Ve starém městě, kde je růže i popel

Dne 23. září si připomínáme devětačtyřicet let od úmrtí Pabla Nerudy, básníka, na jehož osobnost i dílo vlivem minulých desetiletí ještě mnozí v naší zemi nahlížejí s nedůvěrou a možná i jakýmsi despektem.

Do značné míry je to dáno tím, jak nám byl Neruda interpretován, ať už jako člověk, nebo jako autor, a z jakých zkratkovitých, dobově podmíněných, neúplných a zavádějících kontextů mohl a může český čtenář vycházet. Funkcionáři Československého svazu spisovatelů si v podstatě Nerudu tak nějak přivlastnili a tím ho „ukradli“ těm, pro něž jsou jisté politické a společenské koncepty nepřijatelné. V měřítkách literárního světa to můžeme považovat za podstatnou tragédii.

Pablo Neruda a Praha

Pro začátek se podívejme nejprve na Nerudovo sepětí s Prahou, onou šedou růží, které se poněkud vymyká z tolika vztahů básníka s rozličnými městy a zeměmi, jež navštívil. Propojení básníka se stověžatou metropolí je korunováno jakousi magií „náhody“, jejímž východiskem je samo jméno Neruda. Snad již proto se Praha, kromě toho, že se v rozměrném Nerudově díle občas objeví mezi obrovským množstvím nejrůznějších geografických bodů, stává pro básníkovu existenci jakousi zvláštní konstantou a mezi městy, jež poznal, zaujímá své důstojné a jedinečné místo. „Jdu sám po Karlově mostě. Začínají malostranské střechy. Staré zaoblené střechy, labyrint, spleť uliček, zákoutí, malostranské ulice. Fascinující dveře, staletá okna, kamenné zdi, znaky neznámých písem, staré hospůdky, malý nekonečný svět Malé Strany. Čtvrť Jana Nerudy, mého nepravého strýce a slavného národního spisovatele. Dům, který zpívá hudbou řeky Vltavy.“ (1) Nerudova vzpomínka z roku 1966 svědčí nejen o dokonalé znalosti místa, ale rovněž o mimořádné pozornosti, s níž se básníkův zrak dotýkal města v jeho samotné kouzelné podstatě.

Pablo Neruda, foto: Fundación Pablo Neruda

Pablo Neruda, foto: Fundación Pablo Neruda

První Nerudova návštěva Československa spadá do roku 1949, a tehdy spatřil poprvé i Prahu, město, za jehož občana se dokonce označoval v mnoha dedikacích, například při autogramiádě v knihkupectví Československého spisovatele v roce 1950. Jak zaznamenal Jan Pilař, jemuž, navzdory jeho vlastní básnické tvorbě, nemůžeme upřít zásadní podíl na nerudovských překladech do češtiny, nikoliv už na jejich kvalitě: „… několik tisíc lidí čekalo trpělivě ve frontě. Neruda vypsal několik plnicích per… a ještě občas přimalovával kytičky ke svému podpisu. V tomto obřadu si hmatatelně stvrzoval, že jej Praha skutečně přijímá za svého občana.“ (2) Sám Neruda se v 50. letech v souvislosti s pobytem v Praze označil za „ubohého básníka Araukánie, ztraceného mezi památkami, žijícího z pohostinství staré kultury, obnovené velkou duchovní renesancí socialismu“. (3)

Ačkoliv v rozměrných Nerudových Pamětech je zmínek o Praze a Československu poskrovnu, a to především z toho důvodu, že zaujímají celou rozsáhlou plochu básníkova kulturního i politického života (nevyjímaje bohaté pasáže vzpomínek na dětství a vyjádření obdivu k jedinečnosti a rozmanitosti Chile po stránce kulturně-historické i přírodní), dozvídáme se mnohem více o jeho československých pobytech buďto ze samotných básní či záznamů veřejných vystoupení, nebo ze vzpomínek českých spisovatelů, kteří je samozřejmě zaznamenávali s největší pečlivostí, vycházející z tehdejší Nerudovy proslulosti. Výjimku snad tvoří Zélia Gattai, manželka brazilského spisovatele Jorge Amada, popisující ve své knize Zimní zahrada, již vydalo roku 2011 Velvyslanectví Brazilské federativní republiky v ČR, období dobříšského exilu nejen své vlastní rodiny, ale rovněž všech, s nimiž v době svého evropského vyhnanství přicházeli do kontaktu. Neruda mezi těmito osobami zaujímá pochopitelně přední místo, a to nejen z důvodu letitého přátelství s oběma brazilskými exulanty (byl dokonce jedním z kmotrů Amadovy dcery Palomy, narozené v Československu).

Nerudův vztah k Praze, pro básníka již tak určující, čeští literáti snad ještě přizdobili a učinili pro sebe zcela zásadním, a to jak z hrdosti, tak za účelem proklamace obvyklého „bratrství“ a „jednoty národů“. Bylo však zapotřebí tak barevného křiku, v němž se básníkova pokorná slova téměř ztrácela? Obecně vzato, Neruda se stal do značné míry obětí své československé propagandy. Spisovatelé, kteří jej hned v počátcích obklopili a ustavili se do role průvodců básníka i jeho díla po naší vlasti, byli ve své době — bohužel pro českou literaturu — strůjci její stagnace, jež pramenila z nutnosti vyhovět ideologickým koncepcím a vytrvale hloubila propast mezi zakázanými básníky a nově se vynořivšími autory, jejichž (v mnohých případech nesplnitelným) úkolem bylo zaplnit prázdná místa. Jan Drda, Jan Pilař a další se ujali své hostitelské role se značnou vehemencí, jež měla jednoznačně negativní dopad na vnímání Nerudovy osobnosti u nekomunistů, a s jakýmsi pocitem práva si Nerudu „přivlastnit“. Básník mohl stěží jejich snažení odmítnout a v průběhu nečetných a útržkovitých setkání by zřejmě ani nedokázal detailně proniknout k charakterovým nesrovnalostem zmíněných. (Nesmíme zapomínat, že pro Nerudu bylo Československo jednou z mnoha zemí na jeho exulantských poutích.)

