instinkty a zatracují exaktnost vědy. Udělali z jihu víc než jen geografickou charakteristiku, povýšili ho na stav ducha. Tak například když Goethe v 70. letech 18. století poprvé přijel do Itálie, byl tak ohromen, že litoval všeho, co se v jeho životě událo před tímto zlomovým okamžikem (76). Sem skutečně patřím, tvrdil, a svých předchozích osmatřicet let přirovnal k „velrybářské výpravě do Grónska“. Vnímal „toto štěstí jako výjimku, již bychom si ovšem zasloužili zakoušet coby přirozený stav naší duše“. Na Římu ho nefascinovaly pouze starověké památky a renesanční umění. Miloval to, kým se tam mohl stát. Jedl spoustu ovoce (v oblibě měl fíky a broskve, které doma ve Výmaru mohl sehnat jen obtížně), našel si milenku, místní dívku jménem Faustina, a v posteli s ní strávil nejedno příjemné odpoledne. Vyměnil svůj formální ministerský život za bezstarostnou existenci ve společnosti římských umělců.

Goethe byl sice nejslavnějším, zdaleka však ne jediným významným Němcem, který se vydal na jih a tam prošel proměnou, poznal, že jeho charakter byl až dosud nevyvážený, zastřený severskou temnotou. V Goethových stopách se vydal kupříkladu Nietzsche, který zamířil v roce 1876 do Neapolského zálivu, do Sorenta. Chodil plavat, navštívil Pompeje a řecké chrámy v Paestu a během obědů objevil takové věci, jako jsou olivy, mozzarella a avokádo. Tento výlet úplně změnil jeho smýšlení: opustil původní novokřesťanský pesimismus a přiklonil se k mnohem vitálnějšímu helénismu. O mnoho let později napsal při vzpomínce na svůj italský pobyt: „Všechny tyto drobnosti — strava, místo, klima, odpočinek, celá ta kazuistika sobectví — jsou nepředstavitelně důležitější než vše, co bylo až dosud za důležité považováno.“

S tím by jistě souhlasil Cyril Connolly. Tento anglický literární kritik a esejista, dychtivý čtenář Goetha a Nietzscheho, v Londýně v zimě roku 1942 v žertu prohlásil, že by rád založil nové náboženství, jehož největšími svátostmi by byly oliva a citrón — tedy dvě ikonické kulinářské ingredience Středomoří. Connolly si totiž ještě dobře pamatoval na šťastnější léta, kdy projížděl Francií směrem na jih ke Středozemnímu moři, „za zvuku skladby Blue Skies ukrajoval kilometr za kilometrem z dlouhých úseků hladké dálnice Nationale Sept, stromy na pláních syčely do otevřených oken auta šš-šš-šš, čelní sklo žloutlo rozmáznutými muškami, ona seděla vedle mě s průvodcem na klíně, šátek ve vlasech…“

Zdroj: Kniha Zlín

Zdroj: Kniha Zlín

Pro lidi, jako byli Goethe, Nietzsche a Connolly, byl jih synonymem štěstí; ovšem zůstat tam natrvalo nemohli. Potřebovali tedy najít způsob, jak si i po návratu na sever uchovat něco z pocitu naplnění, který v nich — stejně jako v mnoha z nás — jižní země vyvolávají. Tak jako v řadě jiných případů, i tady může být řešením umění jakožto úžasný rezervoár vjemů, zážitků a zkušeností.

Elizabeth Davidová si připomínala jih prostřednictvím receptů na zapečený lilek. Architekt Karl Friedrich Schinkel se pokusil dojem jihu přenést do Pruska počátku 19. století pomocí cihel a malty (77). Na předměstí Berlína navrhl několik vil v italském duchu, jejichž otevřené loggie a pergoly byly architektonickou vzpomínkou na vlahé večery, které zažil v okolí Říma a Neapole. Přestože typický dům severu vnímá přírodu jako nepřátelského vetřelce, Schinkel byl odhodlán tuto tradici změnit a vytvořit budovu, která jako by promlouvala k těm částem našeho já, jež jsou s přírodními živly zadobře.

Stejný záměr ožil o sto let později v pracích Le Corbusiera (78). V roce 1911, kdy tento švýcarský architekt ukončil studia, strávil během cesty po Středomoří delší čas v Řecku a Turecku. Kromě nádhery chrámů ho uchvátily bíle omítnuté zdi přímořských vesniček i atmosféra, která vyzařovala z jednoduchých, čistých linií bez ornamentů. To, čemu dnes říkáme modernismus, je tak do značné míry pokusem přenést do severních končin prostotu helénské lidové architektury s pomocí oceli, skla a betonu. Na horním podlaží Vily Savoye na předměstí Paříže navrhl Le Corbusier cosi, co nazval „solárium“, a sdělil svým zpočátku značně rezervovaným klientům, že nedílnou součástí kvalitního života je pravidelné opalování mezi jeho betonovými rampami. Sluneční terasa možná nepůsobí jako nezbytné vybavení domu v regionu Île-de-France, ostatně podobně jako pergola v Prusku. Tyto prvky jsou však proklamací bezstarostného pohanství ducha, bez ohledu na to, jaké venku panuje počasí.

