V blbosti a náladovosti jsme si všichni rovní

Co budete dnes číst? Asi to bude Hátif. Med a cigarety z poslední knihy List v perzštine. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Je jich samozřejmě víc. Některé ročníky MAČ jsem sledoval jen z dálky, ale mnohé spisovatele znám dobře z jiných festivalů či aspoň kaváren. Ale jinak shodou okolností chodím na MAČ od počátku. Nepamatuji si už vůbec na svoje první vystoupení, ale přede mnou četl svoje básně Miloslav Topinka. Jeho přednes na mě udělal silný dojem. Jsem rád, když se daří přitáhnout taková jména jako Ľubomír Feldek nebo Dušan Dušek a vůbec poctivé autory, kteří nejenže už něco napsali, ale i něco pochopili a dokážou to předat. Když jsme u toho, jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? Jako chlapec jsem velmi rád v rádiu poslouchal verneovky a dřív jsem připravoval literární pásma pro rozhlas. Vývoj potom šel už zřejmě beze mě. Člověk se nemůže vrhnout do všech směrů. Těch umělecky ambiciózních počinů je v záplavě spotřeby velké množství, ale mnohé z nich v knižní podobě nic neznamenají. Naopak některé básně či písně známe jen z poslechu, a i když jsme je nikdy neviděli na papíře, dokážeme si je zapamatovat. To je podle mě důležité i u prózy, když je v ní aspoň jedna věta či metafora, kterou si člověk v té záplavě slov zapamatuje. Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? Slavná slovní spojení mají nejen své autory, ale bohužel i své vyznavače. Od Havla jsme se toho jinak moc nenaučili. Ale vy to máte aspoň zdokumentované a přesně víte, odkdy je blbá nálada v platnosti. Často mám dojem, že všeobecná blbá nálada se lepí zejména na konkrétní lidi. Nemusí být blbí ani nevzdělaní či nesečtělí. Člověk s blbou náladou může být prohnaný intelektuál z hlavního města nebo negramotný rolník z opačného konce světa, nemůžou za to. V rámci společenské atmosféry jde už o něco jiného, tam už za to může výkvět podobných lidí, kteří zneužívají folklór a důvěřivost prostého lidu. V blbosti a náladovosti jsme si všichni rovní. Všichni jdeme příkladem. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? Zlepšení – zhoršení – zlepšení, to se ukáže po čase jako něco velmi relativního, zanedbatelného. Morava je podle mého skromného názoru dobré místo. Vždycky se sem těším. Máte něco, co dala světu naposledy Kalifornie v dobách hippies. I váš kraj si zaslouží, aby jej objevil široký svět. Máte co nabídnout v reálném prostředí i v umění. Vážím si lidí, kteří opatrují půdu a sadí ovocné stromy. V Lednici se šlechtí nové odrůdy. V Bojkovicích máte Radima Peška, který vrátil do krajiny staré odrůdy. Kdybych tu žil a nevěděl co s konopím, s ním bych se poradil jako s prvním. Tak jako bych se jako prvních zeptal Pavla Řehoříka a Petra Minaříka, jak bojovat s Větrnými mlýny. Čestným hostem MAČ je letos Španělsko. Jaký je váš vztah ke španělské literatuře? Španělsku kdysi patřila polovina světa a ke španělské literatuře se v našich představách přirozeně přimyká i všechna další hispánská tvorba. Znám například dánského spisovatele Rubéna Palmu, který se narodil v Chile a píše španělsky. Polovinu z toho, co je přeložené ze španělštiny do slovenštiny, přeložil můj vzácný přítel, seňor Vladimír Oleríny, který vyrůstal v Argentině. Bohužel nás před několika týdny opustil. Překládal především avantgardní latinskoamerické spisovatele, kteří jsou dnes už klasici: Marquéze, Borgese, Cortázara, jako i současné Španěly a Katalánce. Některé z těch 140 knih od něj mám s věnováním. Budu rád, když k nim přibudou další stejně dobré moderní překlady z vaší provenience. To, že MAČ přiváží třicet jedna současných španělských autorů, je skvělá zpráva. Je to nejvýznamnější počin kulturního léta v našem prostoru. Možná se právě díky tomu vynoří překladatel, který nám je dokáže postupně přiblížit. Samozřejmě, u nás z této neuvěřitelně bohaté literatury překládají i další – Roman Brat nebo Ján Zambor. Ten přeložil podle mě vůbec nejkrásnější španělskou báseň „Temná noc“ od Svatého Jana z Kříže. Carlos Saura podle ní dokonce natočil celovečerní film. Snad si budeme moci během festivalu připomenout i tento vynikající snímek.