Nejpronikavější odsudek chilského básníka nalézáme u Jana Zábrany, rozpomínajícího se na své — v podstatě spíše náhodné — setkání s Pablem Nerudou ve svých devatenácti letech. (4) Zábrana přitom mimo jiné neopomíná sdělit, že „vedle něho, jako jeho osobní fízl, v tmavých šatech a s rukama založenýma na prdeli, stál Jan Pilař…“. (5) Zábranův Celý život je ovšem do značné míry prodchnut nihilismem, bezbřehou skepsí, odsudky lidských i uměleckých kvalit mnoha spisovatelů jsou zde nadmíru četné (v mnoha případech jistě i oprávněné) a rozbíhají se do všech stran, koneckonců, vypůjčíme-li si slova Lumíra Čivrného: „vyžadovat spravedlnost od člověka, který sám byl vystaven tolikeré nespravedlnosti, nebylo by věru spravedlivé.“ (6) Je zcela zřejmé, že Zábrana nahlížel na Nerudu optikou zakalenou přítomností výše zmíněných postav, jež jej v českém prostředí prezentovaly, což platí jak pro básníkovu osobu, tak, a to je mnohem více skličující, i pro jeho tvorbu. Spojovat lidský či básnický profil Nerudův a například Pilařův bylo poněkud scestné, zvláště když uvážíme, že Zábrana se osobně setkal s Nerudou jen jednou a měl v tu chvíli k dispozici jeden z nejangažovanějších výseků jeho díla.

V celé své rozsáhlé vzpomínkové próze však Zábrana nehodnotí nikoho tak expresivně a nenávistně jako Nerudu. To, s jakým odporem a pohrdáním se vyjadřuje mimo jiné (a snad celkem bezpředmětně) například i o básníkově zevnějšku, svědčí nejvíce o nutnosti ventilace subjektivních pocitů, o vyrovnání se s nepochopitelnou skutečností než o jakékoliv snaze po objektivizující, byť třeba sebepříkřejší kritice. Největším paradoxem je, že Neruda, „válející se na Dobříši (…) v letech, kdy čeští básníci byli štvaní jak na honu — kdy jich více než polovina nemohla publikovat (…), kdy jim drancovali byty, vyhazovali na podlahu knihy z knihoven a jejich rukopisy se pokoušeli sprovodit ze světa…“ (7), byl ve své vlasti po značnou část života v podobné situaci jako Zábranou zmiňovaní básníci. Kromě zákazu publikování musel volit několikrát exil (už ve druhé polovině 40. let přestál atentát na svou osobu a poté unikal zatykači, opravňujícímu kohokoliv na území Chile jej zabít). Drancování a pálení svých knih se dočkal už koncem 40. let a poté ještě i na samém sklonku života během Pinochetova puče, kdy byli rovněž perzekuováni jeho přátelé, příbuzní i stoupenci (což trvalo po celou Pinochetovu éru). (8)

Zábranův případ je ale v českém prostředí ojedinělý. V podstatě tak vyrovnává přehnané nadšení a agitaci, s níž bylo těch několik textů pojednávajících o Stalinovi neustále znovu otiskováno a vydáváno, zatímco více než dvě třetiny Nerudova díla nejsou do češtiny přeloženy dodnes. Logickým důsledkem bylo, že „roku 1994 bylo devadesáté výročí Nerudových narozenin připomínáno snad po celém světě, jen u nás propadl politickému kádrování a masová média včetně Literárních novin nepokládala za nutné mu věnovat pozornost“. (9) Daleko objektivněji se k nerudovským tématům vyjadřuje Lumír Čivrný, který, na rozdíl od Zábrany, znal Nerudu dlouhý čas a poměrně zblízka. (10) Ve svých Pamětech se dotýká i toho, jak chilský básník vnímal své československé návštěvníky. Rovněž se nemohl nevyjádřit k Zábranově případu, činí tak však se svou obvyklou decentností: „Po vytouženém a vystrádaném převratu 1989 musel jsem se však bohužel dožít hořkého čtení, když Nerudu surově difamoval v posmrtném vydání svých vzpomínek dobrý básník, který se nedožil převratu, pro nějž statečně pracoval. Život rád nastražuje nedorozumění a nepochopení, jimiž ještě dál komplikuje, co už sám dost složitě zpřeházel.“ (11)

Jméno Neruda

Vše, co na Nerudu v průběhu let zapůsobilo více než silněji, odráží se zejména v jeho poezii, osobně se o tom vyjadřuje málo, jen zmínkami, aby nenarušil jakýsi „ekosystém“ stále živé vzpomínky ve svém nitru. Když na počátku století mladý Ricardo Neftalí Reyes Basoalto, zásobovaný svými přáteli, kteří studovali v Evropě, zámořskými novinami a literárními listy, poprvé narazil na jméno Neruda, (12) posloužilo mu v té chvíli především jako úkryt před vlastním otcem, jenž básnické snahy (a v té době již i úspěchy) svého syna viděl jako překážku řádného studia. Oním textem malostranského autora, který Ricardovi, studujícímu v následujících letech na Pedagogickém institutu francouzštinu a čtoucímu vše dostupné ze všech evropských literatur, přímo učaroval, byla prý povídka U Tří lilií, což sám Neruda však později nikdy nepotvrdil. (Převyprávěl však její obsah při návštěvě českých spisovatelů v Chile Janu Drdovi, který ji podle Nerudova líčení identifikoval.)

K této situaci se váže i Nerudova vzpomínka na E. E. Kische, s nímž se setkal v Mexiku a jehož oceňoval jako vynikajícího reportéra i vypravěče. „Tenhle Kisch zanechal několik pozoruhodných knih a já jsem obdivoval jeho vynalézavost, dětskou nespoutanost a kejklířství. Sotva vstoupil do mého domu, vytáhl si z ucha vejce nebo spolykal sedm mincí, kterých jistě ten velký spisovatel v exilu neměl nazbyt. Poznali jsme se už ve Španělsku (…) a už tam byl strašně zvědavý, proč se jmenuji Neruda…“ (13) Kisch chtěl tehdy opět, věrný své pověsti, objevit skutečné pozadí básníkova přijetí jména Neruda, což se mu však nepoštěstilo. „Řekl jsem mu žertem: Veliký Kischi,“ pokračuje básník v Pamětech, „tys sice slavně odhalil záhadu plukovníka Redla (což byla pověstná špionážní aféra v Rakousku v roce 1914), ale nikdy neosvětlíš záhadu mého jména Neruda.“ (14) A dodává: „A tak se také stalo. Kisch zemřel v Praze obklopen všemi poctami, které mu osvobozená vlast mohla vzdát, ale nikdy se tomu profesionálnímu všetečkovi nepodařilo vypátrat, proč Neruda se jmenuje Neruda.“ (15) Všechny legendarizující dodatky k celému případu, lišící se často tvrzení od tvrzení, mohou padnout, necháme-li promluvit samotného básníka: „Odpověď byla tak prostá a tak zcela neoriginální, že jsem ji pečlivě smlčel. Když mi bylo čtrnáct let, otec vytrvale pronásledoval moji literární činnost. Nechtěl připustit, aby měl ze syna básníka. K tomu, abych skryl své první publikované verše, hledal jsem příjmení, které by ho svedlo z cesty. V jednom časopise jsem našel toto české jméno, a ani jsem netušil, že jde o velkého spisovatele, uctívaného veškerým lidem, autora balad a překrásných romancí, jemuž postavili pomník na Malé Straně v Praze. Když jsem po mnoha letech přijel do Československa, položil jsem k nohám jeho vousaté sochy květ.“ (16)

