Proč právě tu?

Mám ráda povídky, víc než romány. Nezapomenu na svoje první setkání s Buninovými nebo Čechovovými povídkami. Temné aleje lásky jsou i mou láskou. Taky si myslím, že jako žánr je povídka snadněji zfilmovatelná. Má v sobě jakousi zkratku, ucelený oblouk příběhu a dává možnost víc variovat, fantazírovat, domýšlet. Nelákalo by mě adaptovat látku jedna ku jedné. A Jiří Kratochvil je povídkový mág. Prostě své řemeslo umí dokonale. Myslím, že si je toho svého čarodějnictví docela vědom a baví ho vypouštět do světa své literární otisky. Já jsem se na ně taky nachytala a vůbec toho nelituji. Taky jsem cítila, že když budu pracovat s jeho materiálem, budu mít jistou volnost a možnost vlastní fantazie. A úplně mne to pohltilo, spálilo, dostalo.

Povídka mě oslovila okamžitě, a to je první předpoklad. Má vynikající příběh a strukturu s několika rovinami. Je filmová, napínavá a dráždivá. Odkrývá tenata sexuality a navíc sexualitu chytře posunuje dál. Je o zvrácené touze manipulovat, kde láska, v tomto případě deviovaná, hraje hlavní roli v mezilidských vztazích. Je srozumitelná každému, protože lásku žijeme v běžném životě všichni. Na slyšení fondu kinematografie nám byla položena otázka „Jaká je cílová skupina vašeho filmu?“. Producent Čestmír Kopecký docela vtipně odvětil, že všem s IQ nad 100 bodů. Říkala jsem si, že oni nepochopili, že se týká všech, kdo se poprvé políbili, zamilovali, šťastně či bolavě. Vlastně i jich samotných. Sexualita a láska nás dohání k výkonům i pádům. Je motorem, pro někoho štěstím, pro jiného zkázou. Každý ji v sobě máme nějak uloženou ze vztahů, kterými jsme prošli.

A ještě je namístě upozornit na skutečnost, že právě tato povídka byla oceněna jako nejlepší z antologie českých povídek, která v roce 1997 vyšla v USA.

Název filmu i povídky odkazuje ke kandaulismu, sexuální fantazii, kdy partner ukazuje partnerku jiným lidem pro potěšení; v anotaci snímku se píše o „magickorealistické tragikomedii“. Co si pod tím představit?

To je právě to Kratochvilovo umění! Nejen že chytře oživuje mytický příběh lydského krále Kandaula ze sedmého století, on ten archetypální příběh srozumitelně přenáší do století dvacátého, a ještě víc úchylku deviuje tím, že ji aplikuje na deviaci literární. Hlavní hrdina Jiří píše básně a vydává je pod ženským jménem. O mystifikaci ví jen on a slečna, která této původně kratochvíli půjčila své jméno. Mimochodem, Kratochvil se mi přiznal, dokonce to někde i napsal, že takto podobně experimentoval sám a že je to jeho žitá zkušenost. A když se tohoto modelu zmocní další hrdina Ludvík, ale pouze proto, aby se dostal ze svých mindráků, a cynicky účelově a zvráceně mystifikaci začne používat pro svou manipulaci okolí, všechno se zamotá.

Velmi intenzivně jsem sedm let pracovala s profesorem Höschlem na dvou projektech — Záhadách duše a pořadu Emoce a my. Celkem 24 dokumentů mělo za cíl detabuizovat psychiatrii jako obor. Vyslechla jsem a natočila mnoho příběhů, někdy velmi bolavých, a samozřejmě mě to nějak poznamenalo. Začala jsem víc a jinak vnímat lidi, svět kolem sebe a vlastně i sebe. To také byla jedna z motivací k tomu, napsat scénář a zkusit natočit hraný film. Sledovat optikou kamery určitou část života filmové postavy, vnímat její vnitřní svět a rozklíčovávat důvody jejího chování vůči okolí.

Monika Rychlíková, foto: Davod Konečný

Monika Rychlíková, foto: David Konečný

Konzultovala jste adaptaci s Jiřím Kratochvilem? V jednom rozhovoru říká, že stejně jako Milan Kundera adaptacím spíše nevěří.

Ano, konzultovala. Máme vlastně doteď taková sezení v brněnské kavárně Savoy. Ale nenutí mě do něčeho, co necítím, prostě mi „jen“ radí. Není tím typem kategorického autora. Jiří je velkorysý a charismatický, svým způsobem autista s ohromným smyslem pro čest. Stará dobrá škola. Zatím nikdy nedal souhlas k zfilmování čehokoliv ze svého díla. Asi se vzácně doplňujeme, já extrovertka a on plachý introvert. Jednu dobu ve svém životě vůbec nemluvil, jen psal papírky, a své dílo pálil, potom koktal.

Zmínil jste Kunderu. Kratochvil se vůbec netají tím, že Kundera je jeho vzorem, že se mu líbí jeho poetika. Proč bychom se nemohli pokusit navázat na to nejlepší, co v české moderní literatuře bylo? Kunderovy zfilmované povídky ještě před jeho odchodem do zahraničí (mimochodem „Já, truchlivý Bůh“ se natáčela v Brně) patří k tomu lepšímu dědictví v české kinematografii. A to Kratochvilovo souznění s Kunderou, to by měla být vlastně přednost našeho projektu, i směrem do světa! Kratochvil je jeden z nejpřekládanějších českých autorů.

„Smrt krále Kandaula“ je — stejně jako celá tvorba Jiřího Kratochvila — spjata s Brnem. Dá se město považovat za dalšího „herce“?

Ten film se může natáčet kdekoli. Není určen jen divákům z Brna a okolí. Hlavní hrdina Jiří se může klidně jmenovat Georg a pracovat ve cvokárně třeba v New Yorku, nebo se může jmenovat Jurij a chodit do cvokárny v Moskvě. Pro mě je úplně nejpodstatnější příběh. Tomu podřizuji vše. Brno je jemnou konturou, kulisou a je to Kratochvilovo město. Proto ta volba. Politický kontext doby také není úplně důležitý, tvoří jakýsi rám k příběhu, jako je rám obrazu. Brno má tu potřebnou atmosféru. Třeba na fotografiích, už máme nafocené i exteriéry, vypadá krásně zvláště na černobílých fotografiích Davida Konečného a Hany Palové. Vlastně i volba točit film černobíle je služba příběhu, aby nebyl vizuálně rušen, měl své tempo a poetiku a to „přísné“ pozadí mu dávalo jistý řád. Víte, že vynikající film režiséra Vladimíra Morávka Nuda v Brně se z devadesáti procent v Brně ani netočil?

Jste známá jako dokumentaristka a televizní režisérka. Odkud se vzala motivace natočit celovečerní hraný film?

Patrně to bude souviset s nějakou vývojovou etapou v mém pracovním životě. Trvá, než věci uvnitř mne dozrají, ale když dozrají, nepustím je. Je v tom i část mé touhy a umanutosti. A asi mi také v české kinematografii začala chybět rozmanitost, jiná poetika. Když sleduji současné filmy, v něčem mi připadají podobné. Možná je to i tím, že v nich hrají stejní herci. To odvádí pozornost od příběhu. Automaticky přemýšlíte, kde všude jinde herec hrál, a role splývají. Záměrně a pomalu jsem proto pro „Smrt krále Kandaula“ hledala v divadlech „své“ herce. Vlastně film je do poslední roličky obsazen zatím ne moc obsazovanými herci.