Útulný biedermeier české fantastické tvorby

Velcí nakladatelé v Česku v posledních letech prokazatelně začali vsázet na fantastickou literaturu. I tak se začínající čeští autoři se svými prvotinami ve velké míře obracejí spíše ke crowdfundingovým kampaním než na nakladatelské redaktory. Stejně jako starší generace autorů tak usedají do měkkého křesla vlastní, předem přesvědčené komunity. Pravé probuzení teprve přijde.

Míla Linc je dlouholetý pracovník Městské knihovny v Praze, ze které učinil jednu z bašt fandomového života v zemích Koruny české — CONiáš, pravidelné workshopy, menší  tematické akce atd. Pod tím vším je jeho podpis. Míla Linc je také spisovatel, dokonce — podle mého názoru — dobrý a zajímavý, především díky jazyku, který načerpal do značné míry ze středověkých a raně novověkých kronik. A v neposlední řadě je publicista a popularizátor historie, především čehokoliv spojeného s Mikulášem Dačickým. Právě jako publicista vzbudil nedávno velký ohlas dvojicí článků — nejprve o roli crowdfundingu pro nastartování kariéry adeptů spisovatelského řemesla a posléze o něco méně konkrétním povzdechnutím nad menším počtem skutečně kvalitních mladých autorů.

Jeho teze je jednoduchá: za stávajících podmínek je pro začínajícího autora fantastiky využití podobných kampaní sebevražedné. Proč? Protože zcela absentuje tlak na rozvoj řemesla či — řečeno v paradigmatu devatenáctého století — talentu. Je to snadná cesta, která eliminuje střet s kritikou, tlakem na kvalitu, hlasem rozumu a potýkání s redakcí. Místo toho uzavírá dotyčného do bubliny nadšenců, kteří se sami utvrzují ve své výjimečnosti, kterou přece podtrhuje i to, že nejsou závislí na starých nakladatelských strukturách.

Rozvoj sociálních sítí přinesl zajímavý fenomén – zatímco dřív se texty tříbily a na veřejnost se dostávaly ne nutně dokonalé, ale jistě nějakým způsobem cizelované, dnes jsme svědky neskutečného množství literární hlušiny a štěrku. Lidé obecně podlehli představě (a netýká se to jen umělecké tvorby), že možnost někde něco publikovat, i kdyby to měl být status na Facebooku či fotka na Instagramu s milionem hashtagů, je sama o sobě garantem toho, že ono sdělení má nějaký smysl či hloubku. Že dotyčný má nárok, aby jeho myšlenka někoho zajímala. Což je samozřejmě hloupost. Internetové diskuse pod sportovními i politickými zprávami budiž příkladem.

Pro Mílu Lince se jedná v podstatě o otázku volby, zda chce mít autor dobrou knihu namáhavým způsobem, nebo špatnou (ve smyslu uměleckém, ale i čistě materiálním) knihu jednoduchým. Problém je ovšem komplexnější — souvisí s tolikrát omílanou neochotou (či už dokonce neschopností) odlišovat fakta od smyšlenek a analyzovat vlastní okolí, o své osobnosti nemluvě.

Projevy na sociálních sítích a vytváření egomaniackých samožerských sociálních bublin je pouze důsledkem nedostatečné podpory školství, protežování jednoduchých a zkratkovitých řešení i myšlenek a neochoty zkoumat problémy do hloubky. V době stoletého výročí od vzniku Československa a zvýšeného zájmu o Hovory s TGM si zaslouží připomenout i o něco mladší Hovory s Janem Masarykem, z nichž je jasné, že se jedná o oblast jednak deformovanou a jednak zanedbávanou přinejmenším sedm desetiletí.

Jinými slovy: sebevědomé vyžadování jednoduché cesty k úspěchu, v tomto případě symbolizovanému knihou, je součástí procesu primitivizace a zprůměrování celé společnosti (vzpomeňme rozhovor s Tomášem Grimem o důvodech, proč odchází ze školství).

Cesta spolehnutí se na nakladatele coby garanty „věcí okolo“ od redakce po tisk a distribuci, aby spisovatel mohl být jen spisovatelem, či na literární soutěže a workshopy samozřejmě není samospásná. Pomineme nyní otázku špatné nakladatelské práce — konkrétně ve fantastice je určitou brzdou pro zrod nových skvělých a úspěšných talentů i určitá setrvačná mentalita.

Přestože roste význam velkých nakladatelských domů (Argo, Albatros, Host, Euromedia), platí, že pro domácí fantastiku jsou stále nejvýraznější menší specializovaná nakladatelství, která často nemají ambice větší než „udělat hezkou knihu“. Marketing a riskantní projekty jsou věci na okraji zájmu, mnohdy pochopitelně, protože neúspěšná velká investice by mohla podobné nakladatele potopit.

Dále se často česká fantastika zacykluje — viz například přetrvávající obsese unifikovanou „českou akční školou“. A přesto, že se většina nakladatelství snaží dělat svou práci pořádně, stále platí, že vydat dnes knihu je jednodušší než kdy dřív. U literárních workshopů pak existuje nebezpečí, že jejich pořádající budou ze stejné sorty jako autoři hledající řešení svého tvůrčího pnutí na nejrůznějších startovačích. A zároveň platí, že u nás chybí platformy, kde by se střetávaly různé názory a hnutí — a opatrné pokusy se končí slovy klasika v obviňování z toho, kdo komu zabil tetičku.

V duchu povzdechu každé jedné stárnoucí generace se tedy sluší opět vyzdvihnout onu jednoduchost, s níž dnes lidé mohou dostat své výplody k jiným lidem — a také jednoduchost jejich, ale i našich životů.

Z nejmladší generace intenzitou své práce vystupuje Julie Nováková či Jan Kotouč s ambicemi prorazit i v zahraničí (a nutno podotknout, že také ochotou vytáhnout s sebou i vřískající českou fantastiku jako celek), ale jinak jsou mladší autoři stále ve stínu starších generací. Ať už těch, které se musely vyrovnat s tlakem totality (Neff, Novotný, Vrbenská), následně nekontrolovatelným náporem zahraniční popkultury (Procházka, Kulhánek, Kopřiva) a nakonec aktivní snahou dělat fantastiku jinak (Renčín, Jůzlová). Jako by nejmladší generaci chyběl silný otřes, který by ji jako celek (nebo aspoň ve větším procentu) vytrhl z komfortní zóny.

Je to ambivalentní pocit, ale vývoj několika posledních let nejen u nás, ale hlavně i v okolních zemích visegrádské čtyřky je vlastně v tomto ohledu docela nadějný — mládež začíná být společensky aktivní. A na Slovensku a dokonce už i u nás, zemi zaslíbené zoufale tvrdohlavému biedermeiru, se přece začíná dařit hororu! Takže je jasné, že se něco musí (bohužel) stát. Snad si z toho pak naše fantastika něco vezme.