Utichl vítr

„Loďko moje, / drž se, / Není žádná / země na dohled.“ Tyto verše nedávno kolovaly na sociálních sítích. Jejich autor Charles Simic, významný americký básník a držitel Pulitzerovy ceny za poezii, totiž 9. ledna ve svých osmdesáti čtyřech letech zemřel. Jde o báseň „Utichl vítr“ z jeho poslední vydané sbírky „No Land In Sight“ (Žádná země na dohled, 2022).

Narodil se 9. května 1938 jako Dušan Simić v Bělehradě. Jeho otce během války několikrát zatkli, až se rozhodl utéct přes Itálii do Spojených států, a on sám se s matkou a bratrem musel několikrát evakuovat. Začátkem padesátých let emigrovali do Paříže a v roce 1954 se konečně celá rodina sešla v Chicagu. Jak později řekl: „Přijel jsem s Hitlerovou a Stalinovou cestovkou.“ Po vojně studoval lingvistiku na univerzitě v New Yorku a někdy v té době začal psát první básně — už v angličtině. Byl redaktorem dnes už kultovního čtvrtletníku The Paris Review, plynule ovládal několik jazyků a překládal ze srbštiny, slovinštiny, chorvatštiny, makedonštiny i francouzštiny. Od sedmdesátých let působil jako emeritní profesor literatury a tvůrčího psaní na University of New Hampshire a v roce 2007 se stal „oficiálním básníkem“ Spojených států (Poet Laureate).

Charles Simic

Charles Simic

Kromě poezie psal Charles Simic také eseje, a to nejen o literatuře, ale i o jazzu, výtvarném umění nebo filozofii. Jeho básně byly většinou minimalistické a zdánlivě prosté, někdy fantaskní až divné, často si nebraly servítky a ťaly do živého, ale nepostrádaly lehkost, laskavost a vtip. Simic uměl psát nejen o dospívání, chudobě i hladu, které zažil během války, o děsivém, nepřístupném a nebezpečném světě, o nočních můrách, ale i o oblíbených jídlech, kráse jara a lásce k ženě — přestože vždycky s trochou sarkasmu a ironie, jako by se bál být romantik: „Její ústa jsou červená chaloupka, ve které vlk sežral babičku“, píše v básni „My Beloved“ (Moje milovaná). Zatímco ve slovenském překladu vyšlo alespoň několik básní v tenoučké sbírce Svet sa nekončí (Slniečkovo, 2011), čeští čtenáři si zatím mohli přečíst jen šest básní v překladu Petra Mikeše v antologii Vítr z Narragansettu (Fra, 2003) a několik jednotlivých překladů v časopisech, například ve Tvaru nebo v provedení Yvetty Shanfeldové v Souvislostech. Snad se v dohledné době dočkáme dalších.


Leden

Otisky prstů dětí
na zamrzlém okně
malé školní budovy.
Někde jsem četl,
že říše se udržuje 
krutostí svých věznic.


Uvedené básně jsou v autorčině překladu z anglického originálu.

Autorka je překladatelka.