05/10/2021 | komentář | Alžběta Stančáková

Útržky z budapešťského deníku

„Znovu sedím u toho stolu, v protějším okně se svítí, v bytě ale nikoho nevidím. Černá vlajka tam taky nevisí, pomyslím si nejdřív, když se ale trochu nakloním, zase ji zahlédnu,“ píše ve fragmentu ze svého deníku z Budapešti básnířka Alžběta Stančáková.

Hlásím se na Twitter údaji z Instagramu, chodí mi varovné e-maily o zneužití účtu


Sedím v naší budapešťské kuchyni a popékám — chtěla jsem psát dál, ale vyrušila mě moje spolubydlící, slovenská prozaička, která se zeptala, proč je v bytě cítit plyn. Já ale přesto sedím u trouby, dohlížím na svůj slaný závin a prosím otevřené okno, aby do místnosti vpustilo aspoň trochu vzduchu, jinak začnu psát ještě větší kokotiny než doposud.

Před víc než týdnem jsem odjela do Maďarska přes zavřenou hranici — s sebou negativní test, dva zvací dopisy z minisztéria a Petőfiho muzea a možná ještě něco… občanku a pas, ano. Soubojem s takřka nepřemožitelnou okenní kličkou začalo první moje ráno tady. Stála jsem na psacím stole a rumplovala oknem. Nejen že jsem si zadělala na puchýř mezi prsty, ale ještě jsem při tom omylem kopla do hrnku s čajem, čímž jsem pošpinila doklad o svém zdraví, který po mně naštěstí už nikdo nechce. Za oknem je pavlač, po níž obchází nervózní erdelteriér.

Dnes ráno se mi do erdelova štěkotu zdál obludný milostný sen o člověku, s nímž jsem nic neměla, nemám a nikdy mít nebudu. Šel se mnou na návštěvu k přátelům, schoval se do rozkládací pohovky a pak zcela nepravděpodobně vylezl, což mě rozesmálo k probuzení. Protože se mi ještě nechtělo vstávat, prožila jsem si v dalším snu ještě obskurnější románek s někým, s kým jsem něco měla, ale už mít nechci, a probudila se v rozpacích v podělanejch dvanáct. Když už jsem měla půl soboty v hajzlíku, začala jsem se nepravděpodobně učit maďarštinu, zašla do Humany, vyzkoušela si dirndl, pak se zase učila illativus, sublativusallativus a začala péct.

Peču skoro každý večer, protože se nám rozpadla pánev. Taky poslouchám spoustu chilských písní, za jejichž sdílení by mi někteří uživatelé nahlásili profil. I proto je asi lépe, že pořád zaměňuju údaje Twitteru a Instagramu — než zadám kód, jímž stvrdím, že jde o mou osobu, stačí mě všechny revoluční myšlenky opustit.

Dvojverší máma mrdala kýč / a tak se narodily děti je asi jedinou perlou mé literární rezidence

Škoda, že dál nepokračuje.

Sedím u psacího stolu v pokoji mé slovenské spolubydlící, která tu teď není. Občas se zahledím do protějšího okna. Svítí se v něm. Nějaký brýlatý, trochu tučný pán tam za stolem cosi sepisuje. O půlnoci zhasne, otevře okno a začne vyvěšovat černou vlajku. Patrně za zákaz vycházení, pomyslím si, vyhlásili ho dnes v sedm večer a ve dvanáct už má platit. Každý den do páté ranní.

Vypadá to, že pán s polohou vlajky není spokojen, pořád něco šteluje, víc a víc se vyklání. Napadne mě, jestli ta vlajka není symbolem jeho vlastní smrti a jestli nakonec nebude chtít z toho okna skočit.

Co tedy dělat — začít na něj ječet a u toho zoufale listovat učebnicí maďarské konverzace, várjon! je jedno ze slov, která vídám, když jezdím na kole, vyběhnout na ulici a zastavit se pod jeho oknem, říct itt vagyoksegíthetek?, zaslechnout na ulici blížící se kroky, v naší ulici je vždycky spousta policistů, vede totiž přímo k Országházu. Dobře že jdou, aspoň mu domluví, pomyslet si, jenže nakonec to bude celé trochu jinak. Je pět minut po půlnoci, začala policejní hodina, já stojím pod cizím oknem v pyžamu, v ruce držím učebnici s tmavozeleným obalem, zdobeným červenými klikyháky, a vysvětluju posunky strážníkům, že se ten muž nahoře chce zabít. Když ale vzhlédnu, je okno zavřené.

Nakonec mě pustí, měli by to se mnou těžší, kdyby něco sepisovali. Znovu sedím u toho stolu, v protějším okně se svítí, v bytě ale nikoho nevidím. Černá vlajka tam taky nevisí, pomyslím si nejdřív, když se ale trochu nakloním, zase ji zahlédnu, byla jen zakrytá větvemi stromu, stačilo změnit jediný detail a nový způsob sebevraždy je nasnadě.

Jedu na kole přes Lánchíd —

— lidé uskakují, protože kdosi přede mnou zvoní důrazněji než já, jedu na kole přes Lánchíd a vzpomínám na to, co jsem na jedné lodi před měsícem vyslechla o jakémsi Attilovi: „Dal mi medailonek s fotkou svého dědy a řekl, ať s jeho dědou zajdu na ten most, ze kterého tu tenkrát skočil. A já se čudovala, že jak mám vědět, který most to je, a on mi řekl, že v té době, kdy jeho děda skočil, tu přeci žádný jiný most nebyl.“ Tak vzpomínám na Lánchíd a ještě po něm jedu.

Poslední dny se nesou v duchu hovorů o nepříjemných skutečnostech

Proplouvám vším jako nějaký nepovedený druh delfína, který není zastoupen v seznamu ohrožených druhů.

Na Margaretině ostrově si přidřepnu k tlustému králíkovi, který má ovšem zbarvení zajíce. Malé děti vykřikují ussi! Napadne mě, že asi mluví o králíkovi, ve skutečnosti to však bylo spíš označení červa, který se mi patrně mrcasil pod nohama.


Další den sedím sama v Zsivagu až do zavíračky a další den jdu do muzea pro kolo. Je jenom půjčené, ale velmi speciální, obdivuje se mu celé patro. S jakýmsi Viktorem, který na mě v přílivu maďarštiny spustí slovensky, ho složíme a domů dojedu v dešti a promrzlá. Výjimečně pak nejdu skákat přes švihadlo a nejdu si ani dát pho, protože hrozně prší, ale uvařím si chutné rizoto s dýní, které sním už za hovoru se svou spolubydlící. Jejím fehér borem podliju svou krmi, ale ona mi dolévá skleničku, ať piju. Pak si jen pamatuju, že se jedna druhé s čímsi svěřujeme, mluvíme děsně nahlas, běžíme v noci do večerky pro další dvě flašky a já koupím v dohányboltu sárga camelky a mluvím u toho plynnou maďarštinou.

A protože se poslední dny, včetně toho včerejšího, nesou v duchu hovorů o nepříjemných skutečnostech, není ku podivu, že o pár hodin později usnu polonahá s rozsvíceným světlem v pokoji, takže mě každý, včetně erdelteriéra, co chodí po pavlači, musí vidět, a před postelí mám kýbl plný zvratků, který vyleju až někdy nad ránem.

V deset pak přijdou kominíci. Zaslechnu jen několikrát három, jinak nevím nic. A protože se mi zvedá žaludek při pomyšlení na rizoto ze včerejška, zajdu si na pho, natrávím, vyndám pračku a jdu si zaskákat.

Autorka je básnířka.