Byl syrový, pošmourný listopad. V mělkém údolí se hloučky lidu pomalu slévaly v jeden mohutný proud, který zvolna stoupal do mírného návrší směrem k baroknímu průčelí kostela. Vítr vrážel do tmavých zimníků a bund, ve větru vlály vlasy. Spousta vlasů. „Všichni slušný lidi v tomdle státě sou dneska tady.“ Zaburácí do hukotu větru šeplavý, leč mužný hlas. „No, moc nás nezbylo,“ glosuje záhy. Ptáte se, kdo jsou ti slušní lidé? Podívejme se kolem – tu exministr (ProMoPro), tamhle jediný náš kníže, opodál postává křepký Jiří Peňás s  elegantním úvazem šálky, také je tu všude spousta zpustlých tváří a těl poznamenaných pitím proti bolševikovi a pak ještě dál, dredatý vzrušený dorost s večírkově nakřáplými hlasy si připaluje cigára (ještě nikdy se nestali součástí dějin a neviděli tolik lidí, co znají jen ze zpráv a dokumentů ČT – až dnes), níže vlaje monarchistický prápor, Petr Placák jde. Ano, to byl 19. Listopad 2011 a underground pohřbíval svého Náčelníka.

Ivan Martin Jirous

Magor usnul. Spí i underground? Foto: archiv Hosta

Už tehdy to viselo asi dvacet let ve vzduchu, takže několik dní po skonu „Magora“  přispěchá Ivan Motýl do Týdne s hodnotným článkem o tom, že spolu s Ivanem Martinem Jirousem rozhodně nebyl pohřben celý underground. Ale pochybnosti neutuchají. Bodejť by jo, vždyť když Petr Nikolaev v roce 2007 zfilmoval část androšské bible, kterou odsoudila i skautská poúnorová emigrace v Austrálii – Pelcovo …a bude hůř, musel si vstup do běžné distribuce zakázat sám, aby se film mohl šířit podzemně, hezky po zahulených hospodách jako za starých časů.

Zatímco o disentu a jeho věčném životu se po roce 89′ neuvažovalo, opilci z androše si svůj status protistátního živlu vzít nechtějí. Jenže co s tím v době, kdy Česká televize underground prakticky už vytěžila, Čuňas léta působil v BIS, Čert podepsal spolupráci a do učebnic vlezl i Bondy (který taky podepsal)? Jak daleko je underground toho, že v souladu se Stockholmským syndromem začne vzpomínat na starý zlatý komunisty? Na historickou  symbiózu útlých boků v džínách z burzy s těmi masitějšími v předpisovém tesilu odstínu hnědošedi? Pronásleduj mě! Zakaž mě! Vždyť jsem jinak směšný!?

Ani tvrdé jádro ale není s to se rozhodnout, jestli jim jde o politiku vzdoru proti „systému“ (spolu s anarchisty, nácky a mafií), nebo paralelní kulturu proti mainstreamu (spolu s RPG playerama, zastánci lesních školek, fashion bloggerínama, co se převlíkají do spodního prádla jakože z 19. století, frutariány a normalizačními oficiálními básníky, kteří jsou dneska vlastně taky androš). S tou anti-establishmentskou rétorikou už dnes ale uspějí těžko – underground je pevnou součástí oficiálního výjevu všech svatých (antikomunistů) porevolučního vývoje. (Škoda, že tento antikomunismus pásl jen po soudruzích z KSČM a ještě se sám od nich mnohé přiučil.) S tou paralelní kulturou je to ze stejného důvodu exkluzivní pozornosti médií také všelijaké. Snad jen ta rádia, že je nehrajou, to je fakt. Asi jako dalších tisíc kapel.

Po smyslu současného undergroundu se vloni na podzim pídil i Jan Burian v pořadu Artefakta, kde se od basistky Plastiků Evy (bez přezdívky) Turnové dozvěděl zásadní: „říkaj, co si myslej“.  Podobně vznešené sebehodnocení lze zaslechnout i v prvním díle nejnovějšího počinu ČT věnovanému Undergroundu: Fenomén Underground (režiséra Václava Křístka), zde slovy Vladimíra „Lábuse“ Drápala: „Se stýkáš s lidma, který jsou ti blízký, ne s čůrákama.“ Ano, čím dále od Listopadu, tím silněji zde rezonuje výjimečnost a morální nadřazenost, my a oni-čůráci. Už to dneska nikdo nekrotí – velmistři řádu jsou po smrti, hierarchie už drží jen na tom, kdo měl blíž k Havlovi, kdo k Jirousovi… kdo se s kým víckrát opil, kdo pamatuje víc historkek. Je jasné, že struktura této society je gerontokratická, xenofobní, mačistická a celkově ultrakonzervativní – tady už se budou jen napodobovat kultické osobnosti a nastupovat nové generace vzhlížečů a epigonů.

Milan Kozelka

Navždy odešel i Milan Kozelka. Foto: archiv Hosta

Popatřeme znovu na úvodní díl režiséra Václava Křístka z nekonečného dokumentárního cyklu Fenomén: Underground.  Eva „Evelína“ Brozmanová, křísitelka někdejšího doopravdy ilegálního Vokna ve skanzenové Voknoviny a „holka“ Františka „Čuňase“ Stárka: v prosté kuchyni se jen tak zardívá, když mluví o svém chlapci „staré máničce“ Bc. Stárkovi, ale následuje střih – do skoro socialisticky pusté ložnice, kde se milenci již tulí a Čuňas následně „odhání“ kameru, aby svou družku zalil těžkopádným měkkým tělem. Celý underground se pod tímto dojmem zdá především estetickou volbou. Žádné „na nic si nehrajem“, ale zamrzlá estetika socialistické vybydlenosti, žádná morálka, žádný vzdor – prostě v některé partě je předepsaná bílá teplákovka, tady zase hlavně něco trochu jetýho. Všechno je jen styling. I ostatní subparty si samozřejmě myslí, že jsou lepší než obyčejní lidé, rozdíl je v tom, že se to nevysílá v televizi.

Nejvhodnějšími a nejautentičtějšími nositeli odkazu undergroundu jsou pak přirozeně mladí bez mozku: jak dokládá výpověď slečny Moniky Šikulové z Heroltic: „Ty akce, který dělám, jsou takový nelegální… třeba tajný narozeniny… že mě někdo napráská.“ Srovnatelně autentický je i student Jakub Šrámek, jehož češtinářka zná leda tak „známější věci od Havla“, zatímco on samozřejmě ignoroval „oficiální“ média a našel si stejnou cestou jako před rokem 89′ – tedy ústním spikleneckým šířením – Bondyho, přes kterýho se pak dostal i k Jirousovi a Topolovi.

Všechno jde zkrátka správným směrem, a proto je nejšťastnější máničkou Dáša Vokatá, která se svěřila neundergroundovému Blesku: „Je to láska.“ A nemluvila o nikom jiném, než o slavném herci, který existenciálně nastavoval socialismu zrcátko v proslulém skeči s čulibrkem – ano, hádáte správně, je to Oldřich „Mimikra“ Kaiser. Nelze si nevzpomenout na „vraťte mi nepřítele“ Jiřího Dědečka – ač takto si to tehdy nikdo asi nepředstavoval – láskyplné spojení v novou, kvalitativně vyšší jednotu.