04/08/2016 | komentář | Jan Váňa

V době po pravdě

„Postpravdivostní“ – tak označuje současnou politickou sféru ve svém článku šéfredaktorka sekce News & Media v The Guardianu Katharine Vinerová. Autorka se zamýšlí nad nedávným vývojem žurnalistiky, především s důrazem na dvě výrazné aféry: brexit a americký „trumpismus“.

„Brexit,“ píše Vinerová, „byl prvním velkým hlasováním v éře postpravdivostní politiky. Apatická kampaň pro setrvání Velké Británie v Unii se pokusila bojovat proti výmyslům fakty. Brzy však zjistila, že fakta nemají žádnou šanci.“ Řada pobrexitových analýz zdůrazňovala především neznalost (až hloupost) hlasujících Britů, kteří až zarážejícím způsobem slyšeli na podbízivá a zkratkovitá popularizační hesla „odchazečů“. Ta se přitom velice záhy, jako třeba v případě „350 mil. liber pro britské zdravotnictví“, ukázala jako naprosto odtržená od reality. V „postpravdivostní“ politice ale o žádnou „pravdivou realitu“ nejde. Je jich totiž tolik a proudí kolem nás takovou rychlostí, že máme jen malou šanci rozeznat ty „více pravdivé“ od těch „méně pravdivých“.

Důraz na rychlost a „klikatelnost“ informací se navíc stal natolik esenciálním aspektem současné žurnalistiky, že se zdaleka netýká jen infotainmentu – tedy kombinace informací a zábavy nejčastěji známé pod pojmem bulvár –, jak jej známe už z dob penny pressu (od 30. let 19. stol.) či yellow pressu (od konce 19. stol.). Nahánění facebookových lajků dovedlo drasticky zeštíhlené redakce k tomu, že si neověřují zdroje informací (protože „na to není čas“), příp. se obejdou úplně bez nich. K tomu došlo například v tzv. aféře piggate, podle níž se měl bývalý britský premiér David Cameron během svých studentských let na Oxfordu dopustit perverze na mrtvém praseti. Nejenom, že zaangažovaní reportéři na následné dotazy stran věrohodnosti nedokázali uvést žádný informační zdroj, ale zcela se zřekli odpovědnosti za šíření bludů s odkazem na to, že „záleží na každém, jestli uveřejněnou informaci bude považovat za věrohodnou“. Má tedy smysl se ještě ptát, jakou mají fakta šanci, když nejsou v centru pozornosti ani novinářů čelících strukturálním tlakům na výkonnost a atraktivitu, ani čtenářů konzumujících data v takových kvantech, že jim nezbývá čas na jejich kritické zhodnocení?

Vinerová svoji analýzu zakončuje poněkud patetickým apelem ve stylu „všichni novináři světa, spojte se a dělejte kvalitní žurnalistiku“. Když budou všichni producenti informací dostatečně uvědomělí a poctiví, máme údajně ještě naději na „pravdivé“ – a nikoliv „postpravdivé“ – zpravodajství. Idealismus tohoto typu se ovšem s jedním podstatným aspektem problému docela míjí. Předpokládá totiž, že jednak nějaká objektivně dosažitelná pravda skutečně existuje, jednak, že pokud ji novinář objeví a věrohodně přednese svým čtenářům, ti se podle ní budou nějakým způsobem „lépe“ rozhodovat.

 

„Skutečné“ poznání není možné?

Pokud dva vnímají totéž, nikdy to není totéž. Shodneme-li se ještě jakž takž na jevech, které jsou bezprostředně pozorovatelné („Donald Trump má malé ruce“), pak to zdaleka neplatí o abstraktních schématech a konceptech („Donald Trump bude přínosem pro světovou demokracii“). Právě americké prezidentské volby jsou toho výborným příkladem. Kulturní sociologové Jeffrey C. Alexander a Bernadette N. Jaworsky se v knize Obama Power dívají na to, jak se ne zrovna příznivé veřejné mínění v prvním volebním období podařilo Baracku Obamovi naklonit před druhým zvolením výrazně v jeho prospěch. Autoři sledují Obamovu politickou kariéru od ledna 2009 do listopadu 2012, nezaměřují se však na klasické ukazatele jako demografie, hospodářský růst či politický program, ale interpretují celou událost jako představení. Právě představení neboli performance má sílu mobilizovat svoje obecenstvo skrze svoji performativní moc – tedy moc vtáhnout diváky do hry pomocí vhodně zvolených replik, dobře připraveného scénáře a samozřejmě dobré schopnosti improvizovat při nečekaných zvratech. Rozhodující nejsou ani tak fakta jako spíš schopnost přesvědčit voliče o tom, že to s nimi kandidát „myslí upřímně“.

Nejde tedy v žádném případě o odhalování pravdy. Pokud bychom toto významy přetížené slovo měli použít, tak spíš ve smyslu vytváření pravdivé události. Fakta sice v takové události mohou sehrát svoji roli, spíš než o jejich „pravdivost“ však jde o to, jak se jim v politickém představení tuto roli podaří naplnit. Když se před britským referendem čelní ekonomové vyjádřili, že opustit EU by byla ekonomická sebevražda, tehdejší ministr spravedlnosti Michael Gove je přirovnal k vědcům posluhujícím Hitlerovi. Tím, že fakta přestavěl do nových kulis, dokázal původně zcela jasné vyjádření ve prospěch setrvání v EU, navíc hovořící vědeckou „řečí čísel“, Gove buď neutralizovat, nebo přímo otočit proti faktům samotným. Z „vědecké pravdy“ se tak v průběhu představení stalo „ideologické dogma“ a ze zástupců čisté vědy úplatní zloduchové.

Ze strany politického aktéra nemusí přitom vůbec jít o žádný cynismus. Účelem představení totiž není obecenstvo obalamutit, ale zaujmout – získat si jej na svou stranu, podobně jako si nás svojí přesvědčivostí může získat Hamlet rozmlouvající s Jorikovou lebkou. Stejně jako by nás nenapadlo se ptát, jestli herec v roli Hamleta skutečně rozmlouvá o smyslu života, nebo to na nás jen hraje, tak ani při úspěšném politickém představení nevznášíme pochybnosti k tomu, zda kandidát na prezidenta svoje výroky myslí upřímně. Pravdivost sdělení vzniká úspěšným přenosem emocí, vtažením diváka do hry. U kandidáta je klíčové, jak píší Alexander a Jaworsky, aby prokázal, že jako osobnost naplňuje právě ty charakterové vlastnosti, které konvenují co největšímu počtu Američanů. Právě proto jsou prezidentské volby víc než co jiného především národním rituálem. Nahlas se při něm říká, potvrzuje a redefinuje, co to znamená být Američanem, co je to demokracie nebo proč je Amerika „nejskvělejší místo na zemi“ – či v případě Donalda Trumpa, proč momentálně skvělá není a je zapotřebí „ji znovu skvělou udělat“. Každý kandidát pak musí ukázat – performovat –, že právě on tyto posvátné hodnoty ztělesňuje a jako hrdina zvolený lidem povede národ k jejich naplnění. Fakta přitom bezesporu mají taky svoje místo, zdaleka však ne tak významné, jak se jim, zejména v době „postpravdivostní“, připisuje.