Impuls někdejších debat pak vycházel z představ mladého (někdy hlavně duchem) a rozzlobeného okruhu autorů a příznivců A2, že literaturu ovládá hravá a do sebe zamilovaná a trochu blboučká postmoderna, která vykazuje značnou bezzubost nebo dokonce naivní loajalitu v žádoucím boji s kapitalistickým neřádem. Tehdy také tak nějak visel ve vzduchu nezdůrazňovaný předpoklad, že angažovanost občansky aktivních tvůrců znamená vždy také trochu socialismus, levici či alespoň boj se „systémem“ — což je mimochodem praktický pojem, který v sobě v případě potřeby zahrnuje vše od školního rozvrhu po korporátní struktury.

Od těchto pionýrských dob vizí a předpokladů se svět zase o něco změnil a mediální realita s ním (a někdy i proti němu). Postfaktuální média kolem nás zuřivě vyšlehávala pěnu dní do kauziček, kauz a „krizí“, zdroje informací nenápadně zarůstaly houštinami internetu, konspirace se generovaly v přímé úměře k intelektuální smělosti absolventů „vysoké školy života“, jedno tvrzení přebíjelo druhé a dezinformační weby bobtnaly svou nehorázností jako houby po dešti a přinášely své „alternativní“ vědění do českých obýváků. I seriózní média poplašena znejišťováním své někdejší autoritativní pozice vyšla požadavkům doby vstříc a vypustila do arény nejednoho apokalyptika: většinou středněvěké muže, kteří úpadek vlastních fyzických a duševních sil skromně zaměňují s úpadkem celé civilizace. Ale čas jde dál a click-baity se divoce mísí s virály a nezvladatelná touha po mediálním flirtu se epidemicky rozlétá do světa, aby polaskala všechny ty Ringo Čechy a Konvičky a tu a tam sedla i na zdánlivě „obyčejného člověka“ — i on se nyní angažuje a často vskutku umělecky. „Když jsi v tísni, řekni to písní“ zpívali už v roce 1992 Mňága a Žďorp, a v tísni je tak dnes nejen pořízek Tomáš Ortel, ale i subtilní ženy tradičních hodnot jako Dominika Myslivcová a Olivie Žižková.

David Zábranský, foto: Ramune Pigagaite

David Zábranský, foto: Ramune Pigagaite

Ano, žel bohu to, co si před nějakým rokem literární inženýři představovali jako poctivou angažovanou uměleckou revoluci zdola, se nyní děje úplně podle jiné společenské siločáry. Paradox celého toho „informačního“ podnikání bezděčně, ale pregnantně demonstroval předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička, když jednoho dne sebral odvahu a řekl to, co si myslí všichni (pro změnu o uprchlících). Jenže opatrně: „všichni“ nemohou být „všichni“, to by postrádalo nutnou kontroverzi, musí tu prostě být někdo, kdo si nemyslí to, co „všichni“: samozřejmě, bystrý čtenář už ví, je to ona, pražská kavárna (sluníčkáři, havloidi, pravdoláskaři…), tu je potřeba umravnit, dát jí najevo, kam patří, že je v ušmudlaných Čechách, kde nebude zavádět žádné evropské vymyšlenosti, kde nebude přehlížet lid, přeceňovat kultivovanost a kulturnost, pohrdat čísly a statistikami a přeceňovat prakticky nepoužitelné ideje, jako je idea lidských práv. V kurzivě jsou spojení (ano, výběrově a mimo původní kontext), kterými David Zábranský charakterizuje hlavní a jedinou postavu svého monodramatu pro Studio Hrdinů Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, truhláře Majera. Tento Majer ztělesňuje nejen příkladného sluníčkáře, ale též hipstera, milovníka současného německého divadla a prototypického obyvatele pražské Letné, který se vyzná v trendech (západního!) životního stylu. Zábranský tímto počinem, podpořeným řadou dalších mediálních vystoupení, chtěl snad v jakémsi původním záblesku uměleckého záměru obohatit slovník diskutérů z Novinek o sousloví „lidi typu Majer“. To se mu s největší pravděpodobností ale nepovede, protože ač tento angažovaný intelektuál splňuje to, že odvážně říká, co si myslí „všichni“, jeho zaumný apologetický styl ani zdaleka nedosahuje prudké pudové naléhavosti Ortelových rýmovaček a porozuměno mu tak může být zase jen v té zahálčivé hipsta kavárně plné havloidních pozérů.