Neměli bychom očekávat, že umělecké podoby jihu vytvořené umělci ze severu budou přesně znázorňovat, jaké to je žít v teplých krajích. Když dnes například posuzujeme většinu architektury, výtvarného umění či literatury 18. a 19. století, které se věnovaly starověkému Řecku a Římu, nemělo by nás zarazit, jak nedokonale zachycují realitu antického světa. Sdělují nám totiž něco důležitějšího: jak si lidé přáli, aby tato realita vypadala. Tedy aby byla korektivem jejich příliš intelektuálních, neohrabaných, puritánských, asexuálních já. Když anglicko-nizozemský výtvarník Sir Lawrence Alma-Tadema maloval „realistické“ výjevy denního života Římské říše, neusiloval o historickou pravdivost (79). Skutečné římské lázně byly mnohem špinavější a pragmatičtěji zaměřené, než jak se jeví na jeho lyrizujícím obraze. On se však nesnažil o rekonstrukci reality. Usiloval o to, aby si jeho viktoriánské a edwardiánské publikum zvyklé na krinolíny a korzety uvědomilo svou vlastní tělesnost a našlo cestu k širšímu, hravějšímu a přirozenějšímu pojetí erotismu.

Podobný motiv lze nalézt u Davida Hockneyho, anglického malíře, který vyrostl v Yorkshiru a posléze přesídlil do Kalifornie, jež ve 20. století představovala pro mnohé umělce totéž, za čím o sto až dvě stě let dříve putovali jejich kolegové do Řecka a Říma. Portrét umělce není společenským komentářem na téma životního stylu na Západním pobřeží; není určen onomu muži v bazénu (80). Zpráva o osvobození smyslů a prožitku čiré radosti v krásném bazénu mířila do Británie. Kaliforňan by při pohledu na tento obraz mohl říct: „To jsem já.“ Autor ale chtěl, aby si toto ponaučení vzal k srdci konzervativní yorkshirský businessman a přijal je jako výzvu k vnitřní proměně; aby si řekl: „Takový bych měl být i já.“

Neměli bychom podléhat dojmu, že jih je opomíjen čistě náhodou. Nároky života v chladnějších oblastech vyžadují, abychom se z mnoha dobrých důvodů drželi hodnot severu. Jedním ze základních lidských dilemat je to, jak se vyrovnat s vnitřním pnutím mezi rozumem a tělem, mezi instinktem a intelektem. Na mnoha místech světa se po celá staletí zdálo nevyhnutelné, aby se společnosti snažily systematicky bránit před nástrahami klimatu a geografické polohy. Snahou vymanit se ze závislosti na rozmarech přírodních živlů byly motivovány významné vědecké, technologické i podnikatelské počiny. Zvířata byla domestikována a zapřažena do pluhů a povozů, řeky byly přehrazeny přehradami a propojeny kanály, mokřady vysušeny a lesy vykáceny, aby bylo možné pěstovat zemědělské plodiny. Převážná část civilizačního procesu spočívala v úsilí překonat omezení daná naší přirozeností a tím dosáhnout rozkvětu lidstva.

Bezstarostné potěšení z přírody bylo a je výjimkou. Lidé ze severu nejsou historicky nastaveni tak, aby jim připadalo přirozené procházet se v pohodlném volném oblečení po plážích a na otevřených terasách jíst jednoduchá jídla z mořských plodů. Přijmout tezi, že smysl existence spočívá v jednotě s přírodou, tedy může být pro určitou část lidstva úkolem vyžadujícím značné úsilí.

Plnohodnotný život musí uvážlivě balancovat mezi protichůdnými nároky severu a jihu. Pro velkou část obyvatel naší planety jsou v posledních dvou stech letech misky vah vychýlené výrazně směrem k rafinovanosti a sofistikovanosti, potřebujeme tedy najít způsob, jak učinit zadost našim instinktům, našim pohanským pudům. Neexistuje univerzálně platná rada, co každý z nás postrádá a jakým uměním se tedy má obklopit. Záleží na tom, v jakém ohledu jsme nevyrovnaní a kterým směrem se „nakláníme“. Měli bychom tedy pečlivě prozkoumat naši vnitřní geografii a zjistit, zda nepatříme ke skupině lidí, jíž by prospělo zalistovat si v radách Elizabeth Davidové, jak správně připravit oliheň, a pomyslně se slunit u jednoho z kalifornských bazénů Davida Hockneyho někde poblíž Santa Monicy.

Překlad Lukáš Novák

 

Vydává nakladatelství Kniha Zlín v edici TEMA.


Alain de Botton (1969) je autorem bestsellerů, jako jsou The Consolation of Philosophy (2000, Útěcha z filozofie, KNIHA ZLIN, 2010), The Art of Travel (2002, Umění cestovat, KNIHA ZLIN, 2010), The Architecture of Happiness (2006, Architektura štěstí, KNIHA ZLIN, 2010) či Religion for Atheists (2012, Náboženství pro ateisty, KNIHA ZLIN, 2012). V roce 2008 založil Školu života (The School of Life), organizaci s pobočkami v Londýně, Melbourne a Rio de Janeiru, která formou knih, seminářů a přednášek šíří myšlenky přínosné pro každodenní život. V roce 2009 vznikla společnost Živá architektura (Living Architecture), jejímž cílem je prostřednictvím dovolenkových pobytů v objektech vytvořených předními architekty po celé Británii zpřístupňovat špičkovou současnou architekturu široké veřejnosti.

John Armstrong (1966) je filosof a teoretik umění působící na univerzitě v Melbourne. Je autorem několika příznivě přijatých publikací, například The Intimate Philosophy of Art (2000, Důvěrná filozofie umění), Conditions of Love (2002, Předpoklady lásky) nebo In Search of Civilisation (2009, Hledání civilizace).