Neruda a českoslovenští literáti

O osobních kontaktech československých spisovatelů s Pablem Nerudou podává nejrozsáhlejší obraz Jan Drda ve své Horké půdě a Lumír Čivrný ve vzpomínkové próze Co se vejde do života. Oba prameny jsou důležité z toho důvodu, že vypovídají o Nerudovi a jeho vlivu v kontextu jeho domácího prostředí, a mohou tak postihnout situaci lépe a z nového úhlu než stručné zprávy ze sjezdů a kongresů, na nichž se s Nerudou obvykle čeští autoři letmo setkávali. Objektivnější ze dvou výše zmíněných je z pochopitelných důvodů Čivrný, který se ve své knize snaží nastínit Nerudův obraz osvobozený od pokřivujících požadavků dobové kritiky, zatímco například neskrývá svůj myšlenkový a zároveň lidský rozchod s Nicolásem Guillénem, zapříčiněný událostmi roku 1968. Guillén a Neruda byli ovšem u nás do té doby vnímáni jako představitelé jediné linie socialistické kultury a na názorové odchylky, často naprosto zásadní, se nikterak nehledělo.

„Na jedné ze santiagských univerzit,“ píše Čivrný, „Universidad católica, uvedl tedy v zaplněné aule jednoho lednového dne roku šedesátého pátého Pablo Neruda dva Čechy, hispanoparlantes. Jeho řeč, jeden jediný paján na naši zem. Ne snad na socialismus, ale na zdejší lidi, na staré tradice kultury a dovednosti, na »zlaté ruce«. Litovali jsme hořce, že jsme neměli magnetofon a že jsme proslov nenahráli. (…) Předtím měli jsme se přesvědčit, pokolikáté už, jak je svět malý. Přistoupila k nám Chilanka s dívkou asi šestnáctiletou a oslovila nás česky. Je Kafkova sestřenice, rovnou z nacistického koncentráku vedl ji život stále dál na Západ, až se zastavila v Chile. (…) Představili jsme pak dojati paní a její dcerku publiku, jež nás zahrnulo dotazy naprosto ne nepřátelskými. Koneckonců bylo jasné, že nemáme nic společného třeba s názory Antonína Novotného na film Lásky jedné plavovlásky, jimž se tak divili chilští novináři. Právě běžel v Chile, velký kasovní úspěch. Pražské jaro tehdy ještě nemělo jméno, my však už byli v očích chilského publika jeho posly. Konstatovat to nebylo nepříjemné ani Nerudovi, který nás tak uvedl mezi své chilské kolegy. Měli svůj dům a svou asociaci s funkcionáři, se vším všudy, jen neměli Literárky a Hosta do domu a Generaci a Plamen, a neměli ovšem ani Litfond, ani Dobříš, Budislav či Budmerice. V tu dobu se už znatelně pociťovalo, že to jsou platné instrumenty v rukou organizace ostře kritické vůči režimu. Patřilo k nim také naše nakladatelství. A my dva se s tím posilujícím vědomím taky ohlásili na návštěvu Casa Editorial Losada, duchem nám velmi blízkého…“ (17)

Čivrný měl možnost poznat Nerudu v jeho vlastním prostředí a v různých etapách, což mu umožnilo utvořit si názor nepodmíněný pouze společnými kulturně-politickými aktivitami, které s Nerudou sblížily většinu československých autorů. Čivrného charakteristika chilského básníka si vystačí s lidským porozuměním a prosta frází, opakovaných po léta, je pravdě bližší než oslavné novinové články posunující účelově osobnost Nerudy k úzce pojaté roli erbovního pěvce stalinismu. „Neruda nebyl snob, ale básník uctívající život, dětinsky všechny ty dřevěné sochy, lodi v láhvích, škeble a seschlé skořápky hvězdic shromažďoval, aby měl stále kolem sebe pravdivou podobu chilského moře a všech jiných oceánů, po nichž se plavil. Bylo v něm mnoho klukovského. Když v chalupě zalezl za pult svého malého baru a z pod chlopní černého pláště, jemuž se říká macfarlan, vystrčil útlou mosaznou ručičku, aby jí přidržel číšku a skutečnou rukou nalil příteli drink, byl blaženstvím bez sebe. (…) Neruda lakomý nebyl, když mohl být štědrý, byl nejšťastnější…“ (18)

Do nového světla je tak posunuto i téma rozsáhlých Nerudových sbírek, například lastur či vzácných tisků, jež kupoval po celém světě, aby je nakonec věnoval univerzitě v Santiagu, a dokonce i „básníkovy opulentní domy“, jak je ve stejnojmenném článku nazývá ještě po roce 2000 L. Koubská. (19) Čivrný zaznamenal i ojedinělou Nerudovu vzpomínku na návštěvu československé delegace v Chile u příležitosti jeho padesátin. „… přijdu sem do haly jako teď a co vidím? Nahoře na ochozu stojí ten Slovák, co nikdy nemluvil, naklání se nad ochoz a k prázdné místnosti pronáší velikou řeč: Drazí chilští přátelé, přináším vám bratrské pozdravy od slovenského ľudu atd. Slovenštině nerozumím, vyprávěl Neruda, ale z některých obratů bylo jasné, o čem je řeč, jako kdyby řečnil Zápotocký nebo Gomulka. To byl Ján Kostra, básník, vysvětluji, a vzpomínám na Kostrovu sebekritiku z výročí povstání. Ale to ještě není všecko, pokračuje Neruda a líčí, jak cestou na chodbě se mu představí druhý delegát: Ten váš tělnatý předseda se lví hřívou klečí před kuchařkou a se sepjatýma rukama vroucně prosí: Mater mia, da mihi filiam tuam. Jediný hispanista Kuchválek, zavrtaný do knížek, nevěděl o ničem…“ (20)

Onen „tělnatý předseda“, Jan Drda, který byl v Československu, již z pozice, kterou zastával, Nerudovým zásadním průvodcem, se v Horké půdě při líčení setkání s Nerudou v Chile nevyhýbá patosu: „… padli jsme si do náruče s Pablem, pobledlým, lehce melancholickým, jak už bývá, ale s rozzářenýma, šťastnýma očima. Fakt, že jsme kvůli němu vážili cestu z Československa, abychom mu přivezli pozdrav našeho lidu, jej rozněžnil a roztesknil. Svýma velkýma černýma očima, opravdu podobnýma hvězdám, které z plachosti často zastírá hluboko sklopenými víčky, přechází z obličeje na obličej, tiskne nám ramena a jednoho po druhém líbá. Jsme první z jeho evropských přátel, kteří se objevili v Santiagu…“ (21) (Vidíme, v jak odlišném duchu co do obsahu i formy se nesou vzájemné vzpomínky Nerudy a delegátů z řad našich spisovatelů.) (22)