Mluvíme-li o vyjadřovacích schopnostech Davida Zábranského, nezestárlo to, co o jeho románu Martin Juhás čili Československo řekl prozřetelně Pavel Janoušek: „Vlastně je to pozoruhodný pokus, jak založit uměleckou výpověď na hyperbolizaci informačního šumu“ (Host 7/15). Nezbývá než smutně dodat, že nikoliv jen uměleckou, ale s ohledem na četné mediální výstupy i civilní výpověď. Zábranský se nevzdává své kluzké metaforiky, s jejíž pomocí musí názorový svět „lidí typu Majer“ (tedy onu „přehlídku tuposti a nabubřelosti antizemanovských kruhů“ — viz Salon 14. září 2016) frapantně zploštit, zeschematizovat — aby pak mohl tomuto vlastnoručně zplichtěnému schémátku sdělit své velké a tvrdé pravdy podpořené kvazihistorickými „demytizacemi“ („V Přemyslově říši se mluvilo, psalo a přemýšlelo všelijak“). Jenže opravdu si David Zábranský myslí, že proevropským liberálním kruhům vadí Miloš Zeman jen pro svou nadváhu, „popelníček“ a nafukovací člun? Není to spíše kvůli proruským a pročínským aktivitám, na jejichž rizikovost upozornila i BIS? Není to kvůli suitě všech těch Mynářů, Tvrdíků, Šloufů a dalších? Extrahuje-li ve své hře Zábranský naše dějiny na česko-německý konflikt, opravdu nebyli ti ve své době extravagantní obrozenci českého jazyka a kultury podobni spíše té kavárně než poddajné a pragmatické „většině“? A to samozřejmě včetně té (opět) německé inspirace ve smyslu romantiky národních duchů a států… Ale co, to přece nikdo zkoumat nebude, řekl si zřejmě autor a koncept „domoviny“ i celého „dramatu“ byl na světě.

Během diskuse na Měsíci autorského čtení v Brně 18. července David Zábranský mimo jiné publiku sdělil, že za největší osobnost současnosti, kterou historie teprve docení, považuje prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka. Nutno říci, že způsob Ovčáčkova zacházení se slovy a významy si již jeho uctívač Zábranský osvojil — oba dva se světem nakládají jako bludiště na Petříně.

Všechny stopy směřují k tomu, že vlastně celé Zábranského mediální a umělecké pitvoření nemá jinou motivaci než třeba píseň „Evropo, dýchej“ Olivie Žižkové z Náchoda. Ta také léta neusiluje ani tak o sdělování nějakých pravd — natož nepohodlných —, ale jak napovídá její předchozí umělecká identita „Darina Rolincová Revival“, byla to vše především veliká touha po lepkavé slávě českého showbizáru, co jí bylo múzou. A konečně se tedy zadařilo — rovnou oběma. Rozdíl je nyní hlavně v tom, že zatímco o vyučené kuchařce z Náchoda, která si „ale dále šla za svým cílem“, i Reflex napíše, že je „pitomá husa“, ohlasy na Zábranského textovou koláž z mediálně přilnavých floskulí a tagů (v slovní konstelaci imitující intelektuální výkon) se nesou v následujícím, pateticky objevitelském duchu (zde Radmila Hrdinová, Novinky 19. září): „Úskalím inscenace je její vtipnost, jež mnohé diváky může odvést od podstaty textu, který je jedním z nejpreciznějších i nejprovokativnějších pohledů na naši společnost po roce 1989.“ Ay, caramba! — chce se zvolat, kdo z vás to má, pánové?

Ovšem i poté, co řeka času odnese tuto senzaci, zůstane Zábranský jistým milníkem našich malých dějin literárních půtek. Především tedy jako důkaz aktuální nemožnosti angažovat se dle sociálně jitřivých mustrů dvacátého století, jak sní levice. Angažovanost se tu se škodolibým paradoxem splněného přání obnovila v parazitismu na nejpokleslejších mediálních obsazích. Zábranského hra i mediální rozruch, který je její nedílnou součástí, jsou sepsány vpravdě postfaktuálně, na míru kolektivnímu mozku, který atavisticky upřednostňuje povědomé signály (Zeman, Němci, kavárna…). Tímto políčkem do tváře (sebe)kritického rozumu se autor pasoval na nefalšovaného užitečného idiota.