O Mawerovu produkci se v Česku dlouhodobě stará nakladatelství Kniha Zlín, které vloni rovněž vydalo reedici u nás dosud nejznámějšího (na čemž má nepochybně značnou zásluhu i jeho nedávné zfilmování) Mawerova díla Skleněný pokoj, jehož příběh se odehrává v dějinných kulisách slavné brněnské funkcionalistické vily Tugendhat. Ani tentokrát se autor nezalekl citlivé historické látky a přenáší nás do bouřlivých událostí Československa v roce 1968, aby skrze příběhy několika hlavních hrdinů nechal promlouvat klíčové události „velkých dějin“, jež na celá desetiletí předznamenají budoucnost evropského kontinentu.

Román je tvořen dvěma hlavními dějovými liniemi, které se postupně přibližují současně s tím, jak události pražského jara nabývají na intenzitě. Samuel Wareham, diplomat ve službách Jejího Veličenstva, se ocitá na jedné z protestních pražských schůzí, kde nadšenci převážně z řad studentstva formulují politický program „socialismu s lidskou tváří“. Potká se tu s českou dívkou Lenkou a čtenáři může být jasné, že od té chvíle je i studený britský čumák nenávratně ztracen ve víru iracionální a svobodomyslné lásky. Paralelně s Lenkou a Samem sledujeme rovněž osud dvou anglických teenagerů, Jamese a Ellie, kteří se vzájemně vyhecují a vydají se na cestu autostopem napříč Evropou. Přestože jejich vztah je, jak jinak, komplikovaný, celková nálada jejich výpravy symbolicky skvěle zapadá do revolučního nadšení v Československu: polehávají v trávě u silnice, podávají si jointa, příležitostně se pomilují a diskutují o svých snech a ideálech. Když se spontánně rozhodnou, že namísto k moři vyrazí do Prahy, protože se tam děje něco velkého, setkávají se na hranicích s Lenkou a Samem, kteří jim nabídnou odvoz a ubytování. Velice záhy ovšem zjistí, že v Československu nejde o žádnou „naivní pařížskou demonstraci pro studenty“, ale že se tu střílí ostrými. Samovi potom nezbývá než napnout své diplomatické schopnosti a pokusit se dostat všechny pokud možno do bezpečí — tedy co nejdál od východního bloku.

Jak bývá u Mawera zvykem, Pražské jaro je řemeslně kvalitně zpracované dílo bohatě protkané sítí historických a kulturních odkazů a reálií. Co chvíli někde zaslechneme hrát Janáčka nebo Smetanu, kterým zdatně sekundují „duchové“ Kafky a Haška, procházející se temnými pražskými uličkami. I když některé narážky drhnou nebo nedávají moc smysl („slzy dávno vyschly jako voda z tvrdých vápenců Moravského krasu“, „mohl se vznést nad řeku jako golem a kamsi odplout“), celkově je zajímavé sledovat, jaký obrázek si postarší britský konzervativní intelektuál o Československu vytvořil. Mawer hojně a velmi nekriticky pracuje s národními stereotypy, které vtěluje do svých postav. Zatímco bývalá Samova milenka, Britka Stephanie, je rezervovaná a chladná, prezentuje se vybranými způsoby a voní se parfémem, Češka Lenka je divoženka „slovanské krve“ a „výrazných lícních kostí“, která se zásadně voní jen „přirozenou vůní“ a spontánně se vrhá nahá do říčního proudu. Lenčina bezstarostnost je natolik okouzlující, že je pro ni Sam ochoten vzdát se svého opečovávaného britského cynismu a poprvé v životě poznat opravdové vzplanutí citů. Zároveň se však nelze zbavit dojmu, že v oné „slovanské svobodomyslnosti“ je cosi naivně nedospělého. Lenka je spíš jako dítě, jehož nadšením se Sam nechá strhnout, aniž by ovšem zcela opustil úlohu moudřejšího a zkušenějšího dohlížitele.

V nesouměrném vztahu Sama a Lenky lze spatřovat odraz toho, jak se k zemím bývalého východního bloku stavěl Západ po pádu železné opony: do naší konzumem a kapitalismem dosud nezkažené demokracie se Západ „zamiloval“ a tak trochu nám ji záviděl, zároveň nás ovšem vždycky viděl jako děti, které je potřeba k té opravdové demokracii teprve vychovat. Tomuto čtení by odpovídal i fakt, že všichni Pražané, a vlastně i celá Praha v románu působí jako poněkud neživotné filmové kulisy, do nichž si zahraniční štáb přišel za veliké peníze natočit napínavý trhák. Všichni ti „Kafkové“ a „golemové“ působí jako líbivé karikatury, odznaky intelektuálského vychloubání, které se skutečným historickým významem mají jen málo společného. Se sexuálními avantýrami je to podobné: jako by hlavním životním posláním „mytických slovanských rusalek“ bylo podrobit se „přísnému, ale spravedlivému“ pohledu moudrého muže ze Západu. V obou případech nejde o snahu pochopit, ale o snahu udělat z dotyčného objekt, s nímž může autor libovolně manipulovat. Je to sice zábavná a místy strhující podívaná, o skutečných lidech a traumatických osudech v době pražského jara nám ovšem neřekne téměř nic.


Simon Mawer: Pražské jaro, přeložil Lukáš Novák, Kniha Zlín, Zlín 2018