Drda však ve své knize věrně postihl postavení Nerudy v Chile, jeho oblibu u prostých obyvatel, pro něž byl básník nejen symbolem, ale zároveň člověkem z jejich středu, což bylo v tomto případě záležitostí samotného vývoje země a stalo se tak zcela přirozeně, a nikoliv z donucení, jako u některých kulturních ikon východní Evropy. Číst a podporovat Nerudu v Chile v tom období znamenalo zároveň být nepřítelem vládního zřízení, kolonizátorských praktik USA. Pro ty nejchudší obyvatele a dělníky představoval Neruda autoritu díky svým konzistentním názorům, které se v politických a literárních projevech nelišily. Dát otevřeně najevo sympatie básníkovi, který se nikdy nepřiklonil k druhé straně, pro ně často znamenalo jediný projev odporu. Opisovat a šířit jeho knihy s sebou pak neslo i nebezpečí uvěznění v nelidských podmínkách pouštních pracovních táborů.

„… Staré a chatrně oblečené ženy stály před santiagskou univerzitou. (…) Ostýchaly se vejít do domu, jenž proti pražské filosofické či právnické fakultě je velmi skromný, ale jenž v jejich očích představuje cosi skvělého a nedosažitelného. Stály v tenkých střevících a v plískanici jen proto, aby osobně mohly při jednom plachém stisku ruky říci: Salud, don Pablo! Gracias, don Pablo! (…) Na Isla Negra, kde stojí Pablův venkovský dům, přicházeli v den Pablových narozenin vesničané z míst vzdálených mnoho hodin cesty. Protože byl dům opuštěn, psali tužkou či ryli hřebíkem na okenice z měkkého dřeva. (…) Objevil jsem ty nápisy na dveřích, na veřejích, na kamenných zdech. Jsou provázeny prostými jmény Juan, Ernesto, Pablo, Pedro, Clarita, Manuela. (…) Přišly vás pozdravit 13. července tři mladé venkovanky z Flores. Umějí zpívat, ale neumějí psát, napsal jsem to za ně. María, Antonia, Conchita. Gracias, don Pablo! Muchos años! Byli tu vaši věrní přátelé ze San Antonia 12. července. Připili jsme na vašem prahu na vaše zdraví. Viva Chile! Viva Pablo! Viva la libertad! Kdo to byl, jenž zvěčnil na desku okenice Conchitu, Antonii a Marii, není známo. Snad tento Isidro Aranedo, jenž o kus níže stejnou tužkou nakreslil holubičku s Pablovým monogramem, možná, že Julio a Fernando, dva námořníci z Valapraísa, kteří ke svému pozdravu přikreslili koráb s plně rozvinutými plachtami — patrně proto, že věděli, jak Pablo k smrti miluje plachetnice — snad ona Maricel Rojas Gómez, která za odchlípenou třísku okenice přichytila modrou, při našem příchodu už zvadlou kytičku, připomínající náš horský hořec. Musil jsem vám povědět o všech těchto drobnostech, uvádí Drda, „abych vám aspoň trochu přiblížil ovzduší, v němž probíhaly oslavy Pablových padesátin.“ A na jiném místě dodává: „Pro oslavy Pabla Nerudy nebylo možno najít v Santiagu místo. Pro hněv lidu je nebylo možno zakázat, ale ministerstva, municipalita a svornou rukou všichni ostatní mocipáni se postarali o dokonalou blokádu všech sálů, sálků, divadel a jiných veřejných budov.“ (23)

Dál však pokračuje neúměrným líčením provokací, kterých se dopouštěli studenti Katolické univerzity, kde pouhých deset let poté Neruda přednášel o Československu. Zároveň však Drda zaznamenal některé z podstatných rysů Nerudovy osobnosti, které jsou přímým zdrojem jeho poetiky, zejména v úvodu Canto general, ódách a pozdních sbírkách. (Identifikace se zemí, hluboká znalost jejích proměn, obdiv ke stvořené existenci, nadšení z rozmanitosti živočichů, zejména ptáků.) (24) „… S jakým zaujetím mne vodil hned první noci po své zahradě a ukazoval mi své stromy. (…) Sahali jsme rukama po kmenech rozličně drsných a Pablo u každého mi vyprávěl jeho historii: životopis kmenu, životopis větví, životopis ptačích hnízd, květů i plodů. V altánku, kde v létě píše, i všude v bytě na stěnách jsem našel barevné litografie a rytiny ptáků, stromů a květin, které si v roce 1949 koupil v pražských antikvariátech. (…) Pablo svou poesii nedělá ze slov. Za každým obrazem je tolik konkretní a důvěrné znalosti hmotného světa, života lidí, zvířat, rostlin, kamenů, lidské historie, práce, řemesel a umění, země, krajin, hor, řek, moří, oblak, sněhů a větrů. (…) Opravdu nezbývá než žasnout nad touto harmonickou mohutností a všeobjímavostí jeho smyslů a ducha.“ (25)

Bohužel, po celá padesátá léta jsme se v našem prostředí s Nerudovou poezií vyrůstající z této dějinné a zemské prapodstaty nesetkali ve prospěch upřednostňované angažované tvorby. (Vždyť ještě v roce 1954 si v Literárních novinách vysloužil odsudek i Canto general„… ještě tu najdeme některá těžko srozumitelná místa, abstrakci, samoúčelnost. To však je daň básnické minulosti…“) (26) 

Drda při zevrubném popisu Nerudova domu na Isla Negra nemůže opomenout předměty související svým původem s Československem, a připojuje: „Mezi věcmi, které miluje, je i mnoho věcí z naší lidové tvorby. Sám umístil na své životopisné výstavce valašku, kterou si přivezl ze Slovenska, a vysoký černý valašský klobúk. Také několik Trnkových figurek z »Českého roku«, policajt s bubnem, koledníček s koledničkou a sedlák ve vydrovce patří k jeho oblíbeným věcem. Z Prahy jsme Pablovi přivezli dva dary, kterými jsme mu trefili do noty víc, než jsme tušili. Matthioliho herbář ve vydání Tadeáše Hájka z Hájku. (…) a Vincence Beneše obraz Prahy z Hradčan. Herbářem byl doslova unesen a jeho rytiny prohlížel s vášnivou zaujatostí přírodovědce i spolu básníka. Obraz jsme odevzdali v Teatro Caupolicán. Pablo jej zvedl nad hlavu a ukazoval lidem. Několik následujících dní jsme nevěděli, co se s tímto obrazem stalo, nikde v Pablově bytě nebyl k vidění. Pak jednou večer se s námi chtěl v domě plném hostů o čemsi důvěrně poradit a zavedl nás na chvilku do ložnice. Praha tam visela přímo proti jeho loži. Chápete, že jsme se všichni z pocitu vnitřní radosti jaksi mimoděk usmáli. Pablo to postřehl, usmál se taky a řekl: »Chci ji mít na očích každý den, když se probouzím.«“ (27)

