V takzvané kauze „burkiny“ jde o to, zda mohou ženy na některých francouzských plážích nosit oděv, jenž plní náboženskou funkci burky, tj. zahaluje celé tělo včetně vlasů, a zároveň umožňuje provozovat vodní sporty a relaxovat u vody. Názvu, který vznikl sloučením pojmů „burka“ a „bikiny“, odpovídá i funkce oděvu, totiž spojení předpisu islámské tradice s designem praktickým pro plavání. Koncept burkin se objevil v australském Sydney po roce 2000 jako reakce na nepraktičnost tradičního islámského úboru. Jeho autorka Aheda Zanetti uvádí, že se nemohla dívat na svoji neteř hrající nohejbal nabalenou do několika vrstev oblečení. „Vypadala v tom jako obří rajče,“ popisuje svoji inspiraci úsměvně. Od té doby svůj nápad vylepšovala tak, že jej postupně začaly využívat sportovkyně, profesionální plavkyně, surfařky a dokonce umožnil vznik první ženské muslimské pobřežní hlídky v Sydney. Odhadem se od roku 2008 prodalo víc než 700 tisíc oděvů a burkiny se staly velkým hitem mladých muslimek, které se díky nim mohly stát aktivnějšími na veřejnosti a více se podílet na společenském životě.

Druhého srpna 2016 na opačné straně zeměkoule, ve francouzském Cannes, zakázal místní starosta nošení burkin na plážích s odkazem na „symboliku islámského terorismu“. Dostalo se mu podpory od některých politiků, včetně premiéra Manuela Vallse, což povzbudilo vznik stejných regulací asi ve třiceti dalších městech. V pátek 26. srpna vydal francouzský nejvyšší soud Conseil d’Etat nařízení, v němž zákaz burkin zrušil — mimo jiné proto, že porušuje základní lidská práva. Na „kulturním bitevním poli francouzských pláží“ se ale neodehrál jen banální střet názorů ohledně koupacího obleku. Burkiny, jakožto zdánlivý předmět politicko-náboženského sporu, se na chvíli staly středem nikoliv metaforické bitvy o symbolickou moc v západních společnostech. A přední místo v ní zaujala nikoliv tzv. „věcná“ kritéria, ale morální a etické kategorie, a především emoce.

 

Symbolické násilí, reálná moc

V sociologii je dobře známý koncept tzv. symbolického násilí. Jak název napovídá, nejde v něm o reálné fyzické ublížení, ale o násilí ve formě útlaku. Paradoxem symbolického násilí je, že pokud funguje úspěšně, nepovažujeme jej za násilí, ale za legitimní součást společenského řádu. Typickým příkladem symbolického násilí v západních společnostech je společenská konvence, která nařizuje ženám oblékat se podle feminního stereotypu a tím přirozeně buduje a podporuje vztah symbolické nadřízenosti a podřízenosti mezi mužem a ženou. Důležitou součástí symbolického násilí je přitom silná vazba na kontext. Například pokud jde o konvenci oblékání, jež staví ženu do pozice sexuálního objektu, ta může mít nevinnou nebo i žádoucí funkci v intimním partnerském životě. Pokud se ale stejný vzorec použije na pracovišti, žena se symbolicky stává „pěkně oblečenou a nalíčenou“ na úkor jakýchkoliv dalších, především profesních, kvalit. Kvůli jejím symbolickým atributům, tedy feminnímu stereotypu, se udržuje její podřízená pozice.

Důležitou vlastností symbolického násilí je, že funguje jako součást širšího významového univerza, jež je dělá přirozeným a obtížně zpochybnitelným. Normy feminního chování jsou vpleteny do jemných nuancí každodenního jednání a komunikace a vážou se k řadě dalších norem a abstraktních konceptů. Pro západní společnosti je tedy například typické, že dámské dvoudílné plavky, tzv. bikiny, jsou zároveň symbolem ženské sexuality a zároveň symbolem osvobození od bigotní křesťanské upjatosti. Symbolické násilí, jež staví ženu do pozice estetického objektu, se tak dostává do těsného sousedství s posvátným principem svobody a přejímá na sebe jeho nedotknutelnost. V představách občanů západních zemí se může spor o zakrytá či odhalená lýtka snadno stát sporem o svobodu jako takovou, přičemž, a to je důležité, oba významy jsou na sebe napojeny tak těsně, že je prakticky nemožné jejich spojení problematizovat. K problematizaci dojde, pokud je symbolické násilí obnaženo — například pokusem o zakázání jiného než symbolicky posvěceného koupacího oděvu. Teprve pak se ukazuje, že to, co bylo dříve považováno za výdobytek svobody a demokracie — a tudíž přímý důsledek volby —, ve skutečnosti vůbec svobodné není.

 

Iracionalita racionální diskuse: jeptišky vs. potápěči

Francouzský soud burkiny znovu povolil, protože „veřejné nálady ani strach rostoucí po teroristických útocích, včetně toho ze 17. července v Nice, nemohou takový zákaz ospravedlnit“. Regulace soud označil za „ostudné porušování lidských práv, jako jsou svoboda pohybu, svoboda vyznání a osobní svoboda“. Je příznačné, že se v rozsudku objevuje argument o emocích. Právě ty totiž mají velký podíl na tom, jak si lidé abstraktní a mnohoznačné pojmy, jako právě lidská práva, vykládají. Pokud se navíc zaměříme na rozpor mezi tzv. „čistotou“ normativního ideálu lidských práv a „ušpiněnou“ praxí jeho provádění, jak jej na případu české politiky diskutují Jiří Přibáň, Václav Bělohradský a další v knize Lidská práva (Sociologické nakladatelství, 2015), snadno dojdeme k tomu, že jde o jakési neustále se přelévající amébovité útvary, nejasné a rozmlžené sémantické nádoby čekající na naplnění nějakým smyslem.

Z toho důvodu pokládám racionální argumentaci, která se stále odehrává na obou stranách „plážového bitevního pole“, za jakousi podivnou kamufláž, která, víc než co jiného, má zamaskovat hluboká iracionální přesvědčení diskutujících aktérů. Nejde totiž o to, jestli žena coby potenciální útočník dokáže v burkinách ukrýt zbraň, případně použít oděv jako maskování — přičemž obojí je zjevný nesmysl. Zcela se míjí argumentačním účinkem poukazování na vnitřní rozpornost zákazu s odkazem na to, že pak by museli z pláže pryč i jeptišky, motorkáři nebo potápěči. Taková tvrzení mohou být pravdivá či dokazatelná, neadresují ale esenciální spor, který se nachází pod nánosem racionální diskuse. Spor o významovou náplň právě takových pojmů, jako jsou lidská práva, demokracie a svoboda. Jejich obnažení je výjimečnou příležitostí k jejich promýšlení a redefinici s ohledem na nové výzvy, které jsou před západní společnosti kladeny. Nenechme si tuto příležitost ujít tím, že se budeme handrkovat o tzv. „věcné“ argumenty. Jejich výměna připomíná spíš střelbu mezi dvěma zákopy než skutečnou diskusi.