Velké chtění

Ani den bez řádky se jmenovala kniha ruského spisovatele Jurije Oleši, kterou z jeho pozůstalosti, z různých miniatur, uspořádal Viktor Šklovskij a jejíž překlad vydal Odeon v roce 1970. A prakticky týž název sedí na nejnovější knihu Karla Hvížďaly Chvění je naděje. Nejde pouze o to, že svazek nese podtitul Záznamy od března 2021 do začátku války v únoru 2022. Jde o to, že bez psaní, bez každodenního vysedání před počítačem a bez soukání vět by autor neměl pocit plného života, a tato posedlost je jedním z ústředních témat onoho třistapadesátistránkového paperbacku. 

Karel Hvížďala: Chvění je naděje: Záznamy od března 2021 do začátku války v únoru 2022
Karolinum a Novela bohemica, Praha 2022

Splétání 

Karel Hvížďala se v roce svých osmdesátin (narodil se 16. srpna 1941) rozhodl, že bude zaznamenávat bezprostřední dění a také stav své mysli. Holanovsko-halíkovsky nazvaný svazek Chvění je naděje sestavil za tří linií, které jsou v knize, dělené na jednotlivé kalendářní týdny, setrvale a v zásadě rovnoměrně přítomny. Jednu tvoří telegrafické, za sebou řazené zmínky o událostech oněch dní. Jde o týž princip, jejž časopis Respekt desítky let uplatňuje u své závěrečné rubriky Minulý týden, kterou vytrvale plní spoluzakladatel tohoto média Ivan Lamper. Druhou linii obstarávají pasáže z textů, které Hvížďala porůznu v tu dobu publikoval. A linie třetí sestává z reflexivních a sebereflexivních zápisků. Autor fragmentarizovanou kompozici vysvětluje tím, že chce dát vyprávění tah, bojí se, aby nenudil, jde mu o dynamiku osobního svědectví.  

V telegrafických zmínkách o prošlých událostech převažuje několik námětových okruhů: česká politická scéna — a Andrej Babiš a Miloš Zeman především, chování Ruska (a k Ukrajině zejména) a čísla spojená s covidovou pandemií, přičemž tyto údaje, nejsou-li kontextualizované, zpětně nemají valnou vypovídací hodnotu; nanejvýš je k nim přiřazen dovětek, že počet nakažených je větší nebo menší než v jinou dobu. Telegrafická linie je cenná zejména tím, že se i v pouhých konstatováních zřetelně projevuje sílící mezinárodní napětí, že signály o tom, co Rusko zamýšlí, že směřuje k rozpoutání války, přicházely průběžně a soustavně. Přítomen je při čtení efekt dodatečně otevřených očí, smutného údivu: Jak je možné, že jsme to tehdy tak jasně nevnímali? Důvod je zřejmý a historicky nejspíš konstantní — doufáme v lepší příští, věříme, že tak zle přece nebude, že (jak praví jedna velmi problematická lidová moudrost) nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. V minulých letech jsme takto přistupovali k ruské hrozbě, ačkoliv varovných znamení přicházelo dost. Obdobná blazeovanost už léta a léta převažuje u klimatických změn.

Každou pasáž z textů, které Hvížďala produkoval pro různá tuzemská média, uvozuje věta: „Napsal jsem.“ Jen někdy autor jmenuje titul, pro nějž text, z kterého cituje, vznikl. Pravděpodobně je veden úmyslem maximálně tuto linii zosobnit, potlačit účelovost původních materiálů a říct: toto je integrální součástí mého já, tady jen nepatrně jinak formuluji a nahlížím to, co je v ohnisku mého základního zájmu.

Ačkoliv kompozice svazku je nedělitelná a každá z linií tu má své oprávnění, za jádro Chvění je naděje, jádro, které nepřímo vysvětluje i motivaci ke vzniku této knihy, se dá považovat linie (sebe)reflexivní. Je bilanční, sebezpytná, v ní se Karel Hvížďala autorsky nejvíc obnažuje a ona také podivuhodně definuje, ohraničuje naturel tohoto tvůrce. Neboť zde Hvížďala o sobě, o své povaze a o svých limitech možná sděluje víc, než zamýšlel. 

Zatemnění

„Jsem posedlík kampaně proti zapomnění. I když nehoráznost rozproudí mé myšlení tak, že je těžko chytám do slov,“ praví o sobě pisatel hned na začátku knihy, v prologu. Už tato formulace prozrazuje strojený slovník a chápání sebe sama coby jistého arbitra. O pár stránek dál stojí: „V další dny se mi vypadlý mozek odrazil od papíru dvakrát: Tentokrát mně víc a znepokojivě honil v hlavě myšlenky neutěšený stav naší společnosti nejen kvůli lockdownu a ruským agentům GRU, kterých sídlí v Dejvicích stovky a kteří mají na svědomí výbuch muničního skladu ve Vrběticích, kde zahynuli dva lidé, ale i kvůli obavám ze stavu našich mozků.“ S mozky a s jejich stavem nakládá Hvížďala opakovaně. Píše třeba, že po ránu mu vytanou v „hlavě různé paralely“, například Musilův Muž bez vlastností s jeho hrdinou Ulrichem a Andrej Babiš, jako „muž bez mozku, v jehož hlavě je smysl nahrazen účelem“. Jindy napíše, že Babiš se k nám „chová stejně jako Hitler nebo Stalin“. A s Babišem, který úspěšně šálí veřejnost, odešlo — píše Hvížďala — „ze světa všecko křehké, vůně léta, jasná slova, láska a přátelství“. Od člověka, který o sobě v jiných partiích téže knihy smýšlí, že trvale usiluje o co nejpřesnější vystižení skutečnosti, že se snaží demystifikovat obecné nálady, by však jeden čekal přece jen jiné, nuancovanější formulace. 