V doslovu k překladu Canto general, vydanému v roce 1976, vzpomíná Jan Pilař na všechny své kolegy, kteří byli v uplynulém třicetiletí s Nerudou v kontaktu, a zároveň ozřejmuje — ne zcela objektivně — pozadí práce na překládání nejrozsáhlejšího Nerudova básnického zpěvu. I on líčí vztahy s Nerudou s obvyklým patosem a sentimentem: „Jsem už skoro jediný pamětník této první návštěvy i básníkových pozdějších příjezdů. Většina jeho tehdejších nejbližších českých přátel už nežije. Opustil nás nenápadný, skromný, obětavý hispanista Jaroslav Kuchválek, kterému vděčíme za to, že jsme už v roce 1946 poznali u nás v přebásnění Františka Nechvátala bojovné Nerudovy verše »Španělsko v srdci«. Nežije Jan Drda, který jako tehdejší předseda Svazu čs. spisovatelů byl Pablovým hostitelem a přítelem nejbližším. Odešel Norbert Frýd, náš první kulturní atašé v Mexiku (1948—1950), který se na této půdě seznámil s básníkem a mohl se těšit tím, že mu Pablo byl 27. V. 1950 svědkem na jeho mexické svatbě. Jak Frýd vzpomíná, půjčil básníkovi v Mexiku psací stroj, aby si mohl přepsat poslední verše Velikého zpěvu. Není mezi námi ani Vítězslav Nezval, průvodce Nerudův po staré apollinairovské Praze. (…) Není konečně mezi námi ani slovenský básník Ján Kostra, který se v roce 1954 spolu s Kuchválkem a Drdou vypravil do Chile, aby jako vyslanci druhé Pablovy domoviny popřáli básníkovi k jeho 50. narozeninám…“ (28)

Motivován osobními a pracovními důvody, Pilař ani nezmiňuje Lumíra Čivrného, který neměl nikdy zapotřebí hlasitou proklamaci svého přátelství s Nerudou, a jejich kontakty — bez jakéhokoliv zveličování — popsal se svou typickou skromností až v posmrtně vydaných pamětech. (29) Na rozdíl od výše zmíněných ani nenahlíží na přirozené situace a často i banální okolnosti jako na projevy mimořádné, až „bratrské“ důvěry mezi spisovateli. (30) Jen v jediném případě se s hrdostí letmo zmiňuje o jednom ze svých příspěvků k překládání Nerudy do češtiny: „V Čechách dostalo se Nerudově poezii patřičného uznání v četných překladech, od obrovského svazku Canto general po malý notýsek Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství. Vyšla ta knížečka k autorovým šedesátinám a měl jsem mu ji dovézt, neb jsem ji přeložil, ale autonehoda a rozštípnutá kolenní čéška mi v tom zabránily. Když k tomu došlo o rok později, Neruda se svazečkem pyšnil všude, kam jsme přišli, a nejvíc na literárním večeru v letovisku Viña del Mar.“ (31)

Ačkoliv Ivan Dorovský ve své marxistické studii Tvorba a život. K některým společným rysům Nezvalovy, Ritsosovy, Hikmetovy a Nerudovy poezie (32) z roku 1983 hovoří o vztahu Nezvala a Nerudy jako o přátelském, což dokládá pochvalnými zmínkami na adresu českého básníka ze strany Nerudy („Neruda … se s Nezvalem velmi sblížil. Nezval jej doprovázel po Praze, po malostranských zákoutích a uličkách. V roce 1957 se dokonce rozhodl přeložit největší Nerudovo básnické dílo Canto general … Neruda nazýval Nezvala »svým bratrem, básníkem Prahy, pěvcem a králem Prahy…«.“). Básníkem Prahy Nezval bezpochyby byl, ovšem hovořit o skutečném přátelství obou mužů by bylo poněkud nadnesené, zvláště zvážíme-li pokrytecké a prospěchářské jednání Nezvala vůči chilskému básníkovi. (33) Jsme zde spíše svědky, tak jako v případě Pilařově, vztahu založeného víceméně na prosazování internacionalismu socialistického umění, kde však skutečně lidské a osobní otázky byly naprosto upozaděny potřebou sebepropagace. Nezvalův překlad I. zpěvu Canto general, uveřejněný v Literárních novinách, je ovšem poměrně dobrý, (34) neopomíjí mnohovrstevnatost Nerudova vyjádření, evokuje živost vyvolanou přímo z nitra Nerudova světa, smyslovost sdělení. Můžeme jen litovat, že Nezval překlad Canto general nedokončil, byť největší měrou přispěl k jeho práci prvotní překlad J. Kuchválka. Je však rovněž otázkou, zda by se tento fragment, opravdu rezonující s podstatou Nerudova sdělení, nerozmělnil v dalších zpěvech vyžadujících politicky a sociálně angažované zaujetí. Nezvalův dějinný a geografický odstup od dané látky jako by byl jedním ze zásadních prvků stojících za úrovní slovesné i myšlenkové sféry jeho překladu. Stačí totiž srovnat tyto úryvky a Nezvalův překlad fučíkovského Pražského rozhovoru, kde si pro sebe buduje až nadměrně autonomní prostor, jak je ostatně při jeho překladatelské činnosti obecným jevem. V letech 1953—1954 přispěla však i tato Nezvalova snaha překládat Nerudu k opatrnému vyrovnávání vratkosti jeho pozice v rámci české literatury, která byla v té době dost nejednoznačná. 

V souvislosti nesourodých motivací k socialismu, jak byly výše nastíněny, nemohl být v podstatě Neruda, stejně jako většina latinskoamerických spisovatelů, ve středoevropském prostoru plně pochopen. A naopak. Dělící linie mezi formováním obou přístupů a jejich výsledky v rámci umělecké i politické činnosti sice odjakživa existovala, ale ve vědomí literátů z obou stran byla často přehlížena a nerespektována. Tato situace se pak stala klíčovou v případě překladů, a u Nerudy to platí dvojnásob — ve výběru překládaných děl, a zároveň, a tím spíše v překladech samých, do nichž se nad únosnou míru promítaly požadavky kladené na českou literaturu po únoru 1948. 

