24/06/2015 | portrét | Zdeněk Staszek

Válka mění priority

Příští týden začne v Brně šestnáctý ročník Měsíce autorského čtení. Vedle spisovatelů z Česka, Slovenska a Polska se coby čestný host představí ukrajinští autoři. Ukrajina zároveň stabilně plní zpravodajství deníků a televizí: země je dva roky prakticky ve válečném stavu. O tamní literatuře a jejím zastoupení na Měsíci autorského čtení s H7O mluvil překladatel, spisovatel a ukrajinista Alexej Sevruk.

Čestným hostem letošního Měsíce autorského čtení bude Ukrajina. Pokrývá akce spektrum současné ukrajinské literatury?

Myslím, že nepokrývá. Ale to asi ani není dost dobře možné. Současná ukrajinská literatura je natolik mnohohranná, že žádný výběr třiceti autorů a autorek není s to uspokojivě pokrýt celé její spektrum. O něco reprezentativnější v tomto ohledu je antologie ukrajinské prózy, kterou vydaly Větrné mlýny v roce 2012. Je zde přes čtyřicet autorů — výběr je ovšem v tomto případě omezený pouze na prozaiky.

Na letošním MAČi nejsou zastoupeni autoři, kteří tvoří v ruštině. Stále diskutovanou otázkou ovšem je, nakolik ruskojazyčné autory, žijící a tvořící na Ukrajině, lze považovat za součást ukrajinské literatury. Odpověď na tuto otázku se liší v závislosti na hledisku, ze kterého se člověk ptá. Dva tři nejvýraznější ruskojazyční autoři by přinesli MAČi trochu zpestření. Ovšem, jak jsem naznačil, nedostalo se ani na mnohé ukrajinskojazyčné autory, kteří by si zasloužili pozornost.

Chybí vám v programu někdo?

Mám-li mluvit o konkrétních jménech, chybí mi tam například Valerij Ševčuk, prozaik z generace šedesátých let, skutečná žijící legenda. Nebo Vjačeslav Medviď, další jméno spojené s městem Žytomyr a s takzvanou žytomyrskou školou, originální vypravěč a velmi svébytný stylista. Z mladší generace bych v programu uvítal dvě talentované prozaičky — Kseňu Charčenko a Taňu Maljarčuk. Naopak v programu MAČe je pár jmen, se kterými jsem se dříve nesetkal.

Podobně jako řada mých kolegů ukrajinistů jsem měl poradní hlas při sestavování letošního programu MAČe. Myslím, že každý z mých kolegů by mohl namátkou uvést několik jmen, která mu v programu chybí. Což nevnímám jako problém — je to tak v pořádku. Zvyšuje se tím diverzita, spektrum autorů letošního Měsíce autorského čtení je tak pestřejší.

Čtení kterého z autorů byste českému návštěvníkovi doporučil?

Pokud bych měl doporučit dvě tři jména a nezůstat jenom u těch nejznámějších, asi bych uvedl Sofii Andruchovyč, které nedávno vyšel pozoruhodný román Felix Austria, Artema Čapaje, autora sociálně laděných reportáží, nebo bravurního fejetonistu Oleksandra Bojčenka. Příznivci poezie by si neměli nechat ujít Petra Miďanku, Halynu Petrosaňak či Halynu Kruk. Z polských autorů bych si dovolil doporučit Ziemowita Szczerka, jehož prvotina, knižní reportáž ve stylu gonzo Přijde Mordor a sní nás, je věnována právě cestám na Ukrajinu.

Těší se na Ukrajině autorská čtení stejné popularitě jako v Česku?

Bezpochyby ano, stejné, ne-li větší. Zažil jsem třeba Oksanu Zabužko číst v přeplněné budově lvovské filharmonie a Oleksandra Bojčenka ve lvovském akademickém divadle Voskresinnja. Opozdilci si neměli kam stoupnout. Podobný „anschlag“ v českém prostředí si pamatuji snad jen z MAČe, kdy v Huse četl Ivan Martin Jirous — bylo to pár měsíců před jeho smrtí.

Čtení je v určitých kruzích módní záležitostí. Čtenáři a jejich spisovatelé tvoří společenství, které vykazuje subkulturní rysy. Tato subkultura představuje pohyblivý a nelhostejný segment společnosti. Putuje po festivalech, veletrzích, klubech, knihkupectvích a veřejných čítárnách. Říká se s nadsázkou, že Majdan udělali čtenáři, na rozdíl od pasivní většiny, která nedávné dění na kyjevském náměstí Nezávislosti sledovala z televizních obrazovek.

