31/08/2020 | recenze | Milan Valden

Úvahy chovatelky pávů

O psaní, čtení, americkém Jihu i víře. Recenze esejů jižanské spisovatelky Flannery O’Connorové.

Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy. Příležitostné texty.
Přeložil Marcel Arbeit
Argo, Praha 2019

Věděli jste, že pávi se mohou dožít až pětatřiceti let? Slavná americká jižanská spisovatelka Flannery O’Connorová (1925—1964), autorka románu Moudrá krev a povídkových sbírek Dobrého člověka těžko najdešVšechno, co se povznáší, se musí setkat, se chovu pávů věnovala od mládí, a tak o nich věděla prakticky všechno; měla jich na zahradě svého domu desítky. V posmrtně vydaném souboru „příležitostných textů“, esejů a přednášek Tajemství a mravy, který v roce 1969 uspořádal se svou manželkou Sally básník, esejista a překladatel Robert Fitzgerald, správce literární pozůstalosti O’Connorové, však úvodní text o pávech „Král ptačí říše“ tvoří výjimku; ostatních třináct textů, rozdělených do šesti oddílů, se věnuje literatuře a psaní, a to z mnoha různých úhlů pohledu. Všechny ale spojuje autorčin vytříbený styl, pregnantnost projevu, v němž není ani slovo navíc, čtivost, brilantnost a v neposlední řadě také ironie a zábavnost.

V druhém (po pavím) oddíle jsou soustředěny tři texty, které se dotýkají americké jižanské literatury, k níž O’Connorová patří. Autorka zde stále aktuálně vyzývá mimo jiné k tomu, abychom umělce přijímali takové, jací jsou, protože jinak hrozí, že když se budeme licoměrně ptát, kdo dnes mluví za Ameriku, tak odpověď bude znít: „reklamní agentury“. Podle O’Connorové má smysl naslouchat spisovatelům, pokud o něčem podávají svědectví, ne když teoretizují — a její eseje vskutku nepůsobí jako plané teoretizování. Břitce uvažuje například nad groteskním typem jižanské beletrie, který je ale často míněn v pejorativním slova smyslu: „…čtenář ze Severu bude říkat groteskní všemu, co pochází z Jihu, s výjimkou toho, co groteskní skutečně je; v takovém případě bude říkat, že je to realistické.“ Polemizuje také s mýtem „osamělého autora“, který trpí samotářskou činností, jakou je psaní; podle O’Connorové je to klišé a přežitek z doby romantismu, která si libovala v obrazu umělců jako trpitelů a rebelů. Zastává se také regionálních autorů — podle ní byla nejlepší americká beletrie vždy regionální.

Další oddíl zahrnuje texty „Povaha a cíl beletrie“, „Psaní povídek“ a „O vlastní tvorbě“. Již z názvů je patrné, že autorka zde čerpá z vlastní autorské praxe. Ne že by ale rozdávala rady, jen nabízí vlastní příklady. Podle ní například není pravda, že moderní romanopisci kreslí obraz světa jako nesnesitelného místa bez naděje, jak si lidé často stěžují. Podle autorky je tomu naopak už proto, že „lidé bez naděje romány nepíší“. A dokonce je prý ani nečtou. Beletrie má být podle ní „zároveň obyčejná i tajemná“. A ta, která není dobrá, je k ničemu. Závěry O’Connorové jsou jasné a průzračné: nevěří, že se dá na školách naučit psát, ale dá se naučit, jaké jsou limity a možnosti slov a také to, že slova si zaslouží úctu. Též se diví, že mnozí považují povídku za jeden z nejobtížnějších literárních žánrů; pro ni je to naopak přirozený způsob lidského projevu a beletrie je způsob, jak něco ukázat. Problémem při psaní povídek je, že by měly odhalit co nejvíce z tajemství existence. Proto podle O’Connorové tvoří beletrii dvě věci: smysl pro tajemství a smysl pro mravy a „úkolem beletrie je uchopit tajemství prostřednictvím mravů“. Když studujeme román, měli bychom se zamyslet nad tajemstvím, které je v něm obsaženo, věří O’Connorová.

V pátém oddíle se autorka zamýšlí nad vztahem beletrie a psaní k víře a katolictví. I tyto úvahy byly pro věřící spisovatelku důležité, našim čtenářům, nebo alespoň části, budou však patrně nejvzdálenější z celého souboru jejích esejů a přednášek. Podle O’Connorové je ale například důležité, že křesťanský romanopisec dokáže na rozdíl od těch pohanských rozpoznat hřích…

„Spisovatel píše o tom, co je schopen ztvárnit uvěřitelně,“ píše autorka v eseji „Katoličtí romanopisci a jejich čtenáři“. Stručnější a výstižnější charakteristiku dobré, umělecké beletrie bychom možná stěží našli. A je myslím jasné, že i sama Flannery O’Connorová se tím řídila a přesně tak své povídky a romány psala.

Tajemství a mravy jsou taková ta chytrá knížka, která to ale nedává na odiv a nepovyšuje se nad čtenářem jakousi kategorickou moudrostí, proti níž nelze nic namítnout. A ani snad netřeba dodávat, že pozoruhodným způsobem doplňuje naši znalost autorčiny prozaické tvorby.