Nerudovu poetiku by nebylo možno nikdy vtěsnat do úzkého rámce, vymezeného socialistické literatuře sovětským diktátem, byť se básník k socialismu vždy plně hlásí. Nikdy nebyla pouze zrcadlem oné komunistické řeči, jak ji definuje Petr Fidelius: „… Komunistická řeč není zdaleka jen pouhou propagandou, účelově zaměřenou navenek, nýbrž ‚svazuje‘ do značné míry i mysl svých producentů: svazovalo je právě určité vidění světa, pročež nemohli tak docela říkat, co by se jim zachtělo…“ (35) To je také jeden z důvodů, proč byly v našem prostředí účelově prezentovány pouze některé (a stále tytéž) Nerudovy skladby. Na to, že autoři z Latinské Ameriky plně pociťovali dogmatický rámec, vyměřený umění, jako nepřirozený a omezující, vhodně poukazuje i Zélia Gattai, manželka brazilského romanopisce a komunisty Jorge Amada, v souvislosti s návštěvami zemí východní Evropy: „… Žili jsme v době, kdy literatura a umění v socialistických zemích byly řízeny dogmatickou ideologií, vycházející ze stalinismu, který je omezoval tím, že jim vnucoval politická a morální pravidla. Výsledkem bylo umění, jehož tvůrčí síla byla značně omezená, bezkrevná literatura a umění ve službách vládnoucí komunistické strany. Byla to doba Ždanovových teorií o socialistickém realismu. (…) Literatura bez chuti a akademické umění získaly statut revoluční literatury a umění, vše ostatní bylo předmětem kritiky a tuhé cenzury.“ (36) A na situaci v Československu dále poukazuje: „Ideologický dozor nabyl v té době kruté a odporné podoby: donašečství, zákazy knih, hudby, filmů, mnozí tvůrci byli umlčeni. Představitelé tvrdé linie, většinou průměrní tvůrci bez talentu, se takto drželi na vedoucích pozicích v čele Svazu spisovatelů, nakladatelství, divadel…“ (37)

Její zkušenost s životem v Československu na samém počátku padesátých let, (38) zachycená v knize Zimní zahrada, důkladně ilustruje proměny kulturně-společenského dění po období prvních procesů, a to jak na úrovni politické, tak na úrovni osobní. V této sféře se výrazně promítlo do vzájemných vztahů mezi zahraničními politickými exulanty, pobývajícími na Dobříši, a jejich československými hostiteli, kdy mnohé situace vyústily v osobní lidské tragédie. Zároveň je dalším důkazem toho, jaký byl postoj latinskoamerických levicově orientovaných spisovatelů k totalitním praktikám a vlivu režimu v SSSR nebo Číně a jejich odrazu v „satelitních“ zemích. Situace v Československu, když se režim odhalil ve své nejkrutější podstatě, pro ně nebyla pochopitelná: „Že jsou lidé pronásledováni, vyhnáni, mučeni, a zabíjeni nějakou diktaturou, to mě nepřekvapovalo. Ale že by mohli být pronásledováni, vězněni, vyhnáni, mučeni a zabíjeni režimem, za který bojujeme, jemuž obětujeme svůj život, to jsem považovala za nemyslitelné! Nebylo pochyb: není to tak, že socialismus jako takový by byl od základu špatný, ale vládci, zaslepení ambicemi, ti nestáli za nic… proti těm bylo třeba bojovat, ti musejí být odhaleni … Když jsem takto uvažovala … cítila jsem se … schopna si znovu stvrdit své socialistické ideály a jít dál, aniž bych se však vzdala práva na svobodu a aniž bych za ni přestala bojovat, neboť jsem začala chápat, že kterýkoliv režim, ať je to ten nebo ten, je bez svobody jen diktaturou.“ (39)

Z těchto důvodů také Neruda chápe a uznává autonomii literatury a její nezávislost na politickém uspořádání, v literatuře — a poezii zvlášť — vyžaduje svobodný prostor jak pro autora, tak pro recipienta. Byť opustil surreálnou a individualistickou poetiku svého mládí, byť od poválečných let touží nejvíce po tom, aby jeho básně četli ti nejprostší („… Nehledej pranic neobyčejného / v mých slovech / jenom šťávu, kterou vyroní / obnažený stvol…“ či na jiném místě: „Já nepíši proto, aby mě uvěznily ostatní knihy / ani abych uspokojil posedlé učedníky kosatců / já píši pro obyčejné lidi, kteří nepřestávají chtít / vodu a měsíc, základní prvky neměnného řádu / školy, bochníky chleba a víno, kytary a nářadí…“), (40) nepodvoluje se požadavkům totalitních systémů na literaturu. Na adresu Komunistické strany Chile poznamenává: „Moje strana se naštěstí nikdy nestavěla proti žádnému vyjádření krásy.“ (41) V jeho metaforách a způsobech sémantického vrstvení textu se objevují stále rysy modernismu i avantgardních postupů, fungující ve většině jeho básní zcela přirozeně. Upozorňuje na to alespoň Jürgen von Stackelberg, když v doslovu Friedrichovy Struktury moderní lyriky volá: „Kde prosím v tomto panoramatu má své místo takový Bertolt Brecht, kde Pablo Neruda?“ (42), a vysvětluje: „Na rozdíl od jiných básníků Nerudu angažovanost neochromila, inspirovala ho a uvolnila v něm novou produktivitu, která mu vydržela až do konce života. Neruda zůstal moderním lyrikem, a přesto se stal populárním, něco takového by podle Friedrichova pojetí nemělo být ani možné … Ovšem nikoli náhodou byl tento vývoj umožněn v Latinské Americe, tedy v té části světa, kde se až do našich dob uchovalo lidové a současně náročné, poeticky obrazné písňové umění potulných zpěváků. Nerudova lyrika se místy od tohoto písňového umění téměř neliší. Jeho příklad dokazuje, že lyrika může být náročná, aniž by působila ezotericky … Ostatně, nedávalo by příliš smysl, kdybychom si z Nerudovy poezie chtěli odmyslet politickou inspiraci a tvrdit, že byl velkým lyrikem jedině tam, kde básnil apoliticky.“ (43) V souvislosti s koncepcí Friedrichovy knihy dodává: „… Do linie friedrichovské Struktury tento případ, typický pro druh básnění druhé poloviny dvacátého století, nezapadá. Zde je zapotřebí nových úvah, Friedricha přesahujících.“ (44)