A někdy bohužel neobstojí ani nárok na faktografickou přesnost. U mnohokrát v knize zmíněného Václava Havla tvrdí, že Zahradní slavnost měla v Divadle Na Zábradlí premiéru v roce 1961; fakticky ji měla o dva roky později. A že v tomtéž jednašedesátém roce „vyšly první sbírky začínajících básníků Jiřího Gruši, Petra Kabeše a Ivana Wernische“. Grušova prvotina Torna je datována rokem 1962. Generální stávka v listopadu 1989 se nekonala 24. listopadu, nýbrž o tři dny později. Antony Blinken není ministrem obrany USA, nýbrž ministrem zahraničních věcí. Ve výčtu těch, kteří utekli před Stalinem, jmenuje Merežkovského, Nabokova či Bunina — ti všichni však emigrovali záhy po uchopení moci bolševiky, kdy vládli Lenin a Trockij; Stalin na svou chvíli teprve čekal. Bulgakova prý zabili v Turecku, ve skutečnosti zemřel na ledvinovou chorobu v Moskvě, v té době pracoval v MCHATu. Anton Pavlovič Čechov sice zemřel na TBC, ale protože se tak stalo roku 1904, s bolševismem to nemělo nic společného.

Obnažování

„Konečně vypuklo jaro, příroda ejakulovala…“

„Z úst mi lítají myšlenky s průsvitnými křídly, které se na mě někdy záludně smějí a jindy mě bombardují tmavými flákanci slov, kterými se zalykám.“

„Zahlcen slovními splašky jdu se nejprve vymočit a teprve pak rozsvítím a začnu si číst.“ / „To, co potkalo Milana Kunderu, když jeho romány byly čteny doma a v zahraničí jinak, dnes potkalo i domácí umělce a filozofy. Sémantická řeka zašpiněná algoritmy a sociálními sítěmi z nich učinila cizince ve vlastní zemi. Nakvašená nemocná čeleď lichvářů na ně vyzrála. Urputně se snaží zaplombovat protézu.“

„Zlovolnost a bezuzdné či nejapné plky, které jako flusance v chorobinci plní žalostný veřejný prostor, mě přinutily, abych v knihovně vyhledal Waltera Benjamina, německého filozofa a sociologa.“ 

Těchto několik citací z různých partií svazku nastiňuje Hvížďalovu urputnou snahu být také básnický i expresivní, analytický i polemický. Právě toto jeho usilování přináší nejproblematičtější výsledky včetně trapnosti. Divišova Teorie spolehlivosti je sice svůdný monument, ale tato nota autorovi Chvění je naděje zoufale nejde. Jakmile Hvížďala opustí vyjadřovací věcnost, je sotva poloviční. Z jeho textů pak trčí olbřímí snaha takzvaně dělat literaturu.

Přitom když si odpustí ozvláštňování a „pouze“ líčí svoji situaci a své psychické či fyzické stavy, rodí se pozoruhodné partie o minulosti a přítomnosti jednoho aktivního, vytrvalého a kriticky uvažujícího starého muže. Týkají se kupříkladu vztahu k synu Ondřejovi, který se s otcem po roce 1989 nevrátil do jeho rodné země, zůstal v Německu, kde Hvížďala pobýval od roku 1978 v emigraci — a nyní mezi nimi zeje kulturní i generační průrva. Decentně, nicméně zřetelně naznačí ochladnutí vztahu s filozofem Václavem Bělohradským, nesnadnost komunikace se svojí manželkou Clarou Istlerovou, vrtošivost některých pánů v jeho letech, s nimiž připravoval interview. Docela přesně píše o dvojsečnosti píle Jiřího Suchého, který i v devadesáti letech nestíhá a od rána do večera pracuje: „… úpěnlivě se snaží ze všech sil budovat co nejpřesvědčivější obraz, který po něm zůstane, ale protože už žije jen sám v sobě a nemá přímý kontakt s vřením mimo divadlo, svými dnešními výstupy občas vrcholné výkony Semaforu z doby Jonáše a Kytice jen rozmělňuje. Dopracovat se ke slávě je snazší než se s ní rozloučit. Oboje vyžaduje značnou sílu, která s věkem scvrkává.“

K Hvížďalově cti je třeba říct, že se ve svazku Chvění je naděje pokusil o výpověď, která se liší od jeho rozhovorových a esejistických titulů. Touto knihou balancující mezi niterným svědectvím a samožerbuchem ujistil možná sám sebe, ale především čtenáře, že v tvůrčím životě si vybral dobře, když se ponořil, jak sám píše, „do cizích osudů a jejich jazyka“.

Autor je publicista a kritik, editor webu ČT art.