Na druhou stranu, na Ukrajině je stále v oběhu rčení „Kdo hodně čte, ten hodně hřeší“, lid obecný ke čtenářům přistupuje s nedůvěrou — co si ti inťošové vymyslí příště? Tato hermetická společnost s prvky subkultury je podezřelá — proč se tam uzavírají před světem a co tam asi provádí za tajemné rituály? Výpady proti intelektuálům (zleva a zprava) připomínají středověká nařčení z čarodějnictví.

Literaturu asi nelze oddělit od situace v zemi. Jak moc se do současného psaní promítá tamní válka?

Na aktuální situaci nejpružněji reaguje publicistika a poezie. Jsou různé sbírky reportáží a básnické antologie, od vyloženě grafomanských po ty, pod kterými jsou podepsaní důvěryhodní literáti. Sám jsem například přeložil několik (podle mě velmi slušných) básní Serhije Žadana, věnujících se tématu války (A2  18/2014). Válečný konflikt bohužel stále trvá, na nějakou bilanci je příliš brzy. Uvidíme, zda se tu objeví noví Hemingwayové a Remarqueové.

Předpokládám, že vztah k Rusku je v ukrajinské literatuře — a nejen v ní — dlouhodobé a stabilní téma. Došlo v tomto ohledu s událostmi z posledních dvou let k nějakému průlomu a diskusi, nebo se jen potvrdil obrázek Ruska jako imperiálního všežravce s bohatým kulturním odkazem?

Možná že tu jsou určité tendence v recepci Ruska v ukrajinské literatuře, je ale příliš brzy na to, dělat v tomto jakákoli zobecnění. Objevily se například znepokojivé hlasy zpochybňující ten údajný bohatý kulturní odkaz Ruska. Podobné názory jsou politováníhodné, ale vlastně pochopitelné. Kulturní zločiny Putinova režimu, namířené proti ruské kultuře a jejímu přijetí ve světě, navazují na sovětskou (a dříve carskou) imperiální tradici. Tuto, řekněme, stinnou stránku Ruska zachycuje román Jurije Andruchovyče Moskoviáda, který nedávno vyšel česky. Je překvapivě aktuální, obzvlášť uvážíme-li, že Andruchovyč ho psal na začátku devadesátých let.

Pokud odhlédneme od (geo)politiky, co hýbe ukrajinskou literaturou? Nový trend, zázračný autor, krize kritiky…

Ještě před válkou se rozběhlo několik zajímavých diskusí — třeba o tom, zda a do jaké míry lze považovat za součást ukrajinské literatury texty psané v jiném jazyce než v ukrajinském. Je tu silná otázka identity. Dále tu jsou otázky spojené s osobní odpovědností autora či jeho tendenčností a angažovaností. Tyto diskuse byly po anexi Krymu a invazi na Donbas poněkud upozaděny. Válka a existenční hrozba mění priority.

Sám jste také autor, na podzim jste odjel do Krakova pracovat na knize inspirované vaším dědečkem a historií Ukrajiny. Kolik práce vás ještě čeká? Nebo už je kniha v tiskárně?

Je všeobecně známo, že román, potažmo psaní románu, je v prvé řadě spíše kosmologickým aktem než řazením slov a vět ve správném pořadí. Pobyt v krakovské Vile Decjusza mi poskytl prostor pro vytváření a promýšlení fikčního světa, do kterého svůj román hodlám zasadit.  Hmatatelným výstupem je několik desítek normovaných stran, nicméně nemůžu zodpovědně říct, zda a nakolik jsem se svému cíli přiblížil.

Svůj tvůrčí pobyt jsem ale využil mimo jiné k tomu, abych sestavil sbírku povídek, které jsem měl porůznu rozházené a z velké části neupravené či nedotažené. To je činnost, na kterou se mi v běžném provozu nedostávalo času. Kniha se teď připravuje k vydání a měla by vyjít příští rok. Na kratších žánrech se lze dobře rozcvičit, zkoumat své meze a meze jazyka, ve kterém člověk tvoří. Román, možná poněkud staromilecky, považuji za vrchol spisovatelské tvorby a rád bych jej napsal.