Ačkoli v angažované tvorbě dochází i u Nerudy k využívání motivů a lexémů typických pro ideologický jazyk, děje se tak ve skutečnosti s mnohem nižší frekvencí, než jak by se mohlo zdát na základě překladů vznikajících mezi 50. a 60. lety v Československu. Tím, že i angažovaná Nerudova poezie se po stránce jazykové i formální propojuje jak s prvky modernismu, tak s prvky avantgardními a rovněž s prvky poezie každodennosti, vytváří specifický kontext, který v této šíři nemohl být do československého literárního prostoru po roce 1948 přenesen. Tento stylový synkretismus byl výsledkem přirozeného vývoje autorské poetiky, a cokoliv z něj bylo skrze překlady násilně odebráno, vyjmuto či modifikováno, stalo se zároveň prostředkem k rozbití ideové i verbální struktury jednotlivých básní. Neschopnost a pochopitelně i dobově podmíněná nemožnost uchopit Nerudovu tvorbu v plné šíři se ukazuje v určité stagnaci při výběru jeho textů k překladu a k jejich následnému vydávání. Zároveň básník, prezentovaný většinové společnosti právě skrze tuto zúženou perspektivu, začal být vnímán jako pouhý představitel určité ideologické linie a v československém kontextu mu nebylo v podstatě dopřáno, aby se z této zjednodušené kategorizace vyvázal. Přesto i na pozadí jeho opakovaně vydávaných textů, souznějících ponejvíce s ideologickými požadavky kladenými na literaturu, můžeme spatřit mnoho zásadních aspektů, skrze něž Neruda dalece přesahuje myšlenkové i tvůrčí postupy komunistických spisovatelů v Československu.

Při hodnocení Nerudových textů vyvstává rovněž otázka, v jakých vrstvách a kontextech definovat a pojmenovávat angažovanou poezii, neboť sám tento termín utrpěl mnoha lety dezinterpretací. Bylo by značně zjednodušené a dosti nešťastné spojovat ho s umělecky bezúčelnými agitkami v poezii padesátých let či s egoistickými projevy některých tzv. generačních mluvčích. Nerudova angažovaná tvorba není samoúčelná či zkratkovitá, představuje především dialog mezi lyrickým subjektem a čtenářem jakožto mezi dvěma svědky téže situace, protože chilský básník se neangažuje pro angažovanost, ale za člověka, za konkrétní bytost, za svět, který důvěrně zná a jemuž ponechává možnost, aby se projevil. 

Co se témat týká, už sama neustálá přítomnost přírody, která Nerudově tvorbě dominuje, je nejsilněji procítitelná právě v individuu, a topos přírody je u Nerudy stále jakýmsi odvěkým světem zázraků a nepředvídatelnosti, kam se jedinec uchyluje v touze po kontemplaci. Individualitu zcela potlačenou ve prospěch kolektivu, tak, jak si to žádá východní idea komunistické kultury, u Nerudy nenajdeme, stejně tak jako prvoplánový optimismus, zakrývající nedostatky, mlčící o problémech a bolesti, hesla a fráze odvádějící od podstaty skutečně prožitého (na rozdíl například od Nezvala, u nějž sice „je však stále možné sledovat básníkovu snahu uchovat si co nejširší prostor pro osobitý lyrický projev, pro ‚samoúčelně‘ pronikavou hru metafor…“, kdy ovšem „namísto dřívější živelné radostnosti, která byla dychtivě otevřena pestrosti života lákavého i v jeho smutcích, tu ovšem nastupuje spíše dekorativní proklamace radosti“, (45) což navíc svědčí i o naprosto rozdílné umělecké i lidské motivaci obou básníků), či opuštění soukromého prostoru lyrického subjektu s jeho nejvnitřnějšími individuálními prožitky ve prospěch plytké všeobecnosti.

Jen proto mohl básník, který se nehodlá vzdát svébytnosti vlastního světa, jak se utvářela od jeho dětství, světa, jehož středem je spíše lidství než lid, a velmi často člověk, opuštěný ve svém utrpení, básník, který věří radosti, jen je-li opravdová a míří-li ke skutečnému smyslu, na samém sklonku roku 1949 naprosto „individualisticky“, až s určitou surrealistickou perspektivou, o moři své vlasti napsat: „… ó chilské moře, ó vodo / vznešená a útlá jako špičatý plamen / tlaku a snění a nehty safírově zbarvené / ó zemětřesení soli a lvů / Horská úbočí, zdroje, pobřeží / planety, tvá oční víčka / otevírají polední chvíli země / a berou útokem modrý jas hvězd … moře jihu, oceánské moře / moře, tajuplný měsíci / kolem Imperialu pro postrach dubů / kolem Chiloé spojené s krví / od Magalhãesova průlivu až na konec země / samé povrzávání soli, úplně šílená luna / a ledový kůň, hvězdný, splašený.“ (46) A v obdobném duchu, rozhodně a nesmiřitelně s ohledem na přirozeně získané i tvrdě vybojované atributy vlastní poetiky poznamenat: „My nepřestaneme zpívat při bouřlivém víně / naší země: budeme si přiťukávat s poháry podzimu / a zvuky kytary i naše mlčení budou hovořit / verši lásky, jazykem řek, které neexistují / zbožňovanými slokami, které nemají smysl.“ (47)


Poznámky

1) Neruda, Pablo: Veliký zpěv. ČS 1976, doslov J. Pilaře, s. 440.

2) Ibid., s. 441.

3) Neruda, Pablo: Veliký zpěv. ČS, Praha 1976, s. 440.

4) Byla to právě výše komentovaná situace, kdy Neruda podepisoval české vydání části Velikého zpěvu, poémy Ať procitne dřevorubec, v r. 1950 v Praze.

5) Zábrana, J.: Celý život. Torst, s. 678.

6) Čivrný, L.: Co se vejde do života. Hynek, Praha 2000, s. 217. V této souvislosti ale hovoří o Václavu Černém.

7) Zábrana, J.: Celý život. Torst, s. 698.

8) Bezprostředně po Nerudově smrti byla také jeho bydliště v Santiagu a Valparaísu zdemolována a vypálena.

9) Čivrný, L.: Co se vejde do života. Hynek, Praha 2000, s. 176.

10) V archivu chilské Fundación Pablo Neruda tvoří největší množství korespondence z české strany právě dopisy L. Čivrného. (Dle sdělení ředitele knihovny zmíněné nadace, dr. Daría Osese Moyi, v dopise z 15. 8. 2014.)

11) Čivrný, L.: Co se vejde do života. Hynek, Praha 2000, s. 173.

12) Později se setkal se španělským překladem Povídek malostranských v knihovně Pedagogického Institutu.

13) Neruda, P.: Vyznávám se, že jsem žil. Svoboda, Praha 1976, str. 180.

14) Neruda, P.: Vyznávám se, že jsem žil. Svoboda, Praha 1976, s. 180.

15) Neruda, P.: Vyznávám se, že jsem žil. Svoboda, Praha 1976, s. 180.

16) Neruda, P.: Vyznávám se, že jsem žil. Svoboda, Praha 1976, s. 180.

17) Čivrný, Lumír: Co se vejde do života. Hynek, Praha 2000, s. 169—170.

18) Ibid., str. 175.

19) Ztrácejí svou opulentnost a nepříjemnou souvislost s „kázáním vody a pitím vína“, uvážíme-li, že např. dům ve Valparaísu nevlastnil Neruda, ale spřátelená rodina lékařky, a básníkovi zde s Matilde Urrutiovou patřilo jen patro, dům na Isla Negra nazývá Čivrný objektivně prostě „Pablovou chatou, která vzpomínkou na architektonické fantazie chat v Posázaví a Povltaví zrovna dojímala“. A jak dokládá v případě sbírek i Drda: „… Pablo do těchto sbírek vložil celé své vzdělání, svůj básnický vkus, mnoho cílevědomé energie — a také všechno, co kdy vydělal za své knihy. Legenda o bohatém básníku je opravdu jen legenda. Pablo je člověk osobně nesmírně skromný – celé týdny jsem jej vídal v témž kabátě z šedé a hrubé ovčí vlny (…) a celý jeho dům je tak prost přepychu jako on sám…“ In: Drda, J.: Horká půda. ČS, Praha 1955, s. 116.

20) Čivrný, Lumír: Co se vejde do života. Hynek, Praha 2000, s. 172—173.

21) Drda, Jan: Horká půda. ČS, Praha 1955, s. 17.

22) Stejně tak nadneseně prezentoval československý tisk Nerudovo nadšení z vývoje v SSSR, básník byl ovšem v prvé řadě zastáncem vzdělávání obyvatel, rušení negramotnosti vedoucí k pochopení podstaty existence, míru apod., což je pro socialismus Latinské Ameriky typické, a poněkud s nedůvěrou brzy pohlížel na následování sovětského vzoru v obsazování vedoucích a důležitých pozic osobami bez potřebného vzdělání a schopností, neboť si uvědomoval, jak je to v rámci budování „nové společnosti“ kontraproduktivní. 

23) Drda, Jan: Horká půda. ČS, Praha 1955, s. 26.

24) Nejrůznějším ptačím druhům věnoval několik ód, zrození americké přírody opěvuje v I. zpěvu Canto general, ve své knize Arte de pájaros, opěvující vlastnosti, krásu a způsob existence různých druhů amerického ptactva, dává Neruda najevo svou sounáležitost s přírodou rovněž básní El pájaro yo, kde se řadí mezi opeřence jako druh Pablo Insulidae Nigra. Báseň sama je uvedena slovy Me llamo pájaro Pablo / ave de una sola pluma / volador de sombra clara / y de claridad confusa… Básník, „ptáček s jediným perem“, se identifikuje jako ptačí druh uprostřed cizího, nepřátelského světa, jímž prolétá neviděný, zraněný, ale vnitřně svobodný.

25) Ibid., s. 115—116.

26) Literární noviny, č. 27, 1954, s. 2.

27) Drda, Jan: Horká půda. ČS, Praha 1955, s. 117—118.

28) Pilař, Jan: Opožděná splátka. In: Neruda, Pablo: Veliký zpěv. ČS, Praha 1976, s. 439—440.

29) Poněkud odlišný charakter vzájemných vztahů mezi Čivrným, Nerudou a drdovským okruhem potvrzují i archivy Fundación Neruda, jak již bylo výše nastíněno. Ředitel knihovny této nadace Darío Oses Moya, dokládá užší kontakty chilského básníka s Čivrným v korespondenci, o „přátelích nejbližších“, Drdovi a Pilařovi, se archivy Nerudovy nadace, co se osobní sféry týká, nezmiňují.

30) V tomto duchu se obecně nesou vzpomínky na Nerudu i ostatní dobříšské exulanty: „Cítím povinnost vydat svědectví o nádherných letech poválečného internacionálního bratrství pokrokových básníků, které s láskou přijímal náš rodící se socialistický svět.“ In: Pilař, J.: Opožděná splátka. Doslov k Velikému zpěvu P. Nerudy. ČS, Praha 1976, s. 440.

31) Čivrný, Lumír: Co se vejde do života. Hynek, Praha 2000, s. 175.

32) In: Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity, D 30, 1983, s. 47—52.

33) Některé případy popsal tajemník SČSS V. Maršíček ve své knize Maršíček, Vlastimil: Nezval, Seifert a ti druzí… Necenzurovaný slovník českých spisovatelů. Host, Brno 1999.

34) Byť mu Pilař nepřikládá dostatečný význam, a to zejména v kontextu své práce.

35) Fidelius, Petr: Řeč komunistické moci. Triáda, Praha 2002.

36) Gattai, Zélia: Zimní zahrada. Velvyslanectví Brazilské federativní republiky v Praze, 2011, s. 54.

37) Ibid.

38) Počátky svého pobytu na Dobříši ještě Neruda uchopil s určitým patosem a optimismem: „Pomalu kráčím a sním na břehu rybníka u zámku spisovatelů v Dobříši. Starý podzim Čech vyznamenal vysoké stromy mnoha zlatými medailemi … Zde žijeme. Jsme tu v exilu. V této zlomené hodině, kdy člověk nemá zemi pod nohama, Československo nás přijalo ve svém paláci, ve svých městech, ve svém věčně tvořivém životě a dalo chléb a přátelství bludným spisovatelům.“ (Cit. dle Neruda, Pablo: Veliký zpěv. ČS, Praha 1978, s. 442.) V průběhu doby je ovšem, obdobně jako Zélia Gattai, sledující osudy přátel poznamenaných vyostřující se politickou situací, stále silněji zklamáván. („Byl to Pablo Neruda, kdo nám předal přesnější informace o našich přátelích … už roky jsme se neviděli. Když vystoupil z letadla, řekl: ‚Na nikoho se mě neptejte, všichni jsou mrtví…‘“ Cit. dle Gattai, Zélia: Zimní zahrada. Velvyslanectví Brazilské federativní republiky v Praze, 2011, s. 230.

39) Gattai, Zélia: Zimní zahrada. Velvyslanectví Brazilské federativní republiky v Praze, 2011, s. 166.

40) Neruda, Pablo: Veliký zpěv. ČS, Praha 1978, s. 429.

41) Neruda, Pablo: Vyznávám se, že jsem žil. Svoboda, Praha 1976, s. 245.

42) In: Friedrich, Hugo: Struktura moderní lyriky. Host, Brno 2005, s. 303.

43) In: Friedrich, Hugo: Struktura moderní lyriky. Host, Brno 2005, s. 303—304.

44) Ibid.

45) Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945—1989, II. Academia, Praha 2007, s. 188.

46) Neruda, Pablo: Veliký zpěv. ČS, Praha 1978, s. 255. 

47) Neruda, Pablo: Veliký zpěv. ČS, Praha 1978, s. 428.

Autorka